Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKÁ NÁVŠTĚVA OBCHODU
Autor
fungus2
Parkoviště před obchodním domem bylo poněkud přeplněno, a tak jsem vjel autem do čehosi, co připomínalo malou garáž. Nešly mi ale otevřít žádné boční dveře. A tak pro mě nastalo protahování a vylézaní střešním okénkem. Já se pak poté praštil hlavou o to, co se nacházelo nad autem. Přitom mému zraku neuniklo, že na kapotě auta se nalézá řvoucí muž s pojízdným nákupním vozíkem.
„To jste neviděl, že sem zajíždím?“ Optal jsem se.
„Vy blbče! Co vás to napadlo vjet sem!“ Rozkřikl se onen muž a mě došlo, že parkuji v místě, kde si lidé berou nákupní vozíky.
Pán byl dost narušený a já raději začal couvat. Odneslo to za mnou zaparkované auto. To bylo asi špatně zabržděno a rozjelo se pozadu z mírného kopečka. Brzo se parkovištěm mihla nákupními taškami obtěžkaná rodinka, která začala onen automobil honit. Mně se aspoň uvolnilo místo na parkovišti. Po vystoupení jsem začal urychleně prchat, protože muž i s košíkem slezl z kapoty mého auta a začal být poněkud agresivní.
Po zdárném útěku do otevřeného kanálu a vylezení jiným, jsem stanul v obchodním domě před řadou do sebe daných nákupních vozíků. Po zasunutí mince do prvního se ale vozík neoddělil. Neuniklo mi, že se mince nějak zpříčila před zasouvacím otvorem. Začala pro mě zoufalá manipulace. Netrvalo dlouho a já stanul na vozíku v poloze stojmém. Následovala poloha podobná stojce zakončená kotrmelcem. Pak
kdesi cosi zarupalo a všechny vozíky v řadě se rozjely. Ja trůnil na nich, přičemž mi neunikl dav užaslých lidí.
Když rozruch kolem mě utichl, vydal jsem se s vozíkem mezi regály. Do očí mi padl bublifuk. Hned jsem ho začal zkoušet. Asi se velké množství bublinek nelíbilo nakupujícím. A jedna paní spolkla při křiku hned dvě bubliny a zbledla. Taktický útěk i s košíkem mě zavedl do prostorů skladu. Honička pokračovala i zde. Skladníci nestačili uskakovat a dost věcí popadalo. Brzo i oni mě pronásledovali.
Náraz v oddělení lahůdek mě katapultoval mezi dorty. Poté mě odklopili hodně naštvaní lidé.
„Ha! Už nám neutečete!“ Vykřil jeden z mužů.
„No já jsem ani moc tak neutíkal. Já jsem se jen před vámi vzdaloval.“ Odpověděl jsem s úsměvem.
„Tohle všechno zaplatíte!“
„Vždyť je to jen pár dortíků. A jsou dobré. Ochutnejte.“ Řekl jsem,ale jeden z dortů mě poněkud vyklouzl a dopadl na obličej muže menšího vzrůstu.
„A víte, že jsem na vás ani nemířil?“ Zněl můj pokus o omluvu, ale neměl moc efekt. Onen postižený muž začal supět a mrštil po mně jiný dort. Nějak se netrefil a zasáhl do obličeje muže za mnou. Pak následovala řetězová reakce. Vzduchem začaly létat dorty i zákusky. Hodně zákazníků se přidalo a zamotal se do toho i personál prodejny.
Já se začal vzdalovat kryt tácy. Nějak jsem přehlédl velkou hromadu postavených konzerv. Ta, po mém nárazu do ní, náhle nestála a hluk, co způsobila, byl příčinou, že všichni účastníci lahůdkové bitvy se na mě zadívali.
„To je on, co vše způsobil!“ Rozkřikla se jedna paní.
„To všechno byla náhoda, to je nedorozumění…“ Řekl jsem jim, ale nemělo to žádný efekt. Brzo pro mě nastal útěk z obchodního domu s davem v patách.