Ženy za pár stovek

I.

            „Dvě stě tisíc, zbláznila si se?“ zeptal jsem se upřímnou otázkou Dariny.

            „Minulej tejden sto padesát, teď dvě stě, kde bude ten strop?“ Zajímalo mě.

Už to byl skoro rok, co jsme spolu chodili, a mě začínalo být čím dál víc jasný, že je to rok poslední. Měla moc ráda prachy. Pro mě nepřestavovaly problém, patřily mi jedny inzertní noviny, málokdy se stalo, že jsem měl pod sto litrů měsíčně, ale vadilo mi, že se mnou byla jenom kvůli nim. Já ji vlastně taky nemiloval, byl jsem s ní jenom kvůli jejímu tělu. Ale to jsem se snažil skrývat za prázdný fráze a drahý dovolený v Tichomoří.

            „Ty mě už nemiluješ?“ zeptala se a vykouzlila odzbrojující úsměv.

            „Tohle na mě nezkoušej, voba víme, vo čem to je,“ řekl jsem klidně.

Mlčela. Seděla na stole v mojí kanceláři a mlčela. Odvrátila ode mě hlavu. Viděl jsem jak se jí lehce rozklepala ramena. Vzlykla.

            „Darčo, tenhle divadelní výstup nepotřebuju vidět znova,“ vstal jsem a šel směrem ke dveřím.

            „Už mě nemiluješ,“ řekla potichu.

            „Asi by ses měla odstěhovat, nemá to cenu,“ řekl jsem ještě mezi dveřmi.

Chtěl jsem si dát na chodbě kafe, ale ta mašina zase nefungovala. Peníze mi samozřejmě nevrátila. Perverzní paralela mezi ženou a strojem, pomyslel jsem si. Když jsem se vrátil do kanceláře, byla už pryč. Na stole ležel lístek: „Do večera budu pryč, klíče nechám u Kamily, D.“

            Kamila byla naše známá, třiadvacetiletá kamarádka Dariny. Bydlela hned vedle mýho domu na Zvonařce. Fajn, tohle mám za sebou. Úžasnej pocit, zase po roce, zase po roce jsem svobodnej člověk. A proběhlo to docela v klidu. Za pětadvacet let svýho života jsem zažil bouřlivější rozchody. Jednou po mě hodila květináč. Jizva by stačila na sedm stehů, ale zaplatil jsem si stehy plastický, takže místo žebříčku mám na temeni hlavy jen úzkou čárku. Skoro to ani není vidět.