Závislost II.

II.

Nic. Mobilek mě tlačí v kapse a jeho nemalé tvary brání přirozené chůzi. V šatně už kdosi sedí. A- textuje.

         „Čest práci,“ pozdravila postava shrbená nad svou hračičkou.

         „Ahoj,“ odpověděl jsem skrz mříže, které jsou jakýmsi pofidérním znakem našich podzemních šaten, ne náhodou podobajících se vinným sklípkům.

         Posadil jsem se naproti spolužačce a svůj zrak upřel na místo, kde se obvykle objevuje ikonka s obálkou. Abych upřesnil svou závisláckou situaci, měl jsem mobil teprve pár týdnů, proto jsem jej považoval za vzácnost, jíž jsem si vážil jako panna svého věnečku. Hloupé přirovnání...

         Čekal jsem dlouho. Kukuřička neodpověděla. Úplně jsem zapomněl na důvod, proč jsem se ve školní budově objevil takovou dobu před začátkem vyučování. Zkoušení okecám, test se nám snad vyhne. Snad.

         Vystoupal jsem po schodech do druhého patra novorenesančního stavení a užil si dopování nové látky.  

Dnešek se obešel bez újmy na mém duševním zdraví. Tajemná zeleninka pomalu mizela z  paměti. Kafe. Přesně to jsem potřeboval. Odpoledne se táhlo a květnově-aprílové počasí se na náladě podepsalo mou pro okolí nepříjemnou podrážděností.

         Co delas? Ja zajdu na krytak. Na jakou chodis skolu? Kukuricka

         Jako v transu. Jinak se to, co jsem potom udělal, nazvat nedá. Křečovitými pohyby jsem vyťukával písmena. Ta tvořila slova a kupodivu i věty.

         Parim Solitaire. Cekam, az mi napises. Chodim sem-na gympl.Jak vidis leto? IaN

         Odesláno. Pravda. Nebyl to styl, kterým bych ohromil, ale tahle tajemná korespondence mě jakýmsi způsobem přitahovala, neřkuli vzrušovala. Pohlédl jsem na stůl plný učebních pomůcek. Klasický studentský bordýlek na pracovním stole, jemuž vévodil sedmnáctipalcový monitor. Vždycky jsem se tomuto stavu chtěl vyvarovat. Nechtěl jsem působit jako bezvýznamný studentík jedné z mnoha středních škol v republice. Toužil jsem vynikat. To, že nejsem podnikatel sedící za stolem a rozhodující o čemkoliv, ať už podstatném či nikoliv, jsem vždy bral jako obrovský hendikep, který jsem snad až dětinsky maskoval více či méně úspěšnými pokusy.

         Uklizeno. Ještě vyleštit desku stolu, cvičebnici do matematiky šoupnout do jedné ze zásuvek, které skrývaly veškerý nepořádek, jenž nebyl na viditelných místech k spatření. Blaženě jsem usedl do koženého křesla a nasál vůni leštidla na dřevěné materiály. Píp.

         Leto? Asi sama. A Ty?Kuk

         No, jsem taky solo... Ty taky chodis na gympl? Znas trochu Litovel? IaN

         Odložil jsem začarovanou věcičku z dohledu, aby mě nemohla vyrušovat ze studia. Dějepis je jedním z předmětů, které jsem ochoten překousnout a s plnou vervou se pustit do jeho hltání. Najednou mě však přešla chuť.

         Bouřka. Rodiče někde pryč a... První kapky dopadly na pootevřené střešní okno. Oběhl jsem dům a pozavíral, co se dalo. Vítr zesílil a já bezmocně pozoroval, jak si pohrává s prádlem na vetchém věšáku. Prásk. Síla živlu táhla moknoucí oblečení po dvoře. Asi bych to měl schovat, došlo mi po dlouhé chvilce tupého civění na jeho divokou jízdu od branky ke stromu.

         Trochu jsem sice zvlhl, ale cestou jsem –Píp- schoval kolo a zkontroloval celý pozemek kolem našeho rodinného domu. V kapse na mě čekalo překvapení v podobě textovky, kterou jsem se venku neodvážil za deště a větru číst.

         No, skoro vubec.Chodim na Hejcin. 2.C – sestilet. Mas dost kreditu? Kuk

         Myslim, ze jo. Nemas mail? Muzem se rozepsat.Co Ty a kluci?

         Mám pocit, že vždy, když napíše někdo mně, odepisuju ihned. Když ale píšu někomu já, trvá mu, respektive jí, odpověď jako hladovému velká potřeba.

         Sešel jsem dolů. Mé kroky zamířily do obýváku. Sedl jsem si do křesla a civěl na zprávy. Nejdřív ČT1 a pak samozřejmě Nova. Myslel jsem na Kukuřici. Neodepsala snad tři hodiny. Ani neprozvonila. Nic. Nespěchal jsem s tématem – kluci? Třeba jsem ji vyděsil. Hm. Těžko říct.

Porušit svá pravidla? Podstoupit tu ponižující situaci? Prozvonit?!? Nebo dokonce znovu napsat? Ne, nebudu.... Nebo.... Ne! Přikázal jsem si držet se nepsaného pravidla: Jako na houpačce: příjmu – odešlu – příjmu – odešlu...

Sklopil jsem oči k displeji. Vypnuté vyzvánění, které  situace při sledování zpráv s rodinou vyžadovala, mě nutila sledovat situaci na přístroječku ještě častěji než obvykle.

Po chvilce jsem opustil obývák a usedl na křeslo ve svém pokoji. Přes střešní okno do pokoje proklouzlo pár slunečních paprsků, ale rtuť na teploměru se dala na ústup.

Přiznám se, nevydržel jsem. Vzal jsem do ruky telefon a prozvonil. Stačí. Teď budu čekat.

Světla za okny domu pomalu ubývalo. Rázným pohybem jsem vstal z křesla a s očima zabodnutýma do mobilu přemístil svůj zadek na postel o kus dál. Vyzvánění bylo stále vypnuto, proto se neozval žádný ostrý zvuk, když přišla další zprávička.

Promin, dosla baterka. kukoo22@yahoo.com Na co se ptas? Na...? No teda....

         Strašně nemám rád, když se mi lže. Vím, že baterka nebyla důvodem, proč mi milá kukuřička z Olomouce neodepsala. Doručenka přišla okamžitě, prozvonění taky OK, takže technické problémy se vylučují. Jsou to pocity každého textaře, který přemýšlí nad důvodem dlouhých prodlev mezi dalšími textíky na displeji svých virtuálních partnerů. Gentlemansky jsem tuto výmluvičku přešel a ihned odepsal. Jistě, vypadal jsem jako malé dítě pod vánočním stromečkem, které s fanatickou nedočkavostí rozbaluje jeden dárek za druhým. Ale to jsem byl prostě já a moje rodící se závislost.

         Na? Ano, na :) Tak co? Ja ve svych 16 nic. JPZG :))

         Opět jsem při vyťukávání písmenek nepřemýšlel. Tak NIC, hm? Předčítal jsem nahlas poslední odeslané dílko. Zčervenal jsem jako rajče, když jsem si uvědomil, k čemu jsem se přiznal. No, aspoň je  to za mnou. Teď je řada na ní. Ani jsem nestačil zapnou zvuk a už tu byla další zpráva.

         JPZG? Co to je? Dobre, ja se taky casem priznam :)))

            JPZG je zkratka, kterou v Litovli používá snad každý, aby označil tu nebo toho, kdo svým (někdy až naivním) chováním prozrazuje, že navštěvuje gymnázium.

Jsem Prece Z Gympla :)

Ani netuším, proč se všechny ty pitomé rozhovory vedené po sítích GSM stáčí jen a jen k jednomu tématu. Největší zábavou teenagerů je do nocí psát o tom, co má právě na sobě a co si představuje. A to i přesto, nebo právě proto, že jeho skutečné zkušenosti jsou často vymyšlené, tudíž nulové. Můj rozhovor, podle toho, jak jsem jej směřoval, se začal nebezpečně ubírat tímto směrem.

Dnes jsem již SMSku nečekal. Asi bych  ani neodpověděl, ale přesto jsem nechal mobil zapnutý. Zesílil jsem zvuk na rádiu a bezmyšlenkovitě poslouchal, jak se neschopná moderátorka jednoho z regionálních rádií snaží vykoktat ze situace, do níž se vlastním zaviněním dostala. Pokud jsem správně pochopil obsah dvouminutového monologu, uvedla písničku z roku raz dva a se svým přítelem jí poslouchá tolikrát, že ji zná celou nazpaměť. Skutečně duchaplný přednes hodící se pouze do komerčního rádia.

Dopadala na mě únava, ale spát jsem ještě nechtěl. Pravá ruka se uvelebila na myši a nebýt zásahu mozku, spustila by opět Solitaire. Po několika málo nekonečných sekundách se v okně prohlížeče webových stránek objevil obrázek. Abych byl přesný, byla to moje fotka. Pokochal jsem se pohledem na své domovské stránky, které každý den přivítaly minimálně jednoho návštěvníka. Tím jsme byl, pravda, obvykle já. Přešel jsem na portál svého mobilního operátora, abych se zaregistroval a mohl tak využívat všech výhod stálého zákazníka. Měl jsem to v plánu již dlouho, ale až nyní jsem si našel čas a tu správnou náladu. Ano, právě teď jsem měl náladu na vyplnění několika formulářů. Navíc dnešek byl posledním dnem, kdy bylo možné přihlásit se do soutěže o novinku na trhu – mobil s přehrávačem hudebních souborů a spoustou dalších maličkostí, které bych jako technický analfabet od vysílačky jen těžko očekával.