Služtička

Na hradě poslední služtička

trochu si zívla, když nádobí

po hostině domyla, protáhla

se, a po schodech se ke své

komůrce se svíčkou vydala.

Dlouhý byl její den, v píli

se v kole pořád točila

tamhle nakrájet, tamhle

prostřít stůl, umýt schody

ledové, co nezahřeje dech

a v komoře si tiše zazpívat.

Drobounkými stehy šila

zavinovačku pro nové dítě

hradní paní. Koukla se, tajně

jak je překrásné, vzdychla,

do prstu píchla se, a zase

stehy své bolestné všívala.

A ten nový pacholek, ach,

ještě teď červená, jak on

na ni díval se, když musela

v chatrné sukýnce zametat

na dvoře, v maštali: Ještě teď

po paměti mate jeho zrak.

Po schodech kamenných kráčí

do své komůrky, kde zima,

samota, ledový chlad, jen

svíčka snad trochu zahřívá ji

je ale třeba šetřit, zhasínat.

Poslepu do sluje ledové jde spát.

A sen ji vzácně obdarovává

když v lukách zelených

s pacholkem ze stájí kráčí

vedou se za ruce, v seno

ji, plachou, povalí, a líbá,

líbá ji. Ty sladké blízkosti

konečně ve snu není samota

křížem přetěžkým, v něm ožije

kojí své dítě v zavinovačce bílé

se stehy jako rudé krůpěje

směje se, a hvězdy ze smíchu

padají do jejího okna potichu.