19. listopadu 2002 - úterý

19. listopadu 2002 - úterý

Ani dnes jsme nešli do školy se Šárkou společně. My jsme spolu vlastně ani nespali. Hynek nás přesvědčil, že se v pokojíčku sám bojí, takže nakonec spal se mnou a Šárka zůstala v obýváku.

Do práce jsme však spolu nešli z jiného důvodů - byl jsem objednán ke Gruntorádové na preventivní prohlídku. Ještě večer mi volala, ať nezapomenu na moč. V noci se mi několikrát zdálo, jak stojím nad mísou a teprve při posledních vymáčknutých kapkách si vzpomínám, že mám naplnit zkumavku. Naštěstí v reálném ránu jsem si vzpomněl již při kapkách prvních. Stačil jsem ještě proud utnout a později ho nasměrovat do otvoru o průměru jeden centimetr. Nechápu, jak zkumavky plní ženský. To musí snad nějak přelévat.

Teď - myslím jako fakt teď - mi došlo, že do toho počítače se vykecávám daleko více než do papíru. Očekávám snad, že někoho bude zajímat mé močení? Čekám snad nějakou širokou čtenářskou klientelu ztotožňující se s mými každodenními strastmi?

Každopádně jsem zdravý jako řípa. Bál jsem se hlavně tlaku, ale mám ho stejný jako v deseti letech. Doktorka mi hlídá hlavně tlak, který mi kdysi vyskočil, když jsem ji ošulil s potvrzením potřebným k přihlášce na skok padákem. Tonometr zafungoval jako detektor lži. Krevní cukry jsme si již vysvětlili - nechápu, jak jejich hladinu mohla ta jedna kobliha před odběrem tolik rozkolísat.

Nejvíce jsem se zapotil při odchodu, protože jsem si neuvědomil, kolik stojí patnáct minut práce privátního lékaře. Naštěstí jsem si ráno vzal u Hynka v kasičce dvě stovky. Na ty jsem nakonec cenu ukecal, přestože požadovány byly stovky tři.

Renata ve sborovně vyvěsila ceduli s nápisem, že konečně už mám prevenčku, kterou jsem měl mít už na jaře a že jsem teda schopen vykonávat učitelské povolání. Docela dobrá legrace to byla do té doby, než tam někdo připsal: „No nazdar!". Pak jsem to strhl.

Učeníčko bylo opět pohodové. Tři hodinky v procesu, v laborkách jsem pauzíroval. Spoustu kritik do Písmáka jsem napsal a vydržel ve škole až do pozdních odpoledních hodin.

Co jsem nestihl v práci, čekalo mě doma. Musel jsem předně připravit pro seminárníky z chemie dalších deset maturitních otázek, na dvě hodiny jsem si vytvářel přípravy. Také jsem doladil toho posledního Horáka, kterého zítra šoupnu do Písmáka, ale jen pro ty, co mě mají mezi oblíbenými. Oficiálně výjde až ve čtvrtek. Těším se, že po čase předložím čerstvý díl, který možná získá jubilejní tisící tip.

A teď už půl hodiny tvořím deník. A jaké to je po dvou dnech psaní deníku do počítače?

No, připadám si stále dost nesměle. Láká to, nenechat si deník jen pro sebe. Hodil bych o tom řeč, ale ještě nějak se mi svírá žaludek tou neobvyklostí. Hlavně jsem unavený.