Otrokář

„Hni se!“ ozvalo se v zástupu spoutaných mužů a žen. Kolem pobíhal nepříliš vysoký chlap s roztrženým obličejem a pobízel bičem některé muže a ženy, na kterých si únava vyžádala svou daň.

„Nemůžu!“ vykřikla s vypětím sil mladá žena v proděravělé tunice. Krvácela z mnoha ran na zádech a na rukou. Chlap s bičem svraštil čelo.

„No, já ti pomůžu.“ Sehnul se k ní a podal jí ruku. Žena mu s nedůvěrou v očích podala ruku. V mužově znetvořeném obličeji se zračila lhostejnost kombinovaná s nic neříkajícím úšklebkem. Sevřel její ruku a pomohl jí vstát. Žena ho obdařila pohledem plným bolesti a zoufalství. Muž jen pokrčil rameny a šel dál.

„Jděte! Nemám na vás celej den!“ řval po chvilce o kus dál.

„Ghazime, jak jsi pokročil s otroky?“ zeptal se muže s roztrženým obličejem holohlavý trpaslík v kožené kazajce. Oslovený se otočil od rozečteného dopisu.

„Vypadni, nechci být rušen!“

„No, no, snad se moc nestalo,“ pokrčil trpaslík rameny, otočil se a odešel. Ghazim se otočil zpět k dopisu.

… elfové a míšenci náš obchod překazili a vysvobodili ty zajatce. Ghazime, jsi jedním z nás, přidej se do našeho cechu.

S pozdravem Klaimoore – představený cechu Otrokářů

„To zrovna,“ zamumlal Ghazim a roztrhl dopis na dvě části. Oba kusy vhodil do krbu. V očích se mu zračila únava. Ne. Vyčerpání.

Dost, Ghazime. Lidé nejsou zboží. Ale zajatci, vzdorovala druhá část jeho mysli. Jsou to bytosti, živé bytosti – stvoření bohů, ty jsi také stvoření bohů.

„Nejsem člověk!“ vykřikl Ghazim do ticha. Pak se otřásl. Setřel si pot z čela. Byl chladný. I ten dotyk byl chladný. Ghazim se roztřásl. Rychle popadl bič a vyběhl z domu. Na dvoře se rozhlédl a zaběhl do stáje. Tam se krčilo asi dvacet zubožených lidí v hadrech. Muži i ženy. Žádné dítě. Žádní staří. Jen mladí. Všichni se otočili na příchozího. Ghazim přerývaně dýchal a prohlížel si tváře zajatců, kteří byli vměstnáni ke žlabům a připoutáni jeden k druhému řetězy. V jejich tvářích četl. Viděl strach, únavu, zoufalství, bolest. Ale v žádné tváři nespatřil nenávist. „Proč?“ zašeptal do ticha přerušovaného občasným zachřestěním řetězu. Svěsil hlavu mezi ramena a opřel se o vchodové dveře.

Po chvilce vzhlédl. Otevřel dveře dokořán. Pak přistoupil k zajatcům, kteří z něho celou dobu nespustili oči. Z kapsy vytáhl klíč.

„Pojď sem,“ oslovil chraptivým hlasem mladou ženu, která stála nejblíže k němu. Už se rozhodl. Když se přiblížila, zasunul klíč do zámku, který ženu poutal k ostatním zajatcům a třesoucí rukou jím otočil. Žena se vyprostila z pout a pomohla Ghazimovi osvobodit ostatní zajatce.

„Jděte,“ přikázal jim Ghazim, když všichni stáli na dvoře. Postupně jeden po druhém mlčky odcházeli ze dvora na ulici. Poslední – byla to žena – se obrátila na Ghazima. Poznal v ní ženu, které včera pomáhal vstát, když už nemohla. Upřela na něho své hnědé oči. Byly hluboké. Cítil, že se v nich ztrácí. Slupka jeho drsnosti se pod tím pohledem loupala jako kůrka upečeného masa. Odvrátil svůj zrak od těch hlubin.

„Proč jsi to udělal?“ přerušila ticho jemným hlasem, který mu připomínal hluboce zakořeněnou minulost. Vzpomínal na hlasy mužů. Pohrdavé. Odsuzující. Hlasy žen. Posměšné. Urážející. Vzpomněl na rány dýkou. Bolest. Slzy. Tekly mu po znetvořených tvářích. A bolely. Stékaly do jizev od dýky. Znovu slyšel ta slova.

„Prašivý ork! Pověsit! Zrůda! Upálit! Do otroctví s ním! Do otroctví! Otroctví!“

„Vím …“ Ghazimovi se zadrhl hlas. Odvrátil hlavu od hnědooké ženy.

Nemůžu!

V očích se mu leskly slzy.

„Odejdi … než si to rozmyslím.“

Žena pokývala hlavou. Pak ho vzala za ruku.

„Pojď se mnou.“

Ghazim k ní prudce vzhlédl a chvilku se jí díval do očí.

Utahuješ si? 

Pak zavrtěl hlavou.

„Nemůžu. Jsem Ghazim otrokář.“

Žena hlasitě vydechla.

(Má to i pokračování. Ale to až jindy)