Nobelova cena za zivot

Pláč,

hned po narození pláč.

A smát se naučíš,

křehkosti křehkostí.

Smát,

sbírat kaštany,

cucat ledový konce rampouchů.

A znovu pláč,

první krůčky-bác

a v rukou svíráš pískacího ptáčka.

A mluvit se naučíš,

už se zas ptáš kam letí,

když po nebi pouštíš,

svýho z papíru dráčka.

Teď z písku hrady pane staviteli

i vodní příkop a z dřívka most

stříbrný poklad

z alobalu.

Já už jsem vyrostla

a dnes jsem jen host.

A s malým princem neznámého jména

já táhla kočárek

s malou panenkou.

Maminko říkala mi,

má hlad

jak se dívá

Zamíchej kaši!.

Proč já?

Vzdyť jseš maminkou!

V pošmourném rozbřesku

dívala se na svět

dětskýma očima.

A v rukách mých dětských

dřevěné samopaly

a v rukách dětských

ožil luk i šíp.

A pak my všichni

vojáci s indiány

vedli sami sebe,

zajatce dětství.

Před totem,kůl

dál žít.

Těch špinavejch kalhot

okenních střepů

jen tak pro štěstí.

Těch prvních lásek

ze školních lavic

v lásce být první

a v lavici sedět,

chtěli jsme všichni

až v té poslední.

Po smíchu pláč

první nářez

a každá pětka

byla neštěstí.

Všechno začalo vlastně pláčem.

Na pláč je pozdě-utíkej.

Dostala jsi babu,

životní úděl

drž ústa

raději už nic neříkej...

A smát se naučíš

a mluvit se naučíš.

Tak už je to tady

vrátit se do dětskejch střevíčků...

...A pak my všichni,

vedli sami sebe

zajatce dětství

před totem,kůl

dál žít.

Smích,pláč

a Nobelova cena za život?

Zlatá kulka...