Ženy za pár stovek III.

III.

            Za patnáct minut jsem byl na místě. Věděl jsem přibližně, kde ta adresa je, sídlila tady poblíž firma, která nám dodávala tonery do tiskáren. Zaparkoval jsem auto před jedním z vysokých neosvětlených domů a vydal se směrem, kde jsem tušil cíl. Tušil jsem správně, z domovní cedulky ve slabém světle žárovky vystupovala čísla 1547/45. Zvonky jsem luštit nechtěl, zavolal jsem radši znovu na stejný číslo.

„Slečna Ivana,“ slyšel jsem už dneska podruhý a napadlo mě, že je to strašně prkenej pozdrav. Člověk si podle toho hned uvědomí, komu se to vlastně dovolal.

„Tomáš, už jsem tady, můžu dál?“

„Ozvalo se zabzučení, dveře se pod mým tlakem otevřely a já byl vevnitř.

„Je to třetí patro, počkám u schodů,“ řekla.

Pak zase ticho. Marně jsem ve tmě starého domu hledal vypínač. Až se najednou světlo rozsvítilo samo. Když jsem ta tři patra vyběhl, docela jsem se zadýchal. Stála proti mně, jen v županu s čínskými vzory. Na tom internetu jí nebylo vidět do tváře, ale teď měla vlasy stažený do culíku a moc se mi líbila. Štíhlá, blonďatá holka, 19 let, 49 kilo, 166 cm. Ne, to jsem samozřejmě neodhadnul od oka, jen se mi v hlavě vybavily údaje z internetu. Jak jsem tak na ní koukal, určitě nelhaly.

„Ahoj, jsem Tomáš,“ podal jsem ji ruku.

„Ivana,“ natáhla ke mně obrácenou dlaň a já pochopil, že chce, abych jí ji políbil.

Když jsem tak učinil, pozvala mě dál. Vešel jsem do malé předsíně, na podlaze korkový lino, pár rozházených bot a všude na stěnách visely kytky. Sotva se dalo projít. Napadlo mě, jak si tahle může někoho pustit do bytu, co kdyby to byl nějakej úchyl nebo bůhvíkdo ještě, ale raději jsem rychle zaplašil chuť zeptat se jí na to.

            „Boty si sundej tady, pak za mnou přijď do pokoje,“ řekla a zmizela za zašupovacími dveřmi.

            Připadal jsem si divně. Sundám si boty a půjdu se vyspat s holkou, kterou jsem nikdy neviděl a který potom vysázím na dřevo patnáct stovek. Ale co, nic není jako dřív. V ponožkách jsem vstoupil do nevelkého pokoje. Na zemi byl krémový koberec s vysokým chlupem, kterým se jako had travou prodíraly má chodidla. Pokoji dominovala velká postel, na které už ležela Ivana. Měla modré saténové prádlo, rukou si podpírala hlavu. Usmívala se, ne ona se smála, snad ji přišlo k smíchu jak neohrabaně se chovám a ihned jí muselo dojít, že jsem služby profesionálky vyhledal poprvé.

            „Tak už tam nestůj a pojď ke mně,“ vybídla mě.

            Sednul jsem si tedy na okraj postele, ještě v kalhotách a košili. Ivana mě zezadu objala kolem krku a prsty pomalu rozepínala knoflíček po knoflíčku. Sáhl jsem rukama dozadu a hladil ji po zadečku.