Rozhovor slunečnic

,,Proč pláčeš?,, ptá se smyslem vzrůstající slunečnice druhé. ,,Nemáš důvod plakat, jseš krásná a zářící. Děláš radost druhým a vůbec nejsi krásná jen tak navenek. Jsi krásná svou duševní smyslností. Jseš mezi námi všemi. Nejsi sama! Tak nemáš důvod plakat´´.

  ,,Mám důvod plakat. Jsem sice to všechno, co říkáš, ale musíš si uvědomit, že nejsme jediné slunečnice této existence, a právě naši drazí, kteří byli stejně tak krásní a zářící jako my, už nemohou sledovat a vědět, že právě oni jsou jedny z mála, jsouc tak nějak jedinými světly v tmě tmoucí, která je kolem nich. A právě chybou toho neuvědomění si, nechtěním vědět a úděsnou pohodlností tmy byly odstraněni z tohoto povrchu.´´ Ríká na to ta první.

  ,,Už chápu´´, slyší odpověd. A tak pláčí obě...