NETYPICKÉ SPORTOVNÍ ODPOLEDNE

Jednoho sobotního odpoledne jsem se připletl na stadion, kde místní organizátor všeho možného pan Bělásek pořádal sportovní akci.

 „A kde máte úbor!?“ Zeptal se mě pan Bělásek.

„No, já se budu když tak jen dívat.“ Zněla má odpověď.

„Nic takového. Za chvíli poběží  sousedé z vašeho vchodu!“

A tak pro mě nastal poklus do šatny, z které jsem vyběhl v křiklavě červených teplácích.

Na startovací čáře bylo k vidění několik mých sousedů z domu. Nevypadalo, že by se tvářili zrovna moc nadšeně.

„To jsem nevěděl, že jste sportovní typ.“ Řekl mi pan Bezoušek.

„No to já taky ne.“

Pan Bělásek si vzal k ústům amplion a začal nás dirigovat. Dříve však, než vystřelil ze své startovací pistole, začali všichni běžet. Na dráhu se vřítil obrovský buldok a vzal útokem pana Metráčka, jenž se posiloval před závodem věncem buřtů. Pan Metráček zaběhl svůj životní čas, ale pan Bělásek na něho křičel něco o nepovoleném dopingu.

Když se oba protagonisté běhu vzdálili mimo stadion, znovu jsme se všichni shromáždili na startovací čáře. Pak třeskl výstřel ze startovací pistole.

 K našemu údivu pan Bláha vyběhl jako blesk a držíce se za zadnici s táhlým výkřikem  vyběhl ze stadionu.

Několik mých sousedů se začalo shánět po neprůstřelných vestách, ale pan Bělásek je zahnal znovu na start.

Na štěstí pan Bělásek držel pistoli hlavní nahoru, když znovu vystřelil. Start se mi povedl, jenže mi na hlavu spadlo co si, co připomínalo sestřeleného ptáka. Po chvilce vrávorání jsem však pokračoval v běhu. K mému překvapení nikdo přede mnou neběžel. Po chvíli mi neuniklo to, že proti mně běží několik postav.

„Ale páni sousedé, běžíte v protisměru!“ Znělo mé zkonstatování.

„Omyl, to vy!“ Řekl mi pan Konvalinka.

Nějak se mi nezdařilo se mezi ně bez problémů zařadit, jelikož většina se i se mnou ocitla na dráze.

Pan Bělásek nás přes amplion seřval a prohlásil závod za předčasně ukončený. Vypadalo to , že je to kvůli mně.

 Další disciplínou byl skok do dálky. Chtěl jsem se předvést a hned jako první se rozeběhl k doskočišti. Odraz byl vcelku v pořádku, jenže doskok spíše připomínal skok do vody ve stylu šipky.

„Ten let vplavmo si příště, prosím, odpuste.“ Řekl  mi pan Bělásek, zatímco já rozplácle ležel v pískovišti s protáčejícími se panenkami všemi směry. Nějak mě přešla chuť dále skákat. Vypadalo to že velkou chuť ke skákání má pan Metráček. Ten se náhle přiřítil s roztrhanými tepláky na zadnici. Odrazové prkno pod jeho odrazem přestalo existovat, ale on se mihl přesto vzduchem. Gejzír zvednutého písku doprovázel jeho dopad, načež počal v doskočišti trůnit.

„Že byste vylezl, ne!“ Vyhrkl na něho pan Bělásek.

„Já bych moc rád, ale ono to nejde.“ Odpověděl.

Nezbylo nám nic jiného, než pana Metráčka začít z písku tahat jako řepu. To se také podařilo, i když někteří měli pocit, že je kýla nemine.

Netrvalo dlouho a začala nám hrozit další disciplína.

                      Pokračování někdy příště.