Do ucha, přes "mozek" a zase zpátky -2. díl

Uraženě jsem se otočil a pokrčoval v úklidu své pracovny. Na řadě byl nábytek a další prevíti. Tento typ úklidu jsem měl stejně raději, jelikož jsem se nemusel tahat s tím 12,5 kilo těžkým hovadem na vysávání. Ze skříně, kde jsme měli uschovány nejrůznější hubiče, leštiče, paliče a jiné chemické svinstvo, jsem vytáhl malou lahvičku, která se mi ihned po uchopení jala vypadnout z ruky. Diava. Co taky můžete čekat od lahvičky s tak blbým názvem.Vyrovnal jsem z polic svou sbírku škrabošek. Opatrně jsem je rovnal na sofa až jsem sundal i tu poslední, která byla vlastně mou první, již jsem si koupil ještě jako malý kluk s myšlenkou, že vyloupím banku a pak si koupím balíček gumových medvídků, které tolik miluji ještě dnes.

„Válec“ se mi neustále motal pod nohama a já ho co 5 minut posílal střídavě do řiti a pak zase jinam. Řekl jsem si, že si dám malou svačinku a odkráčel do kuchyně.Jedl a četl noviny. Bylo mi divné, že válec neočumuje okolo a nežadoní o svůj příděl lidské potravy. Poté, co veškerý obsah lednice skončil v mém žaludku, jsem šel dokončit svou práci.Vzal jsem svůj mohérový hadřík a lahvičku Diavy. Otočím ji a nic.V lahvičce nebyla ani kapka. Ještě jednou jsem přejel očima po nábytku, ale nevypadal na to, že by měl takovou žízeň a spolykal 3deci prostředku a ještě k tomu bez mého vědomí. Pak mě napadl „válec“, ten ležel u pohovky,spokojeně oddychoval a spal. Zbývala tedy Drahá. Přišlo mi sice divné, že by ta, se kterou již nějaký čas žiji a miluji ji, byla skrytým požíračem leštících prostředků, ale člověk nikdy neví.

„Miláčku, nevíš, kde se teď nachází obsah této lahvičky?“otázal jsem se a vyloudil úsměv.

Zběžně se podívala na prázdnou lahvičku a řekla:

„Snad si nemyslíš, že jsem ji vypila?“

„No, to ne!Ale ani sis nelízla?“pokusil jsem se o trapný vtípek, abych úplně zahladil mou drzost obvinit ji z popíjení leštidel.

„No dovol!Aby ti zase jedna nepřistála.“Tento argument byl dostatečný na to, abych toho nechal a šel pokračovat s jiným přípravkem. Vejdu a jako smyslu zbavený se bouchnu o futra, posadím se na svou „bankovní“ škrabošku a sedím jako po úderu boxera těžké váhy.Uprostřed pokoje je bíločervená kaše a za pohovkou leží „válec“ s pěnou u huby. Z počátku jsem si nebyl jist jestli se mi to nezdá a není to jen nějaká halucinace z výparů. Přiklekl jsem blíž a bylo mi okamžitě jasné, že o žádné vidiny nejde a realita je zde přítomna v plné „kráse“. Pohlédl jsem na „válec“, na kaši, na „válec“ a vystartoval.Najednou ten co zprvu vypadal, že ho odvezou co chvíli do kafilerky ožil a počala honička. “Válec“ ji viditelně pojal jako hru a výsměch mojí osobě.Vyběhl jsem za ním z pracovny.Prásk! Futra po druhé.Políbil jsem linoleum, které mělo po vánočním úklidu ještě dosti silnou příchuť po chemii, zaúpěl a opět vyrazil.Přes kuchyň do obýváku a zase do pracovny. Sípal jsem a hlavou mi blesklo, že od nového roku musím skoncovat s tím běháním nočním městem.Cigarety bych neopustil.Běhali jsme pořád dokola a já začal spílat i otci, který mi v rámci lepší průchodnosti bytem poradil probourat dveře z kuchyně do pracovny.Taková pitomost. Chtěl bych teď vidět jeho, jak se svýma čtyřma nohama nahání tu černou vyprázdněnou kouli. Má totiž „fofrklacky“. Francouzské hole. Když jsem asi po páté probíhal kuchyní jal jsem se občerstvit.Chopil jsem se sirupové láhve a nalil si polovinu skleničky, dolil vodou, šoupl do sebe a rozběhl se tentokrát opačným směrem v úmyslu, že „válci“ nadběhnu.Vtom se mi sevřelo hrdlo, žaludek a obsah mého žaludku kvapem uháněl směrem vzhůru k mým nozdrám.Byl jsem zrovna opět v pracovně a „válcův“ výtvor jsem jedním tahem lehce „přemaloval.“ Když jsem skončil s vyprazdňováním, zavrčel jsem.

„Jar.“  

     Vtom vstoupila do pokoje Drahá. Když uviděla mě, jak mi z huby kapou zbytky toho, co bylo pode mnou, na koberec za 15 000, zrudla a  začala   zmateně  cosi  pokřikovat o praseti, o  mrtvým kolegovi z práce co vypil lahvičku tvrdolínu a podobný nesmysly, kterým jsem stejně nevěnoval pozornost.

„Válec,!“pokračoval jsem v jednoslovných výrazech, jelikož mě při každém slovu pálilo potrubí, jako když vypijete deci vyhlášeného japonského nápoje kamikadze.To však Drahou viditelně vůbec nezajímalo a a kombinace urážky psa  s poblitým kobercem nemohla ani jinak vyústit než ve svraštěné obočí a nápřahem, který neměl daleko k obratu o 180 stupňů.

A měl jsem ji.

.