O realitě

O realitě

Kamkoliv se podívám, něco je. Stromy, tráva, stůl, obloha. Všude. Ale vždy je to jenom výřez skutečnosti. 100% obraz by nastal ve chvíli, kdybych já byl jedno velké oko, které by vidělo do všech stran.

Když se podívám před sebe. Vidím obraz. Skutečný obraz. Můžu si na věci šáhnout, nebo si na ně lehnout, ale co když existuje jenom to, co vidím… Co když všechno, kam mé oko v danou chvíli nedohlédne, zkrátka není?

Můžeme provést malý pokus. Jsem sám na vrcholu kopce a dívám se jedním směrem. Předpokládám, že tím směrem, kam se dívám, všechno je, přesně tak, jak to vidím na vlastní oči. Ale za mnou není nic.

Předpokládám tedy, že jsme tři. Stojíme zády k sobě, tak že naše ramena z půdorysu tvoří trojúhelník. Vidíme všude kolem a můžeme si potvrdit, že vše kolem skutečně je. Nic tedy není. Nyní už by někdo mohl zajásat. Ale… Nikdo z nás tří nevidí za svá záda. “Trojúhleník”, který tvoříme, nevidí nikdo z nás.

Do našeho týmu tedy přibývá čtvrtý člen. Ten stojí na štaflích a dívá se do našeho “hluchého” místa.

Bohužel svým postavením ale brání v plném výhledu jednomu z pozorovatelů. Vás jistě napadá jednoduché řešení. Kdyby pozorovatel, který nyní nevykrývá na 100% svůj výřez, vystoupil z trojúhelníku a postavil se až za pozorovatele na štaflích, mohl by si svůj pozorovací úhel opět vydobýt. Hlavní problém však tkví v tom, že pokud by stojící pozorovatel tuto operaci skutečně provedl, pozorovatel na štaflích s největší pravděpodobností svým pohledem nevykryje zároveň hluché místo “bývalého” trojúhelníku a zároveň záda vystoupivšího pozorovatele, a nastanou oprávněné pochybnosti, že za zády vystoupivšího pozorovatele není nic a nebo, což by bylo horší, pozorovatel žádné záda nemá…

Tuto složitou situaci řešíme elegantněji. Trojúhelník zůstává, štafle stojí, a přibývají další dva pozorovatelé. Jeden předstupuje před štafle a vykrývá zpochybněný prostor a další, který stojí vedle štaflí, tak, aby 100% viděl záda pozorovatele před štaflemi a zároveň jeho záda viděl pozorovatel v trojúhleníku.

V tuto chvíli už k dovršení potvrzení zavedené pravdy, že nic není, zbývá pouze maličkost. Pozorovatel, který bude hledět vzhůru a potvrdí v danou chvíli existenci oblohy.

Je dokonáno.

“Nic není!!!” Radujeme se však pouze do chvíle, kdy jeden z pozorovatelů nespatří muže, běžícího do kopce, kterak křičí s výhrůžným gestem:

“Kdo mi kurva ukrad štafle?!”