Věštění z kávové sedliny

Holka nemladá, ta ryba i návnada, si zpívá

když šije rukavice z jehněčiny, modliteb

pro svého milého, úsměv tichý, rychlý tep,

služebnice i vědma, když do hrnku se dívá

čaruje, kouzlí, když v sedlině za obzor světa 

snaží se dohledět,  kde volek zlatý se pase

leč hrnek okno šmouhaté, divý strach v hlase

že nedohlédne. Svatý volek lživý, lže každá věta

a osiřelé jesle jsou. A ráno vojácká loď připluje

holínky marš maršují, a řvou do ticha tvého polnice

chceš ukrýt se do deště, ty milá, do oblin tvé ulice

té  pěšinky z hřbitova do rybníků toho,  kdo miluje

do zámotku svého života, na stezku, kterou znáš

stíny na lesklém chodníku se mámivě dlouží

spalují hodinu, den,  a ty, nevěsta, protančíš louží

a jako ryba plaveš za milým a tolik, tolik pospícháš

umíráš strachem o náprstek, gramofon, zimní růže

parádní šátek do kostela, kredenc, krém na vrásky

ty prosté věci tvého života, vějičky, sedmikrásky

bojíš se, že ta loď jako vlna odnese je i tvého muže

protože žena vždycky oběť, vždycky ve válkách 

je ta první mrtvá, ta první, která vše do mrtě odevzdá

vějíř, náprstek, postel, vše, v co věří, o čem se jí zdá

jí první přichází  vlastní parte v smutných obálkách.