Bublifuk

Tržiště. Plno barev a křiku trhovců. Všude se smlouvá. O zelí, o pletené svetry, o vyřezávané cetky a zase o zelí. Toho tu mají hodně a pak taky rajčata a ... No a tamhle v hospůdce si můžete koupit něco k snědku. Mají tu skvělé ryby. Na desítky způsobů.

Skoro všichni trhovci jsou indiáni a i víc jak půlka kupujících. Ostatně není divu. Kupují a prodávají mnohem raději na trhu, než v kamenných domech. Chodí se sem pobavit a poklábosit - povyměňovat si novinky.

A teď se podívejme tam – stánek s pletenými svetry. Přesně ty, co tu nosí většina indiánů, ty co mají pěkné peruánské vzory. Právě se tam přikolíbal nějaký mírně otylý turista. Podle přízvuku v jeho angličtině to asi bude Francouz nebo Kanaďan z Quebecu.

“Zkusím si svetr,” povídá pán a ukazuje na ten, co si vyhlédl.

“Si, seňor, dobře si vybral. Mos pěkně,” spustí prodavač svou obvyklou litanii. “Dvaset dolarů, seňor. To nikde nedostane. To mos dobrej cena.”

Pán si svetr natáhne přes košili. Břicho mu z něj trochu vybíhá a pohled na něj by v tu chvíli rozesmál kdekoho. Trhovec, ale s kamennou tváří dál chválí: “Mós krásně slušňet. Seňor dobře nakoupí.”

Tlouštík se spokojeným výrazem sesouká svetr, což mu činí menší problémy a pak se spokojeností nad svým výběrem v hlase pronese: “Koupím všech jedenáct kousků. Jsou báječné. U nás je dobře prodám.” A majetnicky přehlédne krámek.

Vzápětí ho indián šokuje: “Nezlobí seňor, ale neprodám. Dám vám šecky a so budu dělat až do večéra? Nezlobí seňor, ale ne.”

Turista se zvučně rozohní, jaký je indián prý obchodní diletant a plynně přejde do rodné francouzštiny, takže nikdo neporozumí těm několika silnějším slovům, co padnou. Nakonec se ale s indiánem dohodne a nasupeně si odnese šest svetrů.

No a co tamhle - mladá indiánka s velkým košem plným zeleniny. Pomalu prochází uličkami mezi stolky a stánky. Každou chvíli se zastaví a povídá si s některým z trhovců. Zjevně jich většinu zná. Tu a tam něco koupí. Jednomu prodavači pochválila melouny a tak dostala jeden menší zdarma. Na každého se usmívá – ztělesněná radost ze života.

A skoro uprostřed tržiště stojí stánek. U něj nějaký míšenec a má takový malý stolek a na něm velkou misku s mydlinami. Chová se dost podobně jako ostatní, ale ne tak úplně. Skoro celý den z mísy vytahuje ty nejpodivnější tvary, co si jen dokážete představit. Navíc mu do nich tak nějak hezky svítí sluníčko a to máte vidět ty barvy. Někdy ty bubliny hrají všemi barvičkami duhy a jindy se vybarví třeba jen do purpurova, jindy zase do zelena nebo blankytně zmodrají. Bůh ví, jak to vlastně dělá. Mezi těmi produkcemi občas vykřikne: “Kupte si bublifuk. Pro potěchu oka a radost dětí. Kupujte mydlinky od mistra Bublinky. V bublinách uvidíte zázračné věci.” A tak pořád dokola. Čas od času si od někdo koupí tu jeho lahvičku za půl dolaru. Vždycky to je nějaký turista. Domorodci si nikdy nic nekoupí, ale mají ho rádi a občas s ním povykládají a někdy mu i hodí nějaké drobné do klobouku, co má před stolečkem.

Zrovna tam přišla nějaká americká rodinka. Tohle je bohužel právě prototyp toho nejhoršího, co Státy umějí zplodit. Ten párek má pocit, že představují dva americké bitevníky. Dvě lodě, co byly vyslány, aby se brodily bahnem světa, šíříc světlo a slávu amerického snu. Kolem nich navíc krouží asi sedmiletý kluk. Madam ho čas od času okřikne, ale je to jen pro obecenstvo, aby se vidělo ... Synka kupodivu zaujal bublifuk. Přikroužili všichni blíž a pan otec chvíli přehlíží to snažení plebsu. Pak hodí jmění celého jednoho dolaru do klobouka a ze stolku sebere jednu lahvičku. S americkým úsměvem na tváři ho podá synkovi. Chlapec po ní hrábne a rychle ji otevře. Vytáhne očko z drátu. Vší silou do něj foukne. Vyletí roj maličkých bublinek.

“Chci ty velké,” pronese nazlobeně a ještě jednou ponoří drátěné očko do lahvičky.

“Foukej maličko pomaleji,” snaží se dobrosrdečně poradit mistr Bublinka.

Chlapec vytáhne očko a znovu zafouká. Povede se mu vyfouknout dvě trošku větší bubliny. Ani jedna ale nezáří a rychle klesnou k zemi.

“Nefunguje to!” Rozzlobí se Američánek. Hodí lahvičku na zem. Většina obsahu se vylije. Kluk na ni pomstychtivě šlápne: “Tak!”

Z hrdla plastikové lahvičky se ozve syknutí a vyfoukne se docela velká bublina. Vypadá dokonce o dost větší než kolik by se do lahvičky mělo vejít vzduchu. Těsně před tím něž spade na zem zavíří její povrch. Na okamžik se rozjasní. Na tu kratičkou chvilku se na jejím povrchu odzrcadlí celý vesmír! Toho si ovšem kromě posmutnělého mistra Bublinky asi nikdo nevšimnul.