Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOtrokář - pokračování
Autor
Seregil
„Jdi,“ řekl jí.
Ona se otočila a zmizela v ulici. Ghazim ještě chvíli hleděl do dveří, kterými odešla.
Vytasil zakřivený meč, který se mu doteď nečinně houpal u pasu. „Udělám, co jsem měl udělat už dávno,“ řekl tiše.
Konečně to prolomím, tu smůlu, to prokletí.
Vběhl do domu a vpadl do pokoje, kde na pelesti spal holohlavý trpaslík. Ghazim se rozpřáhl mečem.
Nemůžeš. Nesmíš. Nemáš na to právo. Tys také prodával lidi. Ty ses k němu připojil. Unesl jsi lordu Halbornovi dceru. Právě tomu Halbornovi, který ti před dvaceti lety vyřízl dýkou znamení do obličeje. Ty jsi ukradl Hryzka, nejlepšího koně v kraji, který patřil lady Karmíně, právě té Karmíně, která tě před dvaceti lety zesměšnila před celým městem. Ty jsi unesl syna kupci Stenovi, tomu Stenovi, který ti stále připomínal, že jsi bastard, nechtěné dítě jeho matky, která zemřela žalem, když ti bylo šest a Stenovi dvanáct let. A pak ses chytnul tohohle trpaslíka. Nikdo tě k tomu nenutil, ale tys na to přistoupil. Šel jsi s ním do války. Bral jsi zajatce a prodával jsi je. Prodával jsi je. Prodával.
Ghazim sklonil meč.
K čertu.
Otočil se a vyšel z domu zpět na dvůr. Meč zabodl doprostřed dvora. Pak vyšel před dům. Spatřil hlouček lidí. Odvrátil se a zamířil hlouběji do ulice.
„Ghazime!“ ozvalo se z hloučku.
Ghazim se zastavil.
Teď přiletí šíp. To byl hlas elfa. Nemají nás orky rádi. A já jsem pověstný.
Otočil se. Stál za ním. Elf. Stejně vysoký jako on. Štíhlý. S úsměvem na rtech. S pronikavýma očima. Díval se na něho.
Ach ty oči, prosím přestaň.
Elf mu položil ruku na rameno.
„Zachránil jsi ty lidi tady?“ Elf přitom ukázal na hlouček lidí stojících opodál.
„Pustil jsem je,“ vyrazil ze sebe ork.
Tak malý. Nicotný. Zbytečný.
„Ghazim otrokář právě zemřel!“ řekl elf jasným a důrazným hlasem, který nepřipouštěl odpor.
„Nemohou zapomenout,“ řekl tiše Ghazim. „Způsobil jsem mnoho bolesti.“
„Ale i sobě,“ namítl elf. „Ty nemáš v povaze lidem škodit. To konkrétní lidé mohou za to, čím jsi se stal.“
„Nedávám jim vinu, jsem prostě jiný.“
„Zapomeň, Ghazime. Zkus napravit, co jsi způsobil. Měj dobrou vůli a mnohé se vyřeší.“
„Málo znáš lidi. Ti se nezmění k lepšímu – ne všichni a ani většina.“
„Nikdy jsi mezi ně nepatřil, ale byl jsi nucen mezi nimi žít. Neusnadnili ti to, ale ty sis to ještě zkomplikoval.“
„Chci odejít.“
„To samozřejmě můžeš, já ti nebráním a to vlastně nikdo. Ale je lepší to všechno vzdát a nechat se štvát vlastními vinami?“
„Co mám dělat? Neměl jsem se narodit! Sten měl pravdu.“
„Ghazime a co tvá orcká hrdost? To ses nechal tolik ovlivnit životem mezi lidmi a nezachoval sis něco ze své orcké hrdosti?“
Ghazim se zarazil.
Hrdost? Jaká!? Jsem ork, ale jen napůl. Nebrali by mě ani orkové. Příliš jsem se nakazil lidmi. Jsem bastard, ani nevím, jak vypadá můj otec, prý to byl nájezdník. Orkové by mě nenáviděli stejně jako lidé. Jen několikrát jsem si myslel, že mě lidé nezavrhují. Jen několikrát. Jsem sám, stejně jako všichni jiní.
„Nepřemýšlej o tom tak Ghazime,“ vyrušil ho z myšlenek elf. „Zeptej se těch lidí, které jsi nejprve zajal a pak osvobodil, co si o tobě myslí.“ Ghazim se obrátil. Zahleděl se do tváří těch lidí. Cítil, že nemohou být tak moc zkažení světem ostatních lidí. Všichni byli mladí, velmi mladí, jak si s hrůzou uvědomil. Nejdéle se díval do hnědých očí té ženy. Byla tam. Vracel se k jejím očím znovu. Usmála se na něho. Tentokrát cítil radost, povzbuzení, náklonnost. Usmál se na oplátku.
Cítil začátek. Něco nového se blížilo. Bylo to v úsměvu té hnědooké ženy. V povzbuzujícím poklepání od elfa. I v úsměvech ostatních.
Mám šanci. Šanci změnit svůj život. Začít znova. Bez otroctví myšlenek a vin.
(Konec)