Bourkov lékařem na pohřbu.

Tak strašně moc, že to Anton ani nechtěl pochopit. Měl strach, aby tu nedejbože někdo netruchlil víc, než on. Ani příbuzní té ženy neměli právo na větší smutek. Seděl vedle mě na dřevěné lavici v podchlazeném kostele a plakal. Vždycky uměl plakat. Zvláště, měl-li k tomu důvod.

Jmenovala se paní Pavlíková. Byla vdova a v den svého úmrtí se dožila osmdesáti let. Nešťastnou náhodou upadla ze schodů ve čtvrtém patře svého panelákového bytu. Prý ještě předtím stačila splnit svou měsíční službu a vytřít celé patro. Měla to fous.

A samozřejmě, že to byla pacientka Antona Bourkova a že jí už v žádném případě nemohl pomoci. Proto si to ten den v kostele také neustále opakoval. Anton byl zvláštní člověk. Lékař, který nevynechal jediný pohřeb svého pacienta. Doktor, který nešetřil svými city.

Nebylo by ani tak podivné chodit se loučit se svými pacienty na venkově, jako tady, v Praze. V městě, které sice pomalu ale jistě vymírá, ale také v městě, kde žije něco málo přes jeden milión lidí. Samozřejmě, že všichni nestačili být, ani snad nemohli být jeho pacienty, ale mnozí ano. Dvě stě, možná tisíc – určitě.

Anton zbožňoval lidi. Ať už byli živí, zdraví, mrtví či nemocní. Bez rozdílu. Nebo to tak určitě vypadalo a také asi i mělo.

“Jsi tak bezcharakterní, tak - bezcitná.” Nařkl mě cestou ven z kostela.

“Jak někdo v takové situaci může myslet na jídlo?!” Děsil se pološeptem a jeho výraz vypovídal o zjevné fascinaci. Nemohla jsem za to, že mi začalo kručet v žaludku.

Nicméně o několik minut později už jsem usedala spolu s ním v nejbližším fastfoodu. Seděl u stolu hned u okna a fascinovaně hleděl ven na ulici. Chvilkami to skutečně vypadalo jako by si vedl statistiku o počtu procházejících lidí. O očividných Pražanech, barevných turistech i nevzdělaných bezdomovcích. Stála jsem v řadě u pokladního pultu a pozorovala jeho hlavu tikající v neuvěřitelné rychlosti doprava a zpátky doleva. Připomínal mi dítě jedoucí v autě po dálnici. Dítě, které se také snaží postřehnout všechna auta, která obrovskou rychlostí projíždí kolem. Naneštěstí jsem nebyla jediná, kdo si jeho záseku stačil všimnout a pozorovat jej. Vysmátí Japonci, kteří seděli ve vedlejším boxu neváhali a pohotově šáhli po svých digitálních kamerách. Doma v Tokiu budou mít příbuzní určitě radost.

“Je mi z toho špatně. Jak to někdo vůbec může jíst??” Pronesl po tom, co do sebe nasoukal tři cheeseburgry.

Skutečně existovaly chvíle, kdy jsem mu nerozuměla. Ne, že bych nechtěla, jen jsem vždycky nestačila právě pochytit, na co Anton myslí. Naštěstí málokdy potřeboval oponenta. Stačilo mlčet a poslouchat. A ani tentokrát jsem se nemýlila. Přestože po jeho vyjádření zhnusení nad neznámým faktem nastala dramatická pomlka v délce pěti minut, Anton pokračoval.

“... tolik lidí. Kolik lidí, tolik nemocí. Hodně lidí znamená hodně nemocí. Když si představím, kolik potenciálních nosičů různých virových a jiných nemocí tady musí bejt, říkám si, že taková smrt jedné pacientky nemusí znamenat pro relativně mladého doktora jako jsem já, takovou tragédii.” Dokončil svou myšlenku a dopil mou litrovou kolu brčkem až to zasrkalo.

“Jak to proboha můžeš pít? Víš, že bych na tebe coby doktor nikdy ani nešáhl. Nehledě na nějakou přísahu. Radši tě nechám zemřít na otravu tím zpropadeným oxidem uhličitým, co do toho hustěj než abych ti kdy měl nabídnout svou lékařskou službu.” V tu chvíli bylo jasné, že Anton dnes neusne. Kola mu nikdy nesvědčila, zvláště, když ji měl pít někdo jiný a on se spletl.

Byl tak neomylný a věděl to.

"Ani jsem ji nestihl předat výsledky těch testů…" pronesl zničehonic v půl druhé ráno.

"Spíš?" Zeptal se.

"Ne, už ne, Antone." Odpověděla jsem mu popravdě.

"Nestihl jsem jí předat ani výsledky těch testů." Zoopakoval.

"No, těch na krev." Odpověděl.

"Hmm, Antone, já myslím, že jí to teď už moc nezajímá, víš? Dobrou."

Ticho. Pár minut ticha.

"To těžko, měla - měla rakovinu." Řekl a nebylo pochyb, že to myslí zcela vážně.

x x x