Maska

Jak by to jednou mohlo zkončit.. Další z povídek \\\"Kdo jsi?\\\".

Bylo to podivné a já se cítil poněkud zmaten, že by nějaký další výpadek paměti? To se dnes lidem stává běžně, důsledek jakési civilizační nemoci, jejíž jméno ani neumím vyslovit, myslím, že to mělo něco společného s mobily. Postihovala skoro každého a bylo to dědičné. Naučili jsme se s tím žít a vlastně bych to ani nezmiňoval, kdyby se to nestalo zrovna mě a právě teď.

Přesto, že tato „nehoda“ jak se tomu říkalo byla velice častá, existoval proti ní jediný lék, který však byl jednoduše dostupný. Kus papíru a tužka. Zní to neuvěřitelně, ale pár chytráků se na tom snažilo vydělat a tak vznikl papír značkový, papír s integrovanou tužkou, s integrovanou gumou, papír digitální s ogg přehrávačem a vrchol všeho byl radiově řízený samozaznamenávající papír. Samozřejmě, že se nejednalo o papír v pravém slova smyslu, ale spíš o digitální média, pro která se vžilo označení „papír“. Ať tak či tak, já žádné při sobě neměl, takže mi nezbylo, než se rozhlédnout kolem a snažit se narazit na něco, co by mi vrátilo paměť.

Místo jsem poznal docela rychle, ani ne tak díky paměti, ale díky tlumené hudbě okolo, byl jsem na pánském WC nějakého klubu. Měl jsem pocit, že už tu nemám co pohledávat, jestli mi rozumíte, tak jsem vykročil do klubu. Stěny byly tmavé, místy osvětlené, v dálce nad tanečním parketem svítil stroboskop a problikávaly další světelné atrakce. Vzduch byl zhoustlý kouřem, ve kterém se daly identifikovat snad všechny značky „hulení“ a snad i několik druhů cigaret. Chvilku jsem zapřemýšlel, jestli kouřím, ale protože se mi kouř protivil, usoudil jsem, že ne.

Když jsem se rozhlédl po klubu a oči přivykly na rychle měnící se světlo, všimnul jsem si, že všichni lidé mají na tvářích masky.Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že asi půjde o maškarní párty. Tím jsem prozatím ukojil touhu tohle místo trochu poznat a začal jsem spíš přemýšlet, s kým tady jsem. Tedy spíš, jestli mě tady někdo zná. Napadlo mě, že nejspíš mám na sobě taky masku, mohl jsem se podívat do zrcadla na záchodě, ale vracet jsem se tam kvůli tomu nechtěl, dovedete si představit, jak to tam asi vypadalo. Muselo být už asi dost pozdě, usuzuji-li tak podle stavu toalety.

Někde jsem slyšel, že možnost „nehody“ zvyšuje požití alkoholu. Ne nadarmo se říkalo bez papíru do hospody nelez. Bylo to ale otravné si pořád zapisovat záchranné body, takže jsem to asi nedělal. A teď to mám. Blížil se ke mně jeden z lidí v masce, rozhodl jsem se, že o nehodě pomlčím, tak dlouho, jak jen to bude možné.

„Čau, koukám, byls tam docela dlouho. Ale vypadáš líp, tak se poď podívat do kotle, dneska jsme tady od toho, aby se chytly nějaký baby, zapoměls?“

Otázka mě trochu znejistila, ale měla asi jen řečnický charakter, prohodil jsem něco jako „Jasně, už jdu“ a následoval jsem maskovaného (asi) kamaráda na parket. Trošku mi vadilo, že nevím, kdo to je, a že nevidím jeho podobu, což prý někdy paměti pomůže, ale byl jsem rád, že mi alespoň osvětlil velice prozaický účel mé přítomnosti tady.

Na parketu bylo plno lidí, masky byly přibližně stejné, lišily se jen ženské od mužských, ty pro ženy měly takové měkčí kontury a byly i zdobnější, každopádně jsem ale nebyl schopen rozeznávat jednotlivé lidi. Držel jsem se co nejblíže u kamaráda, kdybych ho ztratil, tak už ho asi nepoznám. Padla z toho na mě trochu deprese, ale zase jsem si říkal, že ta maska má i výhodu. Člověk nemusí moc nosit svoji kůži na trh.

Zastavili jsme se asi uprostřed a přidali se ke skupince dalších masek.

„Tak tady vám ho vedu!“ Snažil se přeřvat hudbu kamarád, ale nikdo ho neslyšel a slyšel-li pak zřejmě nechtěl mrhat slovy na odpověď. Okolo nás byla většina masek dívčích, aspoň něco pozitivního na tom dnešním večeru. Byla by škoda, kdyby mi ho nehoda pokazila. Mezi maskami mě zaujala jedna, kterou jsem pak už poznal vždy, byla totiž trošku jiná než ostatní. Vlastně mi přišla úplně jiná, neumím však popsat čím. Byla taková, já nevím, lidštější. Až jsem se toho slova zalekl, protože najednou mi došlo, jak jsou ty ostatní uniformní a nepřirozené.

Téhle si ale kupodivu nikdo nevšímal, přiblížil jsem se blíž a stále povzbuzen alkoholem začal jsem tančit u ní. Věnovala mi pohled, ale tím to skončilo. Pak se najednou hudba změnila a to, co přišlo, ať už to byl jakýkoliv styl, bylo velice pomalé. Lidé v maskách se okamžitě spárovali a o samotě jsme k mému překvapení zůstali jen mi dva.

„Co bys řekla na tanec?“ zeptal jsem se.

Nic neřekla, objala mě, ruce si sepjala za mým krkem a přitiskla se. Byl to jeden z nejkrásnějších tanců mého života, její tělo sálalo tak smyslným teplem. Ta chvíle byla jako posvátná, nikdo z nás nevypadal, že by jí chtěl přerušit slovem. Slovo nebylo hodno tohoto okamžiku. Už ani nevím, na co jsem myslel, snad jen na to, že je škoda, že máme masky, nemohl jsem jí blíž poznat a ona mě také ne.

Každá krásná chvíle musí někdy skončit a tak i hudba změnila rychlost, záměrně neříkám rytmus. Stáhla své ruce, oba jsme se zastavili, zdálo se mi, že se opět usmála, což ovšem bylo přes masku nemožné, jak mi za chvíli došlo. Jediné, co řekla bylo:

„Dík, já jsem Petra.“

Asi chápete, že já se představit nemohl, tak jsem ji vzal za ruku a ona mě následovala, došli jsme k baru.

„Dala by sis něco?“

Po chvíli ticha odpověděla líbezným hlasem: „Určitě, ale myslím, že tady na baru to nemají. A navíc za chvíli budou zavírat. V nejlepším se má přestat.“

Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslela. Jedna věc se nabízela, ale to by bylo až moc úžasné. Tak jsem to zkusil od lesa.

„Už se blíží ráno, což takhle změnit prostředí?“

Chtěl jsem ji především spatřit, to bylo to hlavní, co ve mně vzbuzovalo touhu. Vyjít ven, sundat jí masku a dát tvář tomu úžasnému stvoření.

„Změna je život, ale já musím jít.“

„Co když půjdu tam co ty?“

Zeptal jsem se, zapomínaje na kamaráda. Ona nic neodpověděla, ale tentokrát mě vzala za ruku sama. Protáhli jsme se kolem trsajících, jedna z masek se na mě podívala a vztyčila palec vzhůru, asi to byl ten kamarád, zřejmě měl radost z mého úspěšného „lovu“.

Na nehodu jsem už vůbec nemyslel, nevím, na co všechno jsem zapomněl, ale pochybuji, že bych byl kdy býval zažil něco podobného. Pomalu jsme přišli k šatně, nepromluvila už ani slovo. Zjistil jsem, že v žádné kapse nemám číslo od bundy a vlastně že ani nevím, jak má bunda vypadala. Nevěděl jsem vlastně ani jaké je teď roční období. Pak jsem si všiml, že všichni tisknou dlaň na pultík a pak jsou odměněni něčím, co mohlo bundu připomínat. Tak asi bude zima, řekl jsem si a déle jsem se tím nezabýval.

Přitiskl jsem dlaň na označené místo na pultíku a dostal jsem svou „bundu“. Bohu dík nebyl problém se do „toho“ obléknout. Všimnul jsem si, že Petra má stále masku na obličeji. A to i potom, co na sebe oblékla stejně podivnou věc, jako jsem měl já. Asi se tady masky sundávají až u východu, nechtěl jsem se ptát, abych nebyl za hlupáka.

Těšil jsem se na chvíli, až ji spatřím. U vchodu se nic nesundávalo, vyšli jsme ven. Venku začínalo právě svítat a město se pomalu probouzelo, nebe již od východu světlalo a vzduch byl relativně čerstvý. Město by mi připadalo určitě divné, ale tehdy mě upoutala jiná věc. Okolo prošlo několik lidí, očividně ne z klubu a všichni měli masky. Všechny masky zhruba stejného typu. Už jsem to nemohl vydržet a požádal jsem Petru:

„Co kdyby sis na chvíli sundala masku?“

„Jakou masku? O čem to mluvíš?“

„Tuhle“ řekl jsem, ukázal jsem na její. Pak jsem si chtěl sundat tu vlastní, jak jsem se jí ale dotknul, ucítil jsem prsty až příliš zřetelně. Maska sundat nešla, byla mojí součástí, tak jako každého tady…

---