Poselství sněhu

Zase jako vždy. Pražské rádio hlásí mlhy a mrazíky, a u nás se vesele sype sníh. Jeho velké nasáklé vločky dosedají na chladný parapet a tají a tají… Musela jsem vypnout i tu maličkou stolní lampičku, nechtěla jsem, aby mi sebemenší věc kazila radost z prvního sněhu. Setmělo se již před několika hodinami a se tmou se na vlhké listopadové listí začali snášet malí bílí útočníci. Sníh se sype bez přestání a stále více je cítit zvláštním jemným fluidem, z kterého vydechuje radost, láska, pokora, štěstí, život. S večerem se uklidnila i doprava a jen tu a tam projede automobil a jeho vrčení utlumí v ulici napadaný sníh.

A tak sedím za oknem, mlčky pozoruji tu nádheru a vnímám rytmus dopadajících vloček. Před domem stojí lampa a v jejím světelném záběru mohu vidět bílý nebeský vodopád. Vločky se sypou pomalu, stejnosměrně a jaksi vznešeně, jakoby samy věděly, čeho jsou nosiči. Odloží svou tíhu na zem a už nevstanou. Na jednu, co se právě objevila ve světle, upínám svou pozornost. Vžívám se do vločky, spolu s ní dýchám a nechávám se strhávat k zemi. Jsem malá částečka z mnoha, souzněná se Všebytím, cítím se jako pokorná služebnice nádherné paní Zimy a spolu se svými druhy klesám na vozovku. Pak se objeví světla a blíží se vůz…, ale to již sedím za oknem ve ztichlém tmavém pokoji a opřena o dřevěný parapet se kochám divadlem venku.

Obloha nad městem je zakrytá hustými načervenalými mraky, z nichž se neustále snášejí nespočetné záplavy bílých panáčků. Vrstva sněhu na zemi se řádně zvyšuje a stopy po osamělém chodci jsou ihned zasypány. Je to mnohem vznešenější než cokoliv z této ehm civilizace. Má duše splývá se svou podstatou a podává si ruce se slečnou Fantazií. Otvírám okno a nechávám se omýt chladným větrem. Ta nádhera mě láká přímo ven, prožít to nejen zpoza okna. Je už pozdě večer a všichni spí. Strojím se do svých věcí, beru rukavice a šálu a vyrážím z domu. Vločky mi rozkošně padají na vlasy a na špičku nosu a oblažují mě svou konzistencí. Natahuji před sebe ruce a vločky si ochotně sedají na dlaně. Shýbám se pro něco sněhu a jen tak někam hodím kouličkou. Prsk ho, ještě že ten Wartburg nemá alarm. Vyrovnaně se vydávám po hlavní třídě, brouzdám se centimetry bílé pokrývky a ležérně pohazuji čepicí. Z projíždějícího policejního vozu se otáčejí příslušníci. Kdesi v sobě nacházím tu drzost a s úsměvem za nimi pošlu kouličku. Ale zřejmě nevypadám zas až moc podezřele a vyslanou kouličku jako pumový útok neohodnotí.

Jdu po ulici stále výše, míjím svůj grafit, který jsem tu kdysi potmě nasprejovala a postranní křivolakou uličkou mezi domy zamířím vlevo. Spletí ulic a uliček se dostanu až do Palackého ulice, kde se postavím pod výklenek s nočním trezorem a jen tak pozoruji celou tu nádhernou atmosféru. Naproti stojí barokní budova královédvorského děkanství s malou plechovou nálepkou 99 a mlčenlivě postupuje po cestě stoletími. Za šedými okny se ukrývá vážnost prostoupená církevním řádem a naplňuje mě zvláštní pokorou a úctou.

Náhle se ozve zvuk jednoho ze tří zvonů z věže nedaleko stojícího kostela sv. Jana Křtitele. Zrakem míjím požární zbrojnici a vzhlédnu ke kostelní věži. Její žlutohnědá silueta svítí proti světlým mrakům, z nichž se neustále sype sníh. Vnímám její tvar i podobu celého kostela, snažím se uhádnout, co se ukrývá za barevně zdobenými vysokými okny i v ochozu věž, odkud v dávných dobách vytruboval ponocný. Představuji si, jak mohl kostel vypadat ve své původní gotické podobě a jak byl včleněn do města. Jeho pozlacené věžičky odrážejí světlo pouličního osvětlení a já najednou nevnímám nic jiného, než kostel. Stojí opuštěný u městských hradeb a náhle okolo něj vyrůstají vzrostlé stromy a jeho magická působivost vyniká v obklopení čistého a vznešeného lesa. Najednou vím, že nestojí ve Dvoře Králové, ale na nebi blízkém místě mimo prostor a čas, ve společnosti stromů, skal a zbožné věčnosti. Úplně zapomínám na celý svět a vnímám kostel, jak se v průběhu staletí mění a zůstává stejný.

Vydávám se přes silnici k němu, pod nohama mi křupe čerstvý načechraný sníh a nové a nové vločky mi dopadají na vlasy. Přede mnou leží zbytek románské apsidy, kterou nepohltil čas, zůstává přilepena ke kostelní zdi, uzavřena kovovou zahrádkou.

Jen tak se sněhem brouzdám na Náměstí Republiky, kde se tyčí tmavá silueta sousoší svatého Jana Nepomuckého. Za kostelem zahnu vlevo a dostanu se do úzké uličky obehnané hradbami. Středověká dlažba je pokryta sněhem a mně to tu připadá jako kdesi na pražském Starém Městě. Kochám se půvabností tajemného zákoutí a docházím k lapidáriu, jehož kamenné poklady opět střeží kovový plůtek. S jeho pomocí se vyšvihuji na hradby. Za nimi se nachází změť zahrádek, domů, dvorků a kůlniček. Chvíli tu nahoře skotačím, ale bílý živel je neúprosný, studený a vlhký… Seskakuji dolů a mé stopy vedou směrem do města.

„…no a kdyby to tady nezorali, mohla to bej krásná barokní památka.“

„Myslíš, že za to mohli jezuité?“

„Asi tak stejně jako Švejk.“ Návštěvníci kterési hospůdky zmizeli za rohem a jejich hovor utlumil sníh. Zacházím do podloubí na západní straně náměstí. Musím se zastavit. Z renesanční budovy staré radnice zdobené sgrafity vycházejí urození pánové v pestrých oblecích překrytých dlouhými plášti a spolu s dvěmi vznešenými šlechtičnami ve zvonových sukních a oděvech zdobených zlatem se blíží k vozu taženém dvěma hnědáky. Pánům trochu vadí kordy, snímají zdobené čapce a pomáhají dámám do kočáru. Kočí trhne opratěmi a vůz mizí v jedné ze ztmavlých ulic. Důstojné ticho zasněženého náměstí ruší jen hluk ze středověké krčmy, z které po chvíli dva vojáci vyvádějí nějaké opilce a vedou jej do šatlavy. Jeho žvatlání se mísí s vibrujícím zvukem zvonu.

Pokračuji dál. Mám na sobě prosté oblečení ze lněného plátna. Z poza rohu vychází muž v dlouhé černé kápi, s kordem a dýkou za pasem a s vysokými jezdeckými boty, které zvoní o dlažbu.