Tajemství mého života (část 2.)

Osoba z dáli se přiblížila. Dory. Zastavila se a dost nevěřícně na mě zírala. Hnědé vlasy měla svázané pod tmavým šátkem. Celá byla v červeném, v ruce květinu. Přišla ji snad položit na můj hrob? projelo mi hlavou. Nejsem přece mrtvý! Abych to dokázal nejen jí, ale spíše sobě, vstal jsem. Objal jsem ji a volnou rukou jí sundal šátek s hlavy

“Myslela jsem, že jsi mrtvý”, vzlykala mi na rameno. Jo, to já taky, než jsme se k sobě přitiskli tak těsně.

Bylo to zvláštní. Já a Dorothy, naše utajené manželství, v úplně jiném městě. Tady mne neznali,nemohli mne nenávidět za schopnosti, kterým jsem neuměl zabránit. Bylo příjemné jít po městě a cítit energii plnou radosti a ne nenávistnou.

Tenkrát si mysleli, že mám spolky s ďáblem, ale nebyla to pravda.

Po prvních pár nádherných letech přišlo to, co muselo. Narozdíl ode mne Dory stárla. Nerozuměli jsme tomu ani jeden. Já vydával svou milovanou ženu za matku, babičku, hned v tom, hned v jiném městě. Věděli jsme oba, že rozchod by byl nejlepší, ale nebylo to tak jednoduché. Navíc tehdy začaly ty sny. Jeskyně, tajemné nápisy na zdech a jiné šílenosti. Postupem času se reálie měnily, ale skličující pocit zůstal. Neřekl jsem o nich nikomu, ani Dorothy. Měla svých starostí dost. Naši lásku jsme museli stále pečlivě skrývat.

Pak jednoho dne zemřela. Dožila se požehnaného věku, vlastně jsem měl s jejím odchodem počítat. Ale v lásce neplatí ani fyzikální zákony, natož výpočty a rozum. Nikdo nechápal mou obrovskou bolest, do níž jsem se uzavřel světu. Nejhorší na tom je, že člověk nemůže ani spáchat sebevraždu. Zkoušel jsem se zastřelit, skočit za skály (báječný pocit, ale výsledek nula), utopit, otrávit... byl jsem vhodným adeptem do cvokhausu a kdybych tam ne ně vybalil celou svou historku, nechali by mne tam asi do konce života. Jejich, nebo té budovy.

Další léta pak plynula v podivně nudné šedi, vzpomenout si v nich na nějaký vzruch by byl nadlidský výkon. Jen ten sen se stále opakoval.