Síla Oriflamme

Síla Oriflamme

A orkové zaútočili. Hordy odporných skřetích bojovníků se opět rychle valily na unavené rytíře a kleriky, kteří se zmoženě připravovali na další marnou obranu. Hodiny a hodiny bránili Skleněnou věž svého pána i přesto, že on už byl dávno mrtev. Byl to jejich úkol, bránit pána Mraků a vod. A oni to věděli. Věděli, že spíš zemřou, než by zradili vzpomínku na pána Mraků a vod.

Orkové je počtem převyšovali, ale hlavně byli pobízeni svými sadistickými kapitány, kteří je kombinací bolesti a řevu dokázali vybičovat až k šílenství.

„Támhle.“

Vydechl Kedrak, černý rytíř z Dol-Guru, když už poněkolikáté odrazili nápor slintajících zakrslíků, a ukázal rukou někam za rotící se hordu orků. Všichni zbylí klerikové a rytíři zkoprněli hrůzou. Vysoko nad orky se tyčil odporný mutant sešitý z orckých a zvířecích částí těl.

„Bohové,“ zaječel Jeslen, bílý klerik ze Severní Benálie.

„Podívejte, co to nese!!“

Všichni soustředili na pomalu dusajícího Orgga, který ve svých prackách svíral kopí, na němž se skvěla vybělená dračí lebka. Její oči vyzařovaly zvláštní temný svit. Svit, který rytíře a kleriky mrazil. Horda orků, sotva spatřila Orgga, který se uprostřed nich zastavil a s triumfálním zařváním pozdvihl lebku, která odrážela bělostné světlo na všechny strany, se pustila do většího jekotu. Leckteří se svíjeli v záchvatech a křečích, aby pak udupáni podlehli Orggově nenažranosti. Ostatní řvali a strhávali přitom řetězy z nechutně se živícího Orgga.

„To je …“

Vyjekl bledý Jeslen.

„Ano! Ano, orcký Oriflamme.“

Zašeptal výdechem do nastalého ticha Kedrak. Najednou bylo ticho. Absolutní. Absurdně ohlušující. Jediné, co bylo slyšet, byl křik krkavců, kroužících nad mrtvými.

Rytíři a klerici – žalostná skupinka několika mužů – stojící proti hordě orků, kteří nehnutě stáli. Z jejich šílenstvím znetvořených tváří čišela vražedná touha vytvořená silou Oriflammu. Byli zbaveni posledních pout rozumu, připraveni se obětovat pro ničení.

Kedrak stiskl rty a tlumeně zaklel. Měl strach. A nejen on. I ostatní zesinali ve tvářích. Stáli bez pohnutí. Jen vítr jim čechral jejich vlasy. Krkavci v předtuše další hostiny usedli na větve starého uschlého dubu stojícího nedaleko Skleněné věže.

„Bohové nám nepomohou, musíme si pomoci sami.“

Pravil temně Jeslen.

„Za našeho pána, pána Mraků a vod!“

To vykřikl do této chvíle mlčící modrooký Ker-Tor, rytíř létavec z Modré laguny. V levé ruce svíral svůj mohutný meč pokrytý krví, z pravé mu totiž zbyl pouze pahýl, když mu ji jeden z orků ve smrtelné křeči ukousnul. I ostatní se chopili svých zbraní a rozeběhli se vstříc své sudbě. Síla sudby a přísahy, která je poutala k pánovi Mraků a vod, byla silnější než oni sami.

Zahynuli.

Ale se ctí.

V bitvě.

Jeden po druhém.

Krutě a bolestně.