Černá a bílá

Dvě panny prostřené ke svítání

v záhoně kytice, hojivý jistrocel 

nemoci zimy a snění ke snídání.

A mříže na oknech smutných cel.

První je zelená dolina z usmívání

sluncem pomilovaná  vášnivě

tělo z temných krajek k rozdávání.

Luňáci poletují temnotou dychtivě. 

Druhá je mírná jako lehký dech

možná je svatosvatá,  tak je křehká

kytici pelyňku ukrývá v záhybech

svého klínu načrtnutého jen zlehka.

Dvě panny jako zlaté ryby plují

od kamenných věků v  kapradích

ve vodních jeskyních, vodní  slují.

Krajku a kytici ve vymydlených dlaních.

Bez stezek, polibků  jsou ruce první ženy

luňáci, tlusté slepice cpou se na hřady

ruce  druhé spletly si věnec užmoulaný.

Vzlétnout z tůní by obě tolik, tolik  rády.

Ta černá  s nebem v kobce ferbl hraje

snaží se vyhrát Eden všemu navzdory

svatá hledá v prachu zim klíč od ráje. 

Co najde? Jenom vypůjčené obzory.

A zatím už, kdoví, kde se láska chvěje

vráskami je pokryt náhle celý svět

ztratily se znenadání jiskry z vody živé.

A láska tančí svůj poslední menuet.