Konec atomového věku

1.4.2086

            „Je to pro naši vlast skutečná čest,“ zakončil svůj projev řecký prezident. Následoval nekonečný aplaus. Aplaus oslavující nejen postavu nového evropského diktátora, ale především monstrum tyčící se za ní. Přestože je obrovská část nové jaderné elektrárny ukryta v podzemí, hyzdila stavba celou tvář krajiny. Po rozpadu Evropské unie se trh s elektrickou energí velmi změnil. Nedostatek fosilních paliv vystřelil  jejich ceny do závratných výšek. Dokonce i Rakušané, dlouhá léta odmítající jadernou energii, přistoupili na stavbu dvou elektráren založených na tomto principu.

            Houf vyvolených novinářů následoval prazidenta, který přestřihl pásku a vstoupil do budovy. Skupinka zamířila do velína, mozku elektrárny, který vypadal jako pilotní kabina raketoplánu. Patnáct monitorů ukazovalo stav stejného počtu reaktorů. Veřejnost byla ujištěna, že narušit jejich provoz nemůže ani pán Bůh. Žádný ze sousedních států proti stavbě neprotestoval, protože všichni věděli, že se v brzké době do výstavby něčeho podobného dříve, nebo později pustí. Jediný, kdo se odvážil nový trend kritizovat, byly Spojené státy americké. Tato velmoc vyvinula novou technologii výroby elektrické energie. Ta však byla neuvěřitelně nákladná a pro chudší státy nepřijatelná.

            Zatímco technik vysvětloval systém, který zde byl využit, pořizovali fotografové snímky, jež zítra oblétnou celý svět.  Vše vypadalo zcela bezchybně. Žádné neočekávané závady ani nepřesnosti. Když delegace po hodinové prezentaci odešla, zasedli všichn tři pracovníci velína do pohodlných kožených křesel. Na monitoru označeným číslicí 3 se náhle objevil nápis upozorňující na absenci kadmiových tyčí regulujících štěpnou reakci. Jeden z inženýrů vysunul klávenici a začal do ní bušit neuvěřitelnou rychlostí. Pokoušel se tyče zasunout a reakci tak zpomalit. Bez úspěchu. Po několika minutách bezvýsledné práce najednou nápis k údivu všech přítomných  zmizel a po poruše nebylo ani památky. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se vlastně stalo.

            Během několika dnů se podobná situace opakovala několikrát, ale nikdo se ze strachu o svou práci neopovážil o závadách mluvit na veřejnosti. O problému vědělo jen několik lidí. Diktátotrská vláda vše utajila a zaměstnanci elektrárny paracující v polovojenském režimu měli přísný zákaz mluvit o veškerém tamním dění. 

                        26.4.2086

            Přesně o půlnoci ze čtvrtka 25. na pátek 26. dubna opět došlo k dalším problémům.  Tentokrát se počet kontrole vymknuvších reaktorů ztrojnásobil. Tři závady předstvaující pro lidstvo smrtelné nebezpečí. Nikdo netušil, zda se kadmiové tyče skutečně vysouvají a záhadně znovu zasouvají, nebo jde o softwerovou chybu. Ta však při přezkoumání systému nebyla odhalena. Do čtvrté hodiny ranní se vystřídalo všech patnáct reaktorů. Všechny alespoň jednou za noc hlásily chybu. O hodinu později si vzal hlavní slovo opět blok číslo 3. V unavených tvářích odborníků byla vidět bezradnost. Již půl hodiny trvající porucha zapřičinila nervové zhroucení jdnoho ze tří řídících pracovníků velína. Přidaly se další 2 reaktory. Již přes hodinu trvající stávka jednozo z  bloků znamenala výbuch každým okamžikem. Štěpná reakce probíhala nekotrlovaně dál u tří reaktorů. Po chvíli, která pro vědce byla tou poslední, se objevila chyba na všech blocích.

Sto let po katastrofě v Černobylu se dějiny opakují. Jeden z  reaktorů vybuchl a do okolí vypustil  dvě stě násobek radioaktvity uvolněné při výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Tři sta milionů Curie konalo své dílo zkázy.

Nedaleká metropole Atény se probouzela do příjemného rána. Ti nejčilejší již běhali v parcích a ulicích tohoto města. Hrozivá radioaktivní konkurence vystřídala vycházející slunce. Záře na chvíli oslepila vše živé. Lidé padali na zem jako shnilá jablka. Omráčeni touto silou leželi nehybně na chodnících. Relativně lépe dopadli Atéňané ve skrytu svých domovů. Vtíravé svědění a pocit něčeho cizího zapřičinily oslabení mysli citlivějších jedinců. Nikdo však nechápal, co se stalo. Provoz na silnicích hlavního města se zastavil. Téměř celé Řecko bylo zamořeno. Na dlouhé úvahy nebyl čas. Jen málokdo však mohl tušit, že během čtyřiceti minut dojde k explozi čtrnáctinásobného rozsahu.

26.4.2086        6:10

Atomový hřib se zvedl do výše dvaceti kilometrů. Řecko zmizelo z mapy světa. Zamoření se během několika málo hodin rozšířilo směrem na sever až pohltilo celou Evropu. Přežívali jen ti nejsilnější. Éra lidského druhu na Evropském kontinentě pomalu končila. Jedinou hrůznou jistotou bylo, že kdo nezemřel na následky katastrofy hned, čekala jej brzká smrt, jejíž příčinou byla rakovina. Ze zkušeností z let minulých bylo jasné, že kam se záření dostane, nebude život již nikdy takový jako dříve.

Zkáza hrozila i Americe. Experti zjišťující stav ohrožení se shodli na tom, že jediný kontinent, kterému se ozáření vyhne, je Asutrálie. Tato úvaha však nebyla z důvodu hromadné migrace zveřejněna. Lidé zůstávali ve svých domovech a někteří z nich umírali. Ti, co přežili,  hledali způsob, jak se dostat ze smrtelného nebezpečí. Za několik týdnů měla Evropa jen čtvrtinu ze svého původního obyvatelstva.

Nárůst Američanů se zhoubným nádorem mnohonásobně stoupl. Bylo více než jasné, že se začnou rodit postižené děti. Asie přišla o polovinu obyvatelstva a kromě obyvatel Japonska zde nebyli lidé včas varováni. Autrálie se stala útočištěm přistěhovalců z celého světa. Tento ostrov zažil největší nápor ve své historii.

Světové ekonomiky, nebo to co z nich zbylo, se ocitly v krizi, kterou nepředvídali ani největší pesimisté. Několik  let trvající hospodářské napětí vyústilo v hladomor. S koncem atomového věku končí  autodestrukcí lidstava i dlouhá etapa tohoto živočišného druhu...