Ostrov sopečný

Ostrov můj sopečný

má hluchá podloží

pranic tu nekvete

každý den jej obejdu

krokem skřípavým

krokem ledovce

krokem hladovce

osamělým krokem.

Žhářsky se tváří, divoce

jeden můj den za dnem

a zatím i kamna jsou

vyhaslá a na klíče.

Jsem tady samotna

provdaná za smutek

na svém vlatním

kapesníčku hlíny

odedávna sopečné

poslední krysy ostrovní

odplavaly v podzemní řece

při prvních otřesech

té mé země věnné

Na člunu vrtošivě plujícím

po řekách a potocích mé krve

jsou přiváženy dary převzácné.

Kaktus přizdobený jmelím

divokým a konfetami, víno,

to piji po sudech, svaté hostie

občas přikusuji, ale když je

nouze, opíjím se i z vody sírové

a touhu, a touhu, tu hlavně 

snídám, obědvám, večeřím

den žhavý za žhavým dnem

Možná to zní příliš žalostně

však já, já pyšný troufalec

rybářka naruby, kovotepec

královna, žebrák v jedné

tak žhavé osobě

odněkud z hlubin země

slyším vzdychavé varhany

možná už neladí sladce

a přesto chóry zpívají

žhavě milostné, pro mne

pro tebe... i pro tebe.

A já, v papučích, zástěře

šílená Viktorka, bláznivá Marie,

čepec mám, ten nikdy nikomu

neslušel, když stavím své ohrady

aby noční zloději nemohli záludně

ukrást mé chorály oslavné

mé obnažené radostné písně.

Tu touhu mám, že jednou ještě

zahřmí můj ostrůvek

zkamenělý, rybí, umlčený

a prázdnotu černou nad sebou

zas v nebe děravé hvězdami

navrácenými  proměním.