Konec bez konce

Zpočátku to vypadalo jako úplně banální příhoda. Probudil jsem se do poněkud pošmourného rána. Na rozhlasovém přijímači jsem vyladil svou oblíbenou stanici. Fanfáry z muzikálu Drakula právě ohlašovaly devátou hodinu, když se rozezněl zvonek nad dveřmi mého bytu.

Ještě rozespalý jsem si odkašlal a otevřel jsem. Postupně se objevující sousedova tvář vypadala mírně rozmrzele. V jeho monologu poznamenaném trochu nepříjemnou kombinací mnohomluvnosti a tendence k zajíkavosti jsem zachytil důvod, proč soused tak časně ráno zazvonil na můj zvonek: jeho auto mělo poruchu a on slíbil, že za necelou hodinu vyzvedne tchyni na vlakovém nádraží. Už jsem mu podával klíčky od svého vozu, když se mi jal objasňovat, proč je jeho vada výslovnosti dnes tak neobvykle silná: včera, totiž vlastně dnes, nestihli s kamarády včas odejít z restaurace, a tak se momentálně jaksi necítí úplně ve své kůži.

Řekl jsem cosi o tom, že neštěstí nechodí nikdy samo, oblekl jsem se a šel se sousedem v patách ke svému vozu, rozladěn vidinou dopoledne stráveného s jeho tchyní. Jakmile jsem otočil klíčkem v zapalování a zařadil první rychlostní stupeň, ze zakaboněné oblohy se spustil neskutečný slejvák. Ne, že by mně vadilo řízení v dešti, ale vzpomněl jsem si na takřka hladké pláště kol mého vozu, které jsem stále ještě nestihl vyměnit. V duchu jsem zaklel a zařadil na vyšší rychlostní stupeň.

Cesta probíhala navzdory nepřízni okolností poměrně dobře. Asi v polovině vzdálenosti mezi mým bydlištěm a vlakovým nádražím je silnice ostře vkrojená do svahu s políčky drobných rolníků. Prudký déšť spláchl část bahna z neosetých polí přímo na vozovku. Všiml jsem si toho na poslední chvíli. Pomyslel jsem si, co asi udělají sjeté pláště v kontaktu s mokrým bahnem. O zlomek vteřiny později už můj vůz letěl ze svahu dolů a zastavil se až v potoce. Jeho konstruktér se kdysi zřejmě příliš nezabýval bezpečností pasažérů. Co také chcete po starých vozech.

A tak jsem zemřel. Pokud Vám někdo někdy bude vyprávět něco o dlouhém tunelu se světlem na konci, nevěřte mu. Já sám vlastně ani nevím, kdy se to stalo. Najednou jsem zjistil, že mám pocit naprostého prázdna. Přeplněného prázdna. Kolem dokola bylo všechno, na co jsem jen pomyslel, ale přitom tam nebylo vůbec nic. Mohl jsem hovořit se všemi lidmi, na které jsem si jen vzpomněl, ale přitom tam nikdo nebyl. Cítil jsem všechny chutě a vůně, jaké jsem si jen dovedl představit, a přitom jsem měl sucho v ústech a nebylo se čeho napít. Bylo mi zároveň chladno i horko. Ale přitom jsem necítil zimu ani žár. Cítil jsem všechno a necítil jsem nic. Chtěl jsem o tom všem někomu říci, ale nebylo jak. Ale přitom jsem všem všechno sdělil. Nebylo třeba slov. Nebylo třeba myšlenek. Všechno bylo jasné. Uvědomil jsem si, že nikdy už nic nebude mít žádný konec.