Svět nás živých

Svět nás živých se celý vejde

na špičku věže kostelní

hulákáme, trojčíme

jako by patřil nám

navždy. Pomalu mávne

křídlo holubí. Zatím

ještě živý, už  zlehka skelní.

A v okně hoří svíce

která má přivábit

život, to zatoulané zvíře

A v krvi a tepnách tušíme 

že náš život, ať sebevíce

s ním sem a tam kupčíme

na trhu, za pětník, pro zlost

věru netrpí vlastností

nazvané věrnost. 

Po korze kráčíme

zdravíme  jiné živé

Jsme vskutku vzpupný host.

A žíhaní, zlatí po slunci

zelení s jarem, málo i dost.

Vichrní zimně. A v tůních

chladných ostře jako nůž

po prsa, po krk v létě.

Jsme nazí, a jsme obutí. 

A smutek a k závrati radost

když s podzimem jsme volní

pro ten poslední

svobodný let labutí

A zatím držíme v dlani

jako dar věnný

na tohle všechno své

k padnutí závratné

možná jen půlhodinu..

Než palec panovačný

vykáže nás, vejskaly

ze hry ven. Do větru

nad střechy, do tušeného

houpavého prázdna.

Někam, kde čas náš

už bude navždy věčný.

A my se tváříme

jako by na tomhle

našem rynku

v tomhle nebi zářivém

námi končil svět.

A hodiny na kostelní věži

ukazují   na tom orloji

nebeském, že odbilo právě

před chvílí minut dvacet pět.