Peklo domova

Bylo překrásné léto, neděle odpoledne. Miroslav Baláž - nadějný policista dává své slovo před Bohem půvabné Janě Křížové, která z lásky k němu předčasně ukončila gymnázium, aby se mohla plně věnovat za sedm měsíců narozenému výsledku jejich krásného spojení. Rodiče obou zamilovaných pláčou nad jejich štěstím a svědci tohoto celoživotního slibu se předhánějí v chvalozpěvech.

,,Jsou jako dvě hrdličky",

,,krásné spojení krásných lidí",

,,dokonalejšího páru na světě není, ...", rozplývají se nad novomanželi.

Již patnáct let jsou Mirek a Jana ve svazku manželském, již po patnácté slaví narozeniny Sandry, která se podle všech předpokladů narodila sedm měsíců po svatbě a které po třech letech přibyl sourozenec Tomáš. Také jedno se změnilo, lidé je už neopěvují. Přátele, ke kterým mohli zajít a poradit se, ztratili. Mirek je i nadále úspěšným policistou, ale již nepřichází domů odpočinout si od práce a prožít neopakovatelné chvíle s rodinou. Jakoby zlo, s kterým se každodenně potýká, v něm zůstalo a celého ho pohltilo a on se mu neuměl postavit, zeslábl. Jana místo toho, aby rozpoznala Mirkovu nevyrovnanost, mu s rostoucí tendencí vyčítá jeho díl viny na jejím spackaném životě a že to je on, kdo jí dohnal až k alkoholu. Již se nechodí do společnosti ukazovat; jeden za druhého se stydí. V nevyhnutelných společných akcích jako je předvánoční návštěva rodičů se ukazují s maskami dávno minulé lásky. Z nenávisti k sobě samým nechtějí být poznáni a jakoby svět nechtěl poznat je, ale ponechat je s dětmi s vírou, že jim připomenou štěstí, s kterým je zplodili.

Sandra je i přes chladnou výchovu velice citově založená. Má schopnost vycítit věci nám skryté. Nevyužívá svých plných rtů k vyjádření myšlenek a psychických stavů, stačí jí jediný pohled, aby objekt, s nímž komunikuje, pochopil téma rozhovoru, aby pocítil, co cítí Sandra, aby poznal svůj osud, že není zbraně proti němu a že změna jen jediné jeho části ho tím více razantnějí srazí na zem. I proto se přes svůj mladý věk ujala Tomáška hned po jeho narození, snad tušíc tragičnost budoucna.

Jana se několikrát přistihla, že na Sandru žárlí. V hloubi duše ji nenáviděla a Tomáše jí zprvu chtěla uzmout, ale bylo pro ní jednodušší nenávidět je oba. Mnohokrát v zoufalství opilosti chtěla své děti, připomínající jí obrazy minulosti a zrcadla současnosti, potrestat za vlastní život. Ale zmohla se jen na slovní urážky. Zastavily ji Sandřiny oči, oči naplněné vírou a láskou, oči, které Jana znala a kterými se i ona dívala dříve na svět.

Avšak Mirek zacházel dále a nezastavily ho ani oči. Desítky takových jich v ulicích zatlačoval neboštíkům. Zlo nashromážděné za den v práci v něm explodovalo otevřením dveří domova. Nesčetněkrát zbil svou manželku a děti a vymýšlel potupné tresty, aby po vystřízlivění žádal o smilování rodinu i Boha.

Tomáš je nadějným hudebním talentem. Sám ředitel - ostatně, dříve velice známý houslista, který z nepochopitelných důvodů ve dvaadvaceti letech skončil slibnou kariéru (Proslýchá se, že neunesl slávu a rozklepaly se mu prsty. Druzí pro změnu říkají, že měl více talentu než píle) - se snažil vysvětlit oběma rodičům nutnost dalšího rozvíjení Tomášova hudebního nadání, jeho výmečného talentu. Přesvědčoval je o možnosti studia na konzervatoři. Avšak oba to vyřešili pouhým přeložením Tomáše na základní školu v jiné ulici s nesmlouvavým vysvětlením. ,, Jak by z idiota, jako jsi ty, mohl být někdy úspěšný houslista a jaký že ty jsi talent? Takový zkrachovalý umělec nám nebude říkat, co máme dělat. My nejlíp víme, co jsi zač. Vždyť ty si bez milované sestřičky nedojdeš ani na záchod", zakončí Mirek s posměchem.

Tomáš poznal v otci soka, jenž štěstím oplývá, jen když jeho syn upadá v zoufalství. Chce, aby pociťoval stejnou bolest, která nemíní opustit jeho abdikující tělo, a doufá, že položením syna na obětní oltář se bolest nad ním smiluje. Tomáš na protest otcovy zvůle začne hrát na housle árii z Mozartovy opery Don Giovanni (v této opeře je ztvárněn i Mozartův otec). Každý by z plynoucích not rozpoznal obrovský hněv vůči otci. Ani Mirkovy dlaně, přitisknuté na uších, nezastavují jeho šílenství. Je mu jasné, že housle, zbraň proti němu postavená, zakoupila Sandra z našetřených peněz z mytí nádobí ve školní jídelně a v místním opileckém ráji U fleku, kde on sám nechyběl jediný den. To ho ještě více rozběsnilo, takže se rozběhl za drásajícím zvukem. Stěnami nezadržitelně pronikal hrůzný řev. Kolemjdoucí se před příbytkem rodiny Balážových zastavovali a strachem se skřivenými obličeji těžce vydechovali. Po několika minutách řev ustal. Nikdo se neopovážil narušit ticho, patřící nejspíš usmrcené oběti. ,,Ano, je mrtvý, dozajista umordovaný, to nemohl přežít. Provaz by si ten ožrala zasloužil. Jsou to temné síly, které dominují v tělech nešťastné dvojice, jakoby pozbyly všechnu lidskost", míhají se myšlenky nad hlavami posluchačů, jako když supové mapují terén okolo mršiny.

Sandra se nedlouho po běsících zvucích objeví na prahu Tomášova pokoje. Uvítají ji překvapené oči rodičů, připomínající pohledy dvou mrtvých ryb, načež odpoví zmrazujícím pohledem plným nenávisti. Přikročí ke svému bratrovi a položí si jeho hlavu na svůj klín (kdyby tu nebyl tak malý věkový rozdíl, člověk by si snadno pomyslel, že jde o matku a syna). Jana a Mirek vyděšeni sami sebou jen bezduše pozorují své děti. Je to to poslední, co ve svém životě uvidí. Již nejsou lidmi, ale jen tělesnými ostatky se svědomím a duší pohozenými na smetišti lidských trosek mezi věcmi, které člověk ztratil nebo zahodil s domělou představou, že jde o zbytečnost zabírající příliš mnoho místa.

Přispěchavší policie se zastaví na prahu místnosti a změní se v nehybné sochy, které se zařadí za rodiče, aniž by se jimi zaobírala, natož je zatkla. Jakoby se ocitli před obrazem od neznámého gotického mistra a viděli v záři slunce sklánějícího se anděla, jehož průzračné slzy, vylévající se z blankytně modrých očí, připomínající nebesa, stékají mrtému chlapci, zalitého v krvi, po tváři ke rtům zhořklým smrtí, aby chlapce naposled posilnily na dlouhou cestu vzhůru. Policisté jak ateisté, tak křesťané, se na kolenou modlí k Bohu a žádají spravedlnost, ukazují na živé rodiče a na mrtvého syna a prosí o ponechání chlapce mezi živými. Sandra jedním pohybem ruky setře krev z dětského obličeje a políbí bratra na čelo. Policisté zvednou modlící se hlavy a s užaslým pohledem sledují třesoucí se Tomášova víčka. Nikdo nepromluví, slyšet je jen těžké vydechování přihlížejících. Čím dál víc se jim vzduch zdá být mrazivější a od úst se jim line pára.

Sandra pomalu otočí hlavu směrem k otci a matce, kteří již jen jako v agónii sledují stoupání dceřiných víček, skrývající její uplakané modré oči, připomínající zatopenou řeku, na jejímž dně se oběma provinilcům nedostává vzduchu, říkající:,,Vaše provinění je horší než nedokonaná vražda. Zaživa jste zabili dítě nevinnosti a nyní s pohledem na hrozné dílo vaše, vás postihne trest nejvyšší. Nikdy nedojdete klidu, šílenství vás dožene k touze po smrti a ani po ní se nezbavíte pohledů vašich dětí.", Sandra domluví a ulehne vedle probouzejícího se bratra.

Z venku přilétne malá sněhová vločka spolu s dalšími. Houpavým pohybem usedne na Sandřino čelo. Ostatní se na srpnovým sluncem rozpálené zemi přemění ve vodu, vsakující se do dřevěné podlahy. Avšak vločka na čele nevysychá, naopak, je zářivější než na počátku.