PÁTEČNÍ CESTA

Blížil se podvečer. Dusno, které panovalo, dávalo tušit blížící se bouřku. Štěpán Kůta se za volantem tvářil velmi zachmuřeně. Po očku pokukoval do zpětného zrcátka na tchýni a také na svou manželku Karolínu, která seděla vedle něho. Atmosféra v autě byla už od vyjetí na bodu mrazu. Při pátku se zdržel neplánovaně v práci a pak se dostali na silnicích do zácpy.

„Nejedeš nějak moc rychle?“ Zeptala se pojednou tchýně.

„No jedu. Abychom do večera dojeli k vám.“ Odvětil a raději se nepodíval do zpětného zrcátka.

„Tady je povolená jen sedmdesátka.“ Ozvala se vzápětí Karolína.

„Já vím!“ Odsekl skoro.

„Aby tady neměli policajti radar.“ Řekla hned na to tchýně.

„Chtěli jste, abych jel rychle.“

Neuběhlo ani pět minut a na rovné silnici spatřil policejní automobil. Vedle něho stál policista a měl zvednutou stopku.

„Zatraceně!“ Procedil mezi zuby.

„Já ti to říkala!“ Ozvala se za ním tchýně a on jí přes zpětné zrcátko probodl pohledem.

„Dobrý den pane řidiči. Byla vám naměřena skoro stovka, ačkoliv je povolená jen sedmdesátka.“ Sdělil mu policista.

„Já vím. My máme na spěch.“ Řekl a sáhl po dokladech a peněžence.

  Když policista zmizel v dálce za autem, ozvalo se to, co čekal.

„Proč jsi mu  nešoupnul dvoustovku?“ Vpálila mu Karolína.

„Aspoň, že jsem ho ukecal na to pětikilo.“ Oponoval naštvaně.

„Kdybys nejel jako šús a poslechnul nás, tak se to nestalo.“ Přidala se tchýně.

„Hlavně, abychom dojeli dřív, než se přižene ta bouřka.“ Řekl při pohledu na tmavě černý obzor.

„Kdybychom vyjeli dřív, tak už jsme teď u našeho táty.“ Rýpla si Karolína.

Jen zatnul zuby a soustředil se na silnici před sebou. Ta o něco dále přecházela do velkého stoupání. Když dojeli do polovině kopce, tak auto náhle začalo ztrácet na rychlosti.

„Co se děje?“ Zeptala se tchýně.

„Já nevím. To vypadá jako by nám docházel benzín.“ Mínil a pohlédl na ručičku ukazující stav nádrže. Ta však ukazovala polovinu nádrže.

„Ty jsi ještě nedal opravit ukazatel paliva?“ Zeptala se Karolina.

„Nebyl čas....“ Vysoukal ze sebe.

„Doufám, že máš benzín v kanystru!“

„Ten je prázdnej..“

„Cože!“

„Já na tom v tom fofru zapomněl.“

„Ty si můžeš podat ruku s mým mužským. To je podobný kopyto!“ Ozvala se tchýně.

„Hlavně, že jsme jeli nejmíň kolem čtyř benzínek!“ Řekla mu Karolína.

„Tam přeci dole za kopcem je benzínka. Stačí, když dotlačíme auto nahoru.“ Mínil radostně. Poté všichni tři začali tlačit automobil. Ani už pořádně nevnímal lamentování obou žen a byl rád, když auto dotlačili na vrchol kopce. Pak nasedli a bez motoru sjeli kopec. Setrvačností auto dojelo až před benzínovou stanici. Tam je ale čekalo nemilé překvapení. Byla zavřena.

„Tak to, abys zavolal tátovi, že si má pro nás sem přijet.“ Řekla Karolína.

„No vidíš. A to jste si mysleli, že ten mobil, co dostal k Vánocům, nevyužije. Jak se teď  hodí.“ Konstatoval a vytáhl svůj mobilní telefon. Po chvíli se však zarazil a tvář mu strnula.

„Co se děje?“ Ptala se hned tchýně.

„On se mi vybil…“

„To snad s tebou není možný!“ Rozkřikla se Karolína.

„Kdyby sis dával pozor na svůj mobil a neukradli ti ho, tak se teď dovoláme!“ Řekl jí ostře. Než stačila propuknout hádka, zahřmělo, až se otřásla zem. V několika vteřinách se z nebe spustil prudký liják. Ten o chvíli později přešel v silné krupobití. Jak tohle všechno rychle přišlo, tak to i odešlo.

  Oni tři v autě poté vytřeštěně hleděli na stovky bílých kuliček všude kolem nich. Přední i zadní sklo bylo popraskané a všude na kapotě kroupy nadělaly velké dolíčky.

„Tak a máš po autě!“ Řekla Karolína, která se první vzpamatovala.

„Snad máme. Si chtěla říct.“ Odpověděl jí.

„Co budeme dělat?“ Zeptala se tchýně.

„Čekat, dokud tady někdo nepojede a neodtáhne nás. Je pech, že nám zbývalo jen pár kilometrů.“ Mínil rezignovaně.

„A za všechno můžeš ty!“ Vpálila mu Karolína.

Za následující čtvrt hodinu probrali vzrušeně celé své dosavadní manželství a vše, co se během té doby odehrálo. Teprve kolem jedoucí traktor ukončil výměnu názorů a všichni věděli, že na tuhle páteční cestu hned tak nezapomenou.