Moje svatba

   Když už jsem byl tak starý, že mi samota začínala lézt pomalu na nervy a maminka už se o mě nechtěla dále v mých nedožitých 40 letech starat, rozhodl jsem se, že se ožením. Respektive o tom rozhodla má matka, která vládla naší domácnosti pevnou rukou.

   Lamentovala, že už je čas, abych se osamostatnil, že si chce taky užívat. Nedivil jsem se jí, neboť od doby, co nás opustil tatínek, už jaksi nestíhala zároveň chodit do práce, starat se o naše nemalé hospodářství a jako třešničku na dortu ještě navíc o mou nenasytnou maličkost.

   Doslova na koleně mi ušila krásný oblek. Bohužel neměla dostatek potřebné látky, a tak si na několika místech musela vypomoci záclonovinou. Když jsem si šaty oblékl, připadal jsem si napůl jako ženich a napůl jako nevěsta.

   Maje krásný oblek s vlečkou chyběl mi už jen svatební prstýnek. Šel jsem si pro něj do zlatnictví. Když jsem prodavači ukázal mou veškerou hotovost, doporučil mi, abych si místo prstýnku koupil v železářství matku. Opustil jsem krámek se slovy, že už jednu matku mám, a že ta mi úplně stačí.

   Nu, co. Svatba bez prstýnku není zase taková pohroma.

   Horší bylo, že jsem neměl ještě sehnanou nevěstu. Půjčil jsem si na poště místní Zlaté stránky a začal v nich listovat. Bohužel jsem nevěděl, pod kterou kolonkou by mohly být nevěsty schovány. Nejpřijatelnější mi přišla rubrika Svatební šaty. Opsal jsem si adresu a vyrazil do terénu.

    Na náměstí jsem potkal matku. Vycházela akorát z kostela. Domluvila s farářem nejbližší možný termín svatby. Mělo k ní dojít už za necelou hodinu. Mé mamince na mém štěstí nějak záleželo.

   Přidal jsem do kroku a o pět minut později mě uvítal billboard s nápisem „Svatební šaty pro nevěsty všech postav“. Na nic jsem nečekal a do krámku vstoupil.

    Aniž jsem se stačil rozkoukat, přiskočila ke mně hbitá prodavačka a otázala se mě, jakéže zboží, bych si představoval.

    Pravil jsem, že mi na tom vůbec nezáleží, čemuž se podivila. Pak mi začala ukazovat různé svatební šaty. Začínal jsem mít strach, že to, co chci, na skladě nemají.

    „A co nevěsty?“ otázal jsem dřív než měla možnost přejít k další kolekci. Čas mě tlačil.

    „Nevěsty jsou spokojeny. Zatím si žádná nestěžovala,“ při své odpovědi se dmula pýchou.

    „A kde je máte?“

    „Koho máte na mysli, mladý muži.“ Přešel jsem narážku na můj věk bez povšimnutí.

    „Nevěsty přeci!“ můj hlas burácel po celém obchodě.

    Prodavačka se usmála. Domnívala se, že to myslím žertem. Nechala to bez poznámky a přešla k další kolekci.

   „Tohle jsou odvážnější modely. V současné době jdou hodně na odbyt…..“

   Cosi povídala, ale já ji nevnímal. Z jedné kabinky se vylouplo přesně to, co jsem potřeboval. Nevěsta ve sněhobílých šatech.

    Na nic jsem nečekal. Sice se nejednalo přesně o můj typ, ale bylo mi jasné, že na lepší už nenarazím. Přiskočil jsem k ní, přehodil si ji přes rameno a vyběhl na ulici.

   Křičela, jako když ji na nože berou. Zajímavý rituál, říkal jsem si v duchu. Lidi se za mnou otáčeli a kroutili nevěřícně hlavami.

    „Co čumíte? To jste ještě nikdy neviděli svatbu?“ Nikdo neodpověděl.

    Břemeno na mém rameni se přestalo vzpouzet. Asi šetří síly na samotný obřad.

    Doběhl jsem před kostel. Doslova za pět minut dvanáct. Matka – která měla být zároveň i mým svědkem – už nervózně přešlapovala.

    Konečně jsem si mohl na chvilku vydechnout. Shodil jsem z ramen nevěstu. Matka si ji vzala do parády. Nejdříve se jí ta krasavice chtěla vysmeknout, ale když viděla, že její budoucí tchýně má svaly jako Silvestr Stalone, podvolila se.

    „Pojďte děti. Všichni už čekají.“ Rozrazila dveře a strčila nás dovnitř. Poté ještě odchytila na ulici jednoho chodce. Měl zastat roli otce mé nevěsty. Ošíval se, že nemá čas, ale znáte už vliv mé matky na ostatní lidi.

    Když farář spatřil naše procesí, netvářil se zrovna nadšeně. Nevím, jestli mu vadila ta záclonovina, kterou jsem měl na sobě, či upachtěná nevěsta, anebo dokonce její falešný otec. Byl to totiž černoch.

    Stačil však jediný pohled směrem na mou matku, a bylo jasno, že svatbu uspořádá.  

    Než stačil ale něco říct, odhodlala se má vyvolená k protestu. Matka jí naštěstí včas přehodila přes hlavu závoj, čímž ji nadobro umlčela.

    Oddávající raději přeskočil úvodní ceremonie a přešel k samotnému obřadu. Vše šlo hladce až do okamžiku, kdy byla nevěsta postavena před otázku, jestli mě chce pojmout za manžela. To už jsem pomalu začínal tušit, že něco neklape. Situaci opět zachránila matka. Dala si ruku před pusu a řekla svůdným hlasem: „Ano.“

    Nikdo nic na její dabing nenamítal. Spadl mi kámen ze srdce.

    „Prohlašuji vás za právoplatné manžele, polibte si…“

    Farář si otřel z čela pot a omdlel.

    Matka k nám přiskočila a přitiskla nás k sobě.

    „Jste teď jedno tělo, děti!“ a přitlačila. Ještě trochu a co řekla bude pravda, hrozil jsem se.

    Tu se rozlétly dveře. Vrhl jsem tím směrem svůj pohled. Stál v nich muž v elegantním obleku, hezčím než jsem měl na sobě já. Z jeho očí šlehaly blesky.

   „Co tady děláš?“ zahromoval. „Ty, protestantka, v katolickém kostele!“

    Pak vtrhl jako uragán dovnitř. Popadl mou manželku za pačesy a táhl ji pryč. Téměř přesně jako prve já. Muselo jí to už lézt na nervy.

   Neschopen činu jsem koukal za vzdalující se dvojící. Poprosil jsem matku o pomoc. Odbyla mě se slovy, že od této chvíle už do mého života zasahovat nebude. Stojím prý už konečně na vlastních nohou.

   A tak jsem tedy stál a nechal svou čerstvou choť odtáhnout navždy ze svého života. Dveře kostela zapadly. Nastalo ticho.

   A tím skončilo mé manželství. Když o něm uvažuji zpětně, musím konstatovat, že bylo šťastné. Za celou dobu, co jsme byli svoji, jsme se ani jednou nepohádali.