Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFrantišek
Autor
aRmida
To kouření je opravdu příšerný zlozvyk, zaklel v duchu František, zatímco pomalu scházel po schodišti svého činžovního domu. Doutnajícímu tabáku holdoval již od svých studentských let, ale v poslední době mu tato bývalá libůstka stále více vadila. Už mu nestačilo svátečních pět cigaret denně jako dřív, ale klidně zvládl za stejný čas i dvě krabičky. Od té doby, co ho opustila žena, kouřil víc a víc a poslední dobou měl pocit, že již žije zcela v zajetí své manýry. Navíc mu žena vždycky zakazovala kouřit v bytě a on musel chodit před dům. Bůhví, proč se toho zvyku stále nedokázal zbavit. Možná ještě podvědomě doufal, že se mu žena vrátí.
Zatímco dříve byl vcelku rád, že se při příležitosti zapálení své cigaretky může alespoň trochu projít, nyní byl otrokem běhání ze schodů a do schodů. Bydlel ve čtvrtém patře a zvykl si chodit pěšky, ačkoliv měli v domě výtah. Měl pocit, že čekání na pomalou a poměrně vytíženou zdviž mu zabere několikanásobně více času než chůze po schodech.
Konečně otevřel těžké domovní dveře, vyšel na schody, z kapsy košile vytáhl krabičku cigaret a zlacený zapalovač, vzpomínku na dobu, kdy měl dobře placené zaměstnání a slušné společenské postavení, vložil si cigaretu mezi rty, škrtnul zapalovačem a labužnicky potáhl první doušek nikotinového dýmu.
Zlozvyk je to sice odporný, ale na druhou stranu jediná radost, kterou ještě mám, pomyslel si.
Zrovna když si potřetí potáhl, zastavil vedle domu stěhovací vůz. Hned za ním zaparkovala ještě dvě osobní auta a z jejich dveří se vyhrnuli mladí muži v montérkách, kteří ihned začali ze stěhovacího vozu vytahovat kusy nábytku. František jim ochotně přidržel domovní dveře a prohodil s nimi pár slov o tom, jaký si vybrali pro stěhování krásný den. Za chvíli už mládenci vynášeli z domu jiný nábytek, který stavěli vedle stěhovacího vozu.
Kdo se asi z našeho domu stěhuje? zapřemýšlel František. Že by ta bába ze sedmého konečně šla do domova důchodců? Nebo mladí odvedle, dětí mají jako psů, v těch dvou pokojích panelákového bytu o sebe musejí zakopávat. Tuto možnost ale František zavrhl. Sám jim několikrát nabízel, že si mohou své byty vyměnit, protože jeho byt byl pro rozvedeného skoropadesátníka až příliš velký, ale odmítli to s tím, že by neměli na placení nájemného.
František dokouřil svou cigaretu a vydal se po schodech nahoru. Cestou minul prosklený výtah, zjevně naložený skříněmi, a stěhováky dohánějící jej po schodech.
Otočil klíčem ve dveřích svého bytu a vstoupil dovnitř. Naučeným pohybem odkládal svůj klobouk na věšák. Jeho ruka však prosvištěla vzduchem a pokrývka hlavy nenašla své obvyklé místo. František to sice zaznamenal, ale nevěnoval tomu větší pozornosti. V hlavě se mu již sbíhaly plány na sobotní odpoledne příjemně strávené procházkou po lese. Otočil knoflíkem rádia. Zrovna hlásili předpověď počasí. Odpoledne přibývání oblačnosti, zprvu místy přeháňky, později vytrvalý déšť.
To Františka poněkud rozladilo. Neměl rád, když mu někdo měnil jeho plány. Ani když to bylo počasí. Chvíli nervózně chodil po bytě, pak si obul boty a za okamžik již sestupoval schodištěm vstříc své druhé dnešní cigaretě. Cestou opět potkal mladíky ze stěhovacího vozu sledující výtah plně naložený skříněmi. Nestačil ještě ani podruhé potáhnout, když z domu čtyři muži vynášeli rozloženou kuchyňskou linku. To je zajímavé, pomyslel si František, jak jsou ty byty jednotvárně zařízené. Moje linka je úplně stejná. Zato noví nájemníci, to bude na naše poměry nějaká honorace. Jejich nábytek určitě nepřesluhuje jako ten můj. Vlastně vypadá jako úplně nový.
Pohled na dobře zkoordinovanou práci mistrů stěhování jej uklidnil, a tak opět v lepší náladě vystoupal do svého bytu. Za chůze přemýšlel, že si pustí televizi. Jistě budou dávat nějaký zajímavý dokument. Když však přišel domů, nemohl si vůbec vzpomenout, co to vlastně chtěl udělat. Pátral očima po pokoji, chodil z místnosti do místnosti, ale stále neviděl nic, co by mu připomnělo jeho dřívější záměry. Měl pocit, že je něco jinak, než má být, ale nebyl schopen si uvědomit, co by to mohlo být. Zmateně chodil sem a tam a nedokázal se na nic soustředit. Těkal očima po předmětech ve svém bytě a připadal si stejně, jako když mu onehdy žena zavolala, že už na ni nemá čekat. Vzpomínka na ni ho natolik zneklidnila, že ve spěchu vyběhl ze svého bytu, řítil se dolů ze schodů a zastavil až před domem, zapaluje si třesoucí rukou takřka rozkousanou cigaretu.
Zhluboka nasál nefiltrovaný dým. Jakoby ve snu pozoroval chlapíky nosící tam a zpátky nejrůznější skříně, koše s nádobím a květináče s kytkami. Posadil se na lavičku naproti vchodu, ale nedokázal vydržet na jednom místě. Nervózně chodil sem a tam. Proti svému zvyku se po vykouření cigarety nevydal nazpět, ale ihned si zapálil druhou. Potom třetí, čtvrtou a pátou. Po šesté se trochu uklidnil a byl schopen jít opět domů. Nedokázal odhadnout, jak dlouho byl venku. Stín smrku rostoucího za lavičkou naproti už minul vchodové dveře, muselo tedy být dlouho po poledni.
Poněkud vyčerpaný a bez nálady se doploužil ke dveřím svého bytu. Chtěl zastrčit klíč do zámku, ale nešlo mu to. Zkusil druhý a třetí ze svého svazku, ale opět neúspěšně. Přemýšlel, co se to děje. Chtěl zchladit rozpálené čelo o zárubeň dveří, ale nechtěně se opřel o zvonek. Vylekaně uskočil. Co si sousedé pomyslí, že zvoním sám na sebe?
Dveře bytu se otevřely a v nich se objevila kulatá tvář blahobytně vyhlížejícího muže. Přejete si? otázal se Františka. Já ... já ... to jsou moje dveře! Já tady bydlím! František si připadal jako ve zlém snu. To bude asi omyl, pane. Tady bydlíme my. Dnes ráno odsud vystěhovali nějakého blázna a my jsme se sem zrovna nastěhovali. Chcete vidět naši nájemní smlouvu?
František ani nevěděl, jak se ocitl na schodech před domem. Na rohu ulice uviděl odjíždějící stěhovací vůz. Naučeným pohybem si vytáhl z náprsní kapsičky krabičku cigaret a svůj pozlacený zapalovač. Zálibně se na něj podíval, škrtl a zapálil cigaretu ve svých ústech. Po několika tazích se jeho tvář rozzářila. Už vím, co jsem chtěl udělat! zaradoval se. Chtěl jsem přece jít na procházku do lesa!
Pomalým krokem se vydal po cestě zkrápěné prvními dešťovými kapkami.
říjen 2002