Je už to dávno

Venku dnes zima je

a padá mokrý sníh,

tma a závěje,

jen světla lamp pouličních

na cestu k tobě mi svítí.

Každý den přicházím tou cestou k tobě,

však čím dál temnější se mi zdá,

snad je to láskou co nosím v sobě,

snad je to tím že uvadá.

Je už to dávno, několik let,

jak věčnost mi to připadá,

co vykvetl v sadě první jarní květ,

co rozkvetla celá zahrada.

Pod letním sluncem a pod nebem s červánky

chodili jsme jen sami dva,

vánek nás chladil a otáčel stránky,

nikdo z nás netušil co život dá.

Pak přišel podzim a sním zlaté listí,

a země ke spánku ulehla,

a něco nám kazí to naše štěstí,

nejsem si jist, zda nejsem to já.

Teď bořím se ve sněhu,

a nevím zda k tobě ještě dorazím,

už necítím touhu ani tvou něhu,

možná mě chlad porazí.

Jaro už nepříjde, je mi to líto,

všechno to vina je jenom má,

zradil jsem lásku, teď  moc mě bolí to,

láska je cit pouze pro dva.

Ležím teď ve sněhu a skoro už spím,

cítím jak život můj mizí,

už nevím jak pomoct nám, opravdu nevím co s tím,

teď už tě navštíví jen někdo cizí.

Mé srdce je prázdné a tiché jak dřív,

láska se z něj vytratila, 

je to mou vinou a k tomu není co říct,

děkuji že jsi mě milovala.

Je to už dávno, několik let,

co přestalo mé srdce bít,

bolí to stále, před chvílí, teď,

teď na druhý břeh musím už přejít.