Slečna Magna
Přišla
prolhaná a křivá slečna Magna
pro mne mrtvá navždy.
až shoříš plamenem a požádáš anděla o pomoc
Proměny
Ženy věrné jak ostnatý drátsnad stokrát krocené trnem růže. . .
bez fotekvzpomínka času vzata do úschovybez světlazapoměň být němostí klíčebez ránasny naplněné blíž.
Poema o poezii
Zvětralé řádky
hladový po uhni
namačkán vrohu. . .
a jsem básník možná i muž
Holé ostří
Holé ostří nože
ptá se po krvi
chvíle kdy hadí sny bijí do úst.
ticho je mramorová kniha
Vracenky ticha
Vracenky ticha
malují tvář podle úst
hráči sněženek.
Plátna bolesti
Modlitba východu
Až potkáš své ticho
tvá země nikoho
Budhův strom dospěl
jsi jím
Chvěje se bílá
Svlečená ze rtů
kořist stehů je ránem
chvěje se bílá.
Rozkroky stínu
Modlitba světla
Tak povstaň světlo
v den kdy Ježíš sleze z kříže
tehdy skoná tma
a my se obrátíme k víře.
Janu Skácelovi
Otěže podkov
uhlazené obrazy obrazů
podejte napít nahému koni
to on čte poezii
Hledání poezie
Po bílé půjdu hledat
zavalen dechem pramenem jílu
pavučiny slov
z rána
Zlatá Koruna
Zlatá koruna
nevěrná Vltavě
snídá s křížem
ramena zamlkla
Zátoky úst
Zátoky úst
říhají
do písku tvůj podzim. . .
kniha ublížila písmu
A stále smeká poezie
Poezie
dobrovolná vězenkyně knih
nestárne neumírá
na cizích plotech
Dětské ráno
Ráno zdvihlo mlhu z trávy
ulice
hrála si s asfaltem na honěnou
chodník pikola
Řádkoví jara
Až zima spálí
roušky hostií
jaro tak čisté. . .
Ježíš a Máří magdaléna
Znamení
Znamení prožívá
dospělost krve
křídla ptáků seprané
na kůži kámen hladový. . .
Slyším je dýchat
Slyším je dýchat
podezřelé z převratu
pochodují jak noviny
rty suché. . .
Než postaví nás
Než postaví nás do řady
jak stromy
a uřežou nám koruny
pravdou a láskou
Místo pro slzy
Někde v očích se musí brát
bez místa zachvění
těží zvrácenou krev
narýsovaných hornin. . .
Bez výhybek
Koleje tenké jak struny houslí
pražce v taláru výloh
semafor s podpisy
na kůži zaniknou
Tiskárna úst
Tiskárna úst ochozená
vystěhovaná mimo tělo
slova se opalují v kamenech
stromy uchozené v křižovatkách snů
A růže slepé
Kapka krve z čela
uniká kalichům
to blázen skládá verše
dominem hrdel.
Napůl žena
Oheń se obtáčí
po ženě ve zlomcích
v průjezdu kůže pálí pas
podpis natahuje oblek
Věže a střelci
Věže a střelci stín
audience krále
bez dámy chudoba šachovnic
pěšáci jak květy rostou
Vánoční.
Pod stromem krabice
světlo i stín
ta vůně jehličí
purpura nejvíce
Hrany a doteky
Hrany a doteky
jsem sám sirotek nože
v ranách sůl
a krev matka ticha
Bez slz
Slzy ztracené tvářím
na krku brána
stanu se slovem. . .
tak odveď bolest
Usmíření
Pohled sahá do tmy
snad usmíření
úsměv uschován v ledovci
stopy zmizely v kříž. . .
Nitková
Na tváři nitky
zakryté pylovými pluhy
hlas je tichem světla výšivky řas pletou
se ptákům v křídlech
A ještě
Večer umírám ráno se rodím
ještě kousek země mým nohám
hledám pot nápoj kůže.
A ještě kde je dech
Předení
Jsem slovo i tečka
s vykříčníkem na konci
stmel mou krev a písek cév
dívám se na nahá záda žen
A potom válka
Zas ozvala se válka
zranitelná
vojáci stromy stojí tu nazí
popravují noclehárny slov
Na dlani čtverec
Na dlani čtverec
vzdálenost čekání
zkamenělá ticha
nevyvolaných fotek.
Bez očí
Oči zhnisané modrou šancí
oheň pálí čtverce prachu
stažená ústa mrzačí ticho
jsme štvanci modré šance
Bez otisku
Sám hledáš inventuru křídel
po kamenech chvátat
a hledat místo pro podpis
a jsi-li žena tak čekej
Ptám se Tě noci
Ptám se tě noci
s kým spíš
slunce žárlivé v portrétu
tak strhni své ostny
Znalec vína
Podzim znalec vína
vzpomínky silné
jsem tulák světlem dlažby
odešlo léto bez vzkazu
Na křídlech ráno
Na křídlech ráno
až řeka přečte kamenné texty
krev je běžec. . .
ráno je jestřáb
A tráva hoří
A tráva hoří
s podzimem
do mého těla vbodlas nůž
zatím s okny lovím sny
Básník je zloděj dechu
V mé otevřené kůži
stéká mi tráva
zůstalas v křišťálu
jak listy padá poezie
Pod(zimní)
Na stole od včera usl čajhrnek světadíl úchopůbez ptaní tě polil vínem. A vráska vtlačená do čelatoulá se chodbou tělavčera samota dnes láskav ohryzcích vykoupená. Jablka klenutí mostůsvezená rtydo bitev podzimuválčíš s listy schovanésnad do knih.
Na tváři
Na tváři nitky
zakryté pylovými pluhy
hlas je tichem světla. . .
výšivky řas
Báseň sám sobě
Slzy očí schovává tráva píši báseň sám sobě obcházím kříž a kámen rozbil stín v zahradách jejich světlo pálí do kůže. Vzpomínky oken stojí v pádu prázdný byt ukrývá rozbité lampy papír krotký jak dech z trávy je popel minulost času dejte mi křídla podzimu odložená. . .
Touha vpichu
Vonící kouřem a křídla sťatá lží jehla ubodala ruce křehká a ostrá nezkrotná jak touha s bitvou trnů. Sny zrozené tekutinou zavřená smrt přišla blíž pokleklá a pohozená křičíc naplno v tepnách. Hlava v zrcadle hledá ráno tak blízko než vrátí se další vpich.
Znak nevidomých
Znak nevidomýchozvěny nevyšily jménajen básník prodáváslova na burzea bílý list má žízeňkrvavá slina zbytkůtak pijdokud oči vidí plný pohára poezienež schová ukradené tichojdeš hledat slzytak stůjnež oči opustí kruhvypuštěné kašny.
Čekání na vůz
Čekámaž odveze mě tvůj velký vůzk vrcholkům tvých pažíjen spoutej měať nevypadnutvé nohy hladové po dotekučekají na zahřátía ráno zas vrakemvyšlapávat koleje bez siljen v předklonua bez zpožděníže dorazím za někýmkdo čekáv mém nádraží.
Hodina kosatců
Zas přicházíhodina kosatcůseřazenýchve stopách. Čekají jak ženyaž papeždá příkaz k upálení.
Kráčet tvým snem
Kráčet tvým snemještě dála poznat tě nazpaměťúrovně slokznamení pohlednicnež roztrhášsvé listy ženy. Tvé sny staréjak tvá chodidlajsem bílý ptákkřídla nesou tě nahoupo niti nociposílám lehkost poeziea vkradu se do zásobpotajítvých úsměvů.
V pohybech palce
V pohybech palcejen čáryzvýrazněnéhlazené výstupkyšance na dotekotisk znameníodchází vodoua zbytek těla bubnujenezachytíš kroktak cizí říká si o prostorjen známost trávníkuváhá slepotoua stahy prstýnkuproti bělosti kůžezdálky zítra čekána portrét řetězua černých botšlapou po kořenecha zádechv podpaží sklaroztříštěnéodkudkámen v krku horkýkůže je pamětí udušená tahánímjá si dnes vytáhlblázna.
A venku
A venku šeptámo mé smrti stromůmmíza přede jako kočkadál číst poezii. Komu.
Andělé růží
Až květy růží zvadnounahoru andělé vzlétnouto podzim chytá je do okloučíš se slzamia květy padajíjak vojáci neznámíhází je do stok. a zítra ránohledáš po vůni chvílinež přidáš svůj křišťálstonkůmco po nich zbyly.
desátý
Zrak básníkův i jazyk
vzpírají se srdci tvým křídlům
bílým jak pěna
a slova jsou dešťové nic
devátý
Až křídly labutě ukážeš záda
ztratím se v andělech
oholen z mých slov stane se výkupné
ptám se kolik tvé tělo dokáže pojmout
osmý
ve skrytu myslím na labuť
půjčenou na den
a až rozpustíš řasenku do černé
budu meditací v tvých rukách
sedmý
Spálit mou bolest zbývá mi
než odejdu chci abys věděla
dotkla ses mého srdce
napadá mě myšlenka,je ještě
šestý
Tvář labutě vzdaluje podzim
křídla máš napřažená jak ruce hodin
tolik přečkaná a otočená
jak můj verš přepsaný na list
pátý
A bible je lhářka tys byla apoštolem
labuť,ozvěte se zvony s návratem
nepohřbívej mé jméno
je to jen poezie srdce
čtvrtý
Volám poslové ohně vzkriště mě.
Já probudím růži v tvou podobiznu
odpouštím slovům vpitým v papíru
pálí labuť do slabin
V paměti
V paměti hledám lásku
a na mém pasu samota
přichycena utrženým nehtem
obraz
Noční sen
Čekám až budu světlem
sobě protijed tmy
žena v černé halence
štíhlá samotou
Šeptání očí
Oči
prosklené poezií
šeptají oročeným dlaním
žena je sonet
třetí
Rukou sebrat tvůj stín
a hodit jej slunci
ve schůzkách světla čekat na odlet srdce
měl jsem je dávno za mrtvé
A láska
Tak už přišlaženave žlutéasi jsem slepýnepoznám její zlatoua nemohu nic říctkvětiny utíkajíhodiny lehají do mlhy. Smrt je už po pitvěa poezie žijev mém kameni čistozbytečný úklidmě si nevšímá. Co chce mi říci srostlá tepnasnad vylévat vodu z kříže.
JIzvy zdí
Rukama toulám se po zdech
hřbitovy barev dávají šanci
malování
tajíš druhou stranu
druhý
Otiskni svůj dotek do mých ramen
než budu zkosem očima
co k zralosti mě dovedou
a láska veme si chlopeň
první
Krása mi uniká mezi prsty
jak labuť v zrcadle
vidím tvou tvář a křídla
zlatá jak slunce
Haiku o tmě
I tma je světlem
kdy srdce bije ve tmě
stárne den zrodu.
Vteřina vcházení
Poprosím vteřinu
o trochu mého strachu
proč ty socho tak krásná
odpověď labutě schovaná
Před deštěm
Před deštěm žena
schoulená
a ruka vykostěná
sahá po jménu
Včerejší déšť
Jména mačkaná v kalendáři
snídám to jedno
v samotě
tak potkat ženu
Tulák tepen
Po dlažbě oddech listu
z výšky dívá se lile
má prasklá výloha přání
roztavena na člunech. . .
Memento Mori
V zrcadle blázen
vyložený na prámu
úsměv a listy to pláčí andělé
Memento Mori
Náměstí 8.9.ČB
Ráno vstala mlha
dřív než Avalon
bludný kámen ztratil kříž
ze samsona anděl
Kolem mě
Tam někde ty
s poezií medituješ
kyvadlo točí s potem
jen velká arkána hraje jazz
V mém světle
Tak kde je listopad
ukryt v mém světle
seber mi kříž snad
a hlas proti větru
Ve stokách
Ve stokách nahota
a zbytky křídel
hledáš nákup
ztraceného rána
Rány na kůži
Den se pře s nocí
nemohu spát nožem si hladím kůži
příběh utopený v čarách krve
chladím rozedněním slin
Smrt klauna
Na tváři barvy v ústech smích
na jevišti mim
v životě tragéd.
S večerem ožívá
Cítění
Chtěl bych být figurkou šachu
tak posuň mě ať mohu víc psát
vím,že ještě tady nejsi
a přitom jsi blíž než můj stín
Krev zranění
Krev zranění
stydne v řetězech
chci zabít válku
bolest tak krásná
Vzkaz básníkům
Básníci nepiště příliš tiše
ptáci mávají křídly jen chvilku
zůstává rána otevřená
slovo bolest mizí do hodin
O víně
Víno hořící tvými vlasy
hledám své kroky strachu
podzim vyhrává
napíši báseň zas
Podruhé mrtev
Prosviť mě můzo
a skrze mou ruku
piš příběh
o smrti a lásce
O snění
Jsem světlem
bořím tmu
jsem paží
která vede chodníky poezie.
Než sáhne podzim
Než sáhne podzim
do květu růže
svatební šaty
zaprášené
ladění podzimu
Podzim laděný kytarou rána
cizinci strun praskají jak růže
list dirigent zajat pavučinou
přemlouvá stáří v křídlech pout
O paty města
O paty města
drtím víno
ložiska hroznů
v kůži knih.
Ohlížení
Neohlížej se za sebe
staneš se solným sloupem
a ani nepřemlouvej oči
utíkají nouzovým východem
Tvým nahým rukou
Listy
jak šaty barevné
ke kotníkům žen
a ruce nahé
Do jedné vteřiny
Do jedné vteřiny ukryješ nahotu
nevím jak chutnáš na jazyku
bude to chuť samoty němý potrat
zamčený posledním písmenem jména
Na pár slovech
Na pár slovech
nedopsaná báseň
odlet ptáků. . .
pavučina bloudí
Na místě zrození
Na místě zrození
náprava sama vstoupí
do stezek osudu
cesta života tenká
Jméno je z písmen
Jméno je z písmen
ztracených v prachu
a oči křičí jen v noci
paměť na holé zdi
Po vrypech ráno
Po vrypech ráno
skalpuje noc
ticho výstřelu roztahuje křídla
krvavý most hladký
MIlenci ve slinách
Ve sklenici vína piji tebe
děkuješ za touhu
láska je rapem
ňadra růží postelí víl
V oktávách plodu
V oktávách plodu strach
nic na těle ženy
rozbitá okna chodí po kůži
čekáš návštěvu dopisu
Závěť léta
V hroznech podzim
vaří podkovy
v hřívě ztracená dlaň. . .
tepot běhu víří pyl
Svatba růže
V šéle mlhy
vdává se s ránem
kleknu k tobě růže
já jsem tvůj svatební dar
A kámen sílí
Ticho popravuje slunečnice
poslouchám spící sochy
nahota vstupu. . .
ztracené mince měníš za listy
Fronta podzimu
Podzim pochoduje na frontu
chce se mi tesat báseň do boku ženy
unavená jak hlavolam
v popelu hlasu
Prstence jizev
Prstence jizev
rozvíjí tvář
v písku
je barva medu. .
Výpočet smrti
Zametáš krev
pohozenou
ozvěna násilí
v obvazech strach a výčitky
Hodina klepání
Osika spolkla
snubní prsten
po dlouhých zdech
udeří hodina
Světlo slepce
Světlo slepce
nořené do stehen
zastav raka
prostěradlem
Cestou podzimu
Cestou podzimu
mateřídouška pojí
uspané básně.
-----------------------
Nábojnice trávy
Po čarách smrti
křižovatky nehtů
kůže je atlas
oděrek dělení. . .
Touha I
Mnout křídla v prstech
být pavučinou opuštěných stehen
být křišťálem vteřin
být pro tebe víc časem
Touha II
Chceš být hlasem
rozevřených stehen
a dělit se
o ústa v ústech
Touha III
Chtěl bys zas vidět kvést
třešni na ňadrech ženy
a hrozny
co trhají slova klína
Za světlem
Oči zavíráme do kapes
bolest krve utíráme růží
červená jak mlha Avalonu. . .
výluka tváří zpožďuje světlo
Nahá růže
Nahá růže
ohmataná zrakem
zemí se chvěje
tráva lehce tleská. . .
Touha
Chtěl bys kroužit
větvičkou lípy po těle ženy
být vodou
a smáčet její ňadra
Paměť růže
Dívám se na rudý květ
vlna listu větrem se chvěje
život tvůj náhle skončí
zavřou tě do lahve
Zbývá mi
Zbývá mi složit
večer ze střepů větru
tam někde z hvězd
přichází láska
Dcera strachu
Bdělá strážkyně
znamení touhy
pokaždé krásná. . .
kůže popraskaná
Tichem je poezie
Otevřené ticho
opuštěný kámen
na skřipci žebřin
usíná žena
Sčítání kruhů
Rozhrnuji ticho
obrácenou stranou studny
zem je kruh
slunce je kruh
Skla z veršů
Obrazy kamene
trhané o hrany veršů
rozbití sklo
vrací zemi kámen
O pohledu
Odpusť,že se dívám
na tvou kůru hladím
tvé srdce tlukotem plavce
přes noc svědectví rtěnek
Žena píšící báseň
Písmenka nahá
jak její chodidla
svým víčkem zkouší inkoust
dotek jejího ticha
Čtení z ruky
Nechám tě číst z dlaní
svou sbírku poezie
dosud neochočenou
oči zelené jak hrnky zastaváren
Nezvaný host.
V zrcadlech toulám se podzimem
potkávám tě i v listech
z roztrhaných fotek
postava bez tváře
Až loď
Až loď tvých myšlenek
rty roztřepené jak plachty
ztroskotá v barvě indigo
světlo z lásky utká tvé srdce.
Zemřel bych pro tebe
Zemřel bych pro tebe
v ústech včera
jak mé pero
uštvané inkoustem
Já láskou oslepl jsme též
Já láskou oslepl jsem též
oči vrací pohled do srdce
a páteř je nekonečná věž
dotek kotvy. Nač upálené svíce.
Toulky ticha
Únosci ticha okna
chápou se kamenů
list za listem
vzdaluje se ohni
O vézení
Ve váze
utrhlá růže jak žena
zavřeli křídla
do slepých očí
Do ledna
Do ledna krvácí listopad
ruce svázané podzimem
vracíš se tekutá
po rtech
Ve výškách ptáci
V povětří stopy
vyježděné
od křídel ptáků
jméno se hřeje
Hodina básníka
Zápalka půlnoci
skryta v prázdnu bran
kamenné schránky
neznají spěch
Jméno na zdi
křídla popisují zdi
rozptylem sešlosti
šeřík přestal vonět
lýko přizdobuje smrt
Jmění ticha
Srdcem chci utratit
jmění ticha
růže pláče slunci
tětivou vzletu
Na niti
Na niti milenka rána
slunce čte její sms
výšivky růží
zavřené na dotek
Na dlani cítit
Na dlani cítit tvůj krok
z úst do úst
ty křehká slečna podzim
vltavínem vystelu tvá hnízda
Ve stínu
Ve stínu křídla
bijí málem
o strunu řeky
hledám klíč ticha
Samota rozchodů
Noc rozčesala léto
zlomený hřeben rozchodů
semafor slunečnic hledá zelenou
slzy měněné na písek
Podzimní(ne)báseň
Místo kde léto
vzpomíná na bolest
chvíle předvedená
expolzí ořechů
Ostruha růže
Ostruha růže
bodá ženu do slabin
podzim ždímá krev.
Dotek pohledu
Poezie ženy
Věštba ňader
odpouští nahotu
láska usíná
na provazu pátka
Báseň bez hlasu
Na klavíru nedohraná
píseň ženství
slzám překáží déšť
rozečtená kniha
Noc s Hamletem
Noc a horkost
úmorného léta
drží nůž
v ruce od Hamleta
Pozadí léta
Kruhy písmen
opsaných z kyvadla
souboj
mezi rokem a zvonem
Čekárna na sny
Poezie snů
opravovaná čajem
schůzka vět
slova v plenkách
O ztracení
Schováváš blázna
oheň zpotil kámen
zamčená noc
tvář uniká klínem
Andělé po jaru
Sluší se zavolat
v pravé poledne
andělé
tlučete do oken
Naposled o jaru
jak rád bych zastavil
trysk dvanácti hřebců
(to básník nazval čas)
napsal bych dopis
Slabina jara
Celá ušlapaná
chodníku igelit
milenec v pokleku
portrét kojení
Expedice ticha
Písmenka dosud
nevypila čaj
obrazy podobné
hromadě kamení
Haiku o bubnování
Ćinely světla
bubnují v předtuše prý
olovo bez chůd.
O smrti
Prorůstá kořen dna
šlahouny básníků
tepot
dívám se na ženu
Śílenství růže
Trny v hrdle replik
bolest slova
rudá na rudé listy
opuštěná citoslovce
Atlantida
Křídla moře
vlečená průsmykem
písek kat
pohlcená Atlantida. . .
Bez názvu XII
Ćí je to hlas
co tiskne se mi k srdci
mé být křičí na dotek
anděl tak krásný
Bez názvu XIII
Vdech a výdech
stvořenost všeho
blizny pohledu podstat bytí
oblouky tváří
Bez názvu XIV
Tak ptám se znova
troufám si znovu být
a čelit té vzpouře doteků
a pít jed slov
Bez názvu XV
Anděl strhává šaty loutek
a nitě jdou si pro konec
a kousek dál děti hrají
na válku a smrt
O poezii
Ruce lámané koly
most ticha
růže se halí na
poupě rezavět začíná
Světlo a stín
Kráčí
otisky smrti žulou
krev pohled
drtí po střechách.
Blues toulavý holky poezie
Na dlaních vítr
a na stromech slova
v kamenech filtr
do rtů se neschová
Sán sobě světlem
Mlčím
oči vpečetěné do tmy
tma je světlem
rudých kruhů
Bez názvu XI
Křídla popisují zdi
rozptylem sešlosti
a šeřík přestal vonět
lýko přizdobilo smrt. . .
V tvých výškách
Skla brýlí slepnou
a ty chceš letět
kruhy zametají lávu
vyvážíš žhavost
Podzimní blues
Slova polykáš
jak blues
prsty jsou struny od kytary
své jizvy znáš nazpaměť
(ne)Volná
Svlékám Tě dotekem
jarních hříbat
stáje jsou těsné
budu ti dítětem
Té jež fotí růže
Požár a červeň
vniká do středu tebe
křídly tvých sutin
mezi prsty cítím tě
A zas nic
NIc. . .
je jen hrana mince
polkla řeku
jdeš mezi nic a životem
Podzimní královna
To vítr schazujez větví terčeohněm barevné šaty oblékápřechází odevšada není jen hercemjen jednou v roce zdaleka. Ne nestisknu Tihrdlo rukoua nebudu ani tenkdo pohladí tě sněhemto raděj poeziíroztříštěnnež smíříš flétnustehem svého roucha. je čas vypřáhnout koněa mě svaž do opratízas budu čekatna padající list. Až vykoupu tě v révěv hrdle ti vyschne jaropodkova jazyka tlačís létem omládnešnež sundáš si šaty.
Čítanie z rúk
Obrazy zadarmo
žena do šatov dozrieva
ruka tajomstva.
Stuďené hrozny
Od kamene se učím mlčet
Od kamene se učím mlčet
naproti němu jsem jen prach
až jednou budu skládat účet
vím jistě,že nejsem vrah.
Poháry křiku
Poháry křiku
propouští bolest mimů
pijeme citem.
Jazyk premiér
Nástupiště očí
Nástupiště očíčteš slepeckým písmemslova zmačkanéjak růže napoprvépřejdeš jevištěbez kulisjsi pannaostrov plodové vodyvrátím světlo hlasemrtěnka naruby
Dopisy trávy
Písmena podkov
slibují návrat
opratě vzduchem
píší memento rozchodů
Cizinci dneška
Zvážnělas válko
každý tvůj výkřik
zachován
rozepsané dopisy
Řeky jsou horké
Řeky jsou horké
jak teploměr
náustek rtuti dusí krk
v prasklině kamene
Pampelišková
Nedochvylné pampelišky
tráva je vpila
jaro zmatené tahem května
mat svědčí snem
Půlkruhy
Ústupky figur
složených šachovnic
závody ticha
kámen vítěz.
O čase
Vlny srostlé časem
batohy napospas
pádla se svěřují
otrevřeným vírům
Probuzen doteky
Probuzen doteky dosud skryté
z posledních sil
voda je přítelem
když svlékne se
Přístavy stromů
Mimové na chůdách
kořeny jeviště
řeka jen ovládá
cizincům kotviště
Podzimní dítě
Ještě ukryto v chladu rána
svou radost vnímá dokořán
s hravostí kraluje byla mu dána
o pírka pere se s křídly vran.
paprsek světla
Paprsek světla
energie tak čistá
Osho se dívá.
Bez vyznání
V květinách stehůuvolnit stehpoledne usrklopláš stromůhladina stáhla sipřívěšek zpátkybolest jazykabez vyznání
Mělčina stínu
Mělčina stínuhrazena přelivembílá jak popel čarodějeksopky jsou milenky vázpodepřu růžiaby nespadlapopel odešelstaženou záclonouvlákna ze skrýšíplíží se v koutechotisky zkamenína tvých znacíchmyšlenka na poutahoří v ramenech
V prohrách
Oči jak nátěrmříží beze dnarána jazykakříží dechzrcadla oplocenačitelným ohněmstíny ženoumě do ulicutracené koně vedousluneční hodinyšachemstřepiny krvepilují mřížslova zdanápohybem čelistizaříkanénetleskajíoddělena incestem dechuv prohrách.
Míjení
O kousekpřešel jsem všechnoa minul tvaryzarostlétramvají samotyčas je karta bláznaštíplou kolejnici ukáži revizorce
Jsem stín
Jsem stín
v mezerách převleků
až zbyde čas
tak v pokleku
Bez názvu X
Nádherná čistátak dopřej si odměnu každý dena dítě drž pevně v náručíať nespadne a neponičí trávua nech své já křičeta srdce takéláska dokáže vícnež smrt.
Týden o Tobě
Slova v okovech
utažené ticho
jsi mostem do pondělka
roubovanou placentou
Týden o Tobě II
Chlubíš se úterkem
a hlas je ještě sochou
ruce připravené k letu
kamkoli.
Týden o tobě III
Jsi obrazem středy
dospělých hodin
složena veršem vody
modrým podzimem skloním
Týden o tobě IV
Jsi maturitou
neoporaveného čtvrtka
oči padají
na přebité zvony
Týden o tobě V
Jsi modrá
jak hrozen pátka
větve už znají
počet letokruhů.
Týden o tobě VI
Jsi ženou
převlekem soboty
a vůně jde
s únosci hodin.
Týden o tobě VII
Jsi svědkyní
nedělní dlažby
vzkazem
vypáleným glazurou gilotin
Týden o tobě VIII
Jsi zrnkem písku
týdnem co znám
oponou střemhlavosti
tak krátká noc
Slzy deště
Pavučina
křehká jak kámen
červený prach branou jeřábu
andělé recitují
Vězněný pták
. . . slyšíš tepot
mého srdce
zajato
křídla z kamene v pohybech
Básník básníků
Na ránu přilož nůž
ostrý a horký
vyspalým kamenem
jen ostrov sklízí kroky
Kdo píše osud
kdo píše osud
na křídla opic
meče s tvým jménem
dávno spí.
Čarodějka
Až svlékne růži
čarodějka
a pouta zlámeš
rozsypanou rtutí
Červnové verše
Po vpichu ztráta
utahaná
klavír ztichl
popravou praskají struny
Báseň o utracení
Překřičené sopky
výkřikem
utraceného koně
láva pozřívá dlažbu. . .
Květnové verše
V průjezdech květen
květiny hází slova
z kamenů zkratky
a z řek obrazy. . .
Na ústech
Na ústech kvetou jabloně
křivka poledne se blíží
jména
ta tichá rukojmí
Červencové verše
Chlazené sny nahotou
v mřížích skel
zrak očí slepne pylem
rovnaných květin
Srpnové verše
Odemknu týden nedělí
dlaně jsou kořeny
jen tma se o ně nedělí
brány zla bořeny
Zářijové verše.
Tavené léto plátkuje hnědou
do listů
stahy podzimu prvně vedou
nevěstu
Říjnové verše
V dlaních zbyla
vzpomínka na jaro
ve větvích skonávají listy
voda bdělá
Listopadové verše
Chci padat na místo listů
splátat provazy dechu
očima hádat
odstavce veršů v přízemí
Prosincové verše
Hladina křišťálem
z pavučin střepy
oholená krev barví oči
slzy jsou mořem
lednové verše
Na jaro čekáš uprostřed zimy
má ruka až druhá
zahnaný posel
v očích nazí mí
Únorové verše
Rukou co obracíš vítr
spoutám ke stromům
ruku chytím volnou
svlečenou z neživých
Líčidla tváří
Líčidla tváří
v pramenech modré
prolisy stehů.
Na nitích vlaky
Zrání času
Čas usazený v dlaních
krev je střechou
hrdlem řezu. .
koně vpité sklu řeky. .
Báseň o písku a křídlech
Lomené hrany
vzpěrači křídel
písek sypaný po těle.
Propustkou na rány
Barva srdce
Uprostřed těla něha
čtverec je kružnicí
přespolních běhů.
Nárazy červené
Jarní čtení
Jaro otočilo list
cizích dopisů
padáš do těch míst
kde básník mízu
Zůstalas viset
Zůstalas viset
v mé paměti
replika snu
už tlí ve sklenkách.
Úplně poslední báseň
Natřené mosty
jaro čte v tvých dlaních.
Dálnice bláznů
v balíku pavučin
Povleky jara
Povlečené jaro
na parkovišti krve
růže balené do novin.
Chodníky
Tobě se klaním poezie
Ruce a tvář tichem zkamenělé
horečka stínu bodlá do čepele
popelem převleku nahého těla.
Tobě se klaním poezie. . .
Pohledem křiku
Pohledem křiku
vržená o stůl
tetovaná hnětem
štěkotu.
Oheň trosečník
Oheň trosečník
zaříkává jaro
zvon prorok
hrana si zlomila vaz.
Definice anděla
Andělé jsou rty růží
křídla časem.
Dopil jsem podpaží
kořen je zmíňkou polknutí.
Poezie o křídlech
Pohyb křídel
labuť
potřebuje hořet
vstupním výzem květin.
Zásuvky trávy
Zásuvky trávy
pátrají po bodech
rentgen nemohl usnout
tuberkulózou sbohem.
Diamant viny
Diamant viny
vyhladověl ostří
jaru sundavají sádru.
Růže vyzbrojeny
Vyslov se pro jaro
Vyslov se pro jaro
a obruš achát
do květu
hrst routy
Dubnové dvojverší
Po listech huben mráz
tak tiše než přijde duben
hráz.
Březnové vzkazy
Březen začíná psát
vzkazy na matku
jaro teď zimě
chystá oprátku
šepkať do tvých vlasou
Šepkať do tvých vlasou
piesok ťa chce sprchovať
nemytý kúsok beilej kože
pretlačil dých.
Těm kdo volají mé jméno
Na místě slyším
sám sebe
hlas je hostem.
Den srostl s voláním
Kousku mýdla
Kousku mýdla
ukážeš nahotu
ručník tě vězní
v měděných propustkách
Až tě svléknu
Až tě slvéknu
dovol mi čichnout
k podpaží
ještě na chvíli zůstaň
Zatmění kamene
Kámen sražený zatměním
mé tělo bílé
a láska si hraje
bez mříží
Až báseň bude lehká
Až báseň bude lehká
jak mé jméno
a láska portrétem
chycenou hrou
Básníky pozdravuj
Básníky pozdravuj
poezie
a dál tepej papírové tělo
svými cestami
Tam na začátku léta
Tam na začátku léta
vykolejené tratě jara
kašna uprostřed
odemčená pivoňkami
Naděje jara nedopsaná
Až jaro s klíči řeky
prokouše se nahé slupkou
spoutej pruty mě
toulavý kámen
Rozkvět očí
Až v očích rozkvete
zelená jizva glaukomu
stačí ji vyrvat
ne nevykrvácíš
Vernisáž
Vernisáž nahých rukou
malují obraz
spoutané kůží nemohou usnout
rozteklými tvary vlasů
Opona strhla tango
Opona strhla tango
růže v kalužích
dejte mi napít
z dubnových schodů.
Dávno Ti dlužím
Dávno ti dlužím
slova lásky
na bankovkách čtu
tvé jméno.
Kresba mých dlaní
Z mých dlaní
padá kresba
tenkou flétnou
výstrahy cest
Odpověď zdání
Odpověď zdání
utržená kořist dne
posel odchodů.
Otázka rána
Děkuji
Děkuji za pár vteřin
uzrála slova
brání obleku písmenek
plivnutou slinou.
Potlesk květin
Potlesk květin
mačkán mečem
písek v podpaží
opit pozdní krví.
O odpuštění
Na křídlech
pošli mi odpuštění
dovol mi je pít
v tisku tvách nohou.
Jsi křehká
Jsi křehká
porcelán nesnáší konkurenci
rozpaky střepů
dirigují ve dřevech.
Skrz chodidla
Skrz chodidla
provlečená lana
den svátku.
Zaliji tě čajem
Šaty ze střepů
Rozbilas sklenici
obleč si střepy
na místo šatů.
Drobky se dotknou
V kaluži přiznání
V kaluži přiznání
zůstala jizva útěku
po slově mezi kolejemi.
Dotek je okov uvnitř
Noční sms
Noci jsou chladné
jak dálnice
střepy jsou vrazi
mrtvých kolmic.
odpověď
Někdo se mě ptal
co vlastně píši.
Je to radost
vždyť zlato je chudší
Ulehneš pod ledem
Ulehneš pod ledem
v rozcestí peřin.
Zápraží stahů
dotekem taje
O básníkovi
Tobě patří křídla
tortura básníka bolí.
V lebce vražena
silueta křiku.
Adagio
Báseň je jizva
syta jak baroko.
Zrcadlo stydne
podzimem řeky.
Až zapomeneš
Až zapomeneš dech
v mé básni
a zapomenš pohled
na křídla holubí
Odhalená
Nezahaluj se jak růže
nejsi nahá
zrcadlo lehké
jak obraz klíče
Jsi podzim
Vůně vlita do paží
útlých jak leknín
polož vlasy na mou tvář
až budeš nahá.
Kůň je dálnice
Kůň je dálnice
zralých Ňader
květ je už dávno
stálý host.
Teplo srdce
Teplo srdce
připravuje ticho
než stane se slovem.
Krev v poušti
Misky vah
Opuštěné misky vah
udeřily do hodin květin
rozkvetl lýkovec.
narodilo se nové jméno.
Vteřina ledu
Bílá jak den
otírá rána
otevřených karet.
Šlapeme po křídlech
Řeka asfaltu
Řeka asfaltu
svedena do dlaně
kůže rozepla zip.
Cizinci krve
I malá báseň
I malá báseň
může být dopis
a tělo paírem
s tečkou tymiánu.
Reliéf vody
Voda je reliéf
modrých křídel
a břehy jsou básní
oživlého lůna
Čas o samotě
Odstím zraje časem
jsi čtena poprvé
já samotář.
Oblost plodu
První list podzimu
První list podzimu
zařekl oheň
do března bude krvácet listopad
tomu
Oblékni na sebe
Oblékni na sebe
roční doby
ústa jsou nahá.
Láva jazyka
Otevři slovům
Otevři slovům
než zestárnou
utažená kravata
tají splátku.
V těle stromu
V těle stromu bodnut nůž
přízemí nahých měst
strhává svetry
nahá jak okno.
Na mapě skla
Na mapě skla
bílá místa
žena chce letět
obraz tak blízko
Kreslím
Kreslím prstem
okolo rtů kruh
miluji chvíle
nočních čekanek
Chci být
Chci být sochou
až do mého kamene
začne tepat jaro.
Ornament deště
Ostrovy
Pevniny schodišť
zábradlí tváře
jazyk trosečník.
Klece očí
Jarní motiv
Poezie je otrokyně
tvé krásy
krása je bičem jara
jaro je sukní.
Křídla ze skla
Koupím ti
křídla ze skla
a paty namočím
divokým vínem.
Spoutaná báseň
Vymyslím pouta
na utíkající jméno
páteř dýchá
pondělní krádeží
Přesýpací hodiny
Sbírám písek do hodin
matka mrtvá.
V předsíni host
vrátil čas
Střep blízkosti
Střepy blízkosti
utrhly rozštěp stehen
vínem po kůži.
V prostoru
V prostoru ticha
jsem světlo
klíč
co odemkl samotu
Tahy dlaní
Tahy dlaní
vedou do matu mince
vykostěna pannou.
Vteřiny tváří
Pták jako pozdrav
Pták jako pozdrav
křídla v utopená v popelu
dívčí nehet ochozem věže
dělen návratem zlomeného vazu.
Poledne mince
Roztřesené slovo
rukou poledne mince
stává se lávou.
Semafor
Až umře básník
Až umře básník
zapomeneš na poezii
naleznež začátek
své přetržené nitě.
Básník svou sochu
Básník svou sochu tesá v kameni
nahost bude věkem zachována
lidé kolem půjdou oděni
drátem s ostny. Růží obsypána.
Ako napísať báseň
Ako napísať báseň
povedz mi
tak prostú
smiech zomrel
Inzerát podruhé
Hledám ženu v prachu ulice
někomu scházíš
budu tvým nálezcem
den prodlužuje mou tmu
O přítomnosti
Zastavený tikot
přesýpacích hodin
já jsem.
Ticho je dechem
Báseň o umění být nahý
V zrcadle samota
krvácí
vypočtenou rovnicí
mezi časem a hamletem
Báseň o kráse
Krása šla cestou sopek
spála střeží okraje
kroky staví řeku do autu
nohy jsou klenbou mostu
Třikrát žena
Jak bílá labuť
proplouvá sluncem
zápěstí spoutané
náramkem rubínů
Říkej
Jsem rýhou tvých zad
bílý kámen střelnic
řikej to nežněji
ve svém podzemí
Báseň o žáru
Jantarová jeskyně žáru
sopečný ostrov
protéká kameny
skrz křídla rudých ptáků
Rýhy zrcadel
Popravy karet
váží korzet zrcadel
probleskla rýha.
Hvězdárna těla
Bez názvu VIII
KOlem bílé galéry
andělé jsou blíž
havrani zamykají dveře
nad lidmi zborcených v krvi.
Barvy kosatců
Barvy kosatců
vyhaslá lampa styku
nad řekou těla.
Schodiště náhod
Haiku o světle
Rytiny světla
nanalíčená socha
stojatých ramen.
Motýli ze skla
V mrazivém prázdnu
zřícenina pohlaví
motýli ze skla.
Pohřeb podzimu
Zahrada plná růží
pohřeb padajících listů
vzbuzuje lítost
kurs podzimu
Motiv(znamení štíra)
Poezie je nitrem
žhavých hroznů
zničená zem silou vojska
osvobozená pro nové
Bez názvu VII
Kámen se stínem
svých zad
řetízek od hodinek
dušen asfaltem
Haiku o podzemí
Podzemí sádry
rozpouští šalvěj čaje
svlečených zahrad.
Oheň
Zapálené středy ohně
hoří pro živé
průvod křiku
jménům pukají krajky
Haiku o šatech
Koutky úst šatů
skládané okny ticha
výkřiky prachu.
Obojkové haiku
Obojkem srůstu
zábradlí klouže slovy
soudci šeříků.
Cesty
šaty jsou okovy
vyprahlých cest potu
krev stárne v těle
dlaň je křehká jako most
Haiku o cestě
cesta k prameni
zmrzlá socha bez rukou
ústupek slunce.
Haiku o architektuře
Architektura
rýhy zad pohled známek
pozemních střelnic.
Jsem ticho
Jsem ticho
zrcadlo bez plodu
dostih horeček předbíhá čas.
Klenba včera
Motiv(znamení ryb)
Prochází znamením
bílá břicha ryb
zahazuji nůž
ruším ty staré rozsudky smrti.
Haiku o prostoru kůže
Postava ženy
měděná kůže listu
prostor k doteku.
Báseň je nahá
Na okně ledové růže květ
bílá jak tvá dlaň
maluji slovy zmodralé tělo chladem
báseň je ještě nahá
Sochy jsou
Sochy jsou kameny nekonečna
oděné tvarem
cenzura pohledu řídí věčnost
vstupních scén
Ústa
Ústa
představená hlavě
hlava složena z kostek
recept na kruhové jeviště.
Rty se chvějí
Údery rtů
zábradlí z hora
rytmus
hledal jsem očima kamene
Pohledy tuláků
Pohledy tuláků
na deky spadlých listů
dopis zamrzl v očích.
Přesliška v papíru
Tak pojď blíž
Tak pojď blíž
ty kdo věříš na anděla
čekáš až ráno vstane
prosviťme sluncem naše těla
V očích
Klávesy ohně
halí glazury jevišť
dechem zdarma.
Zrcadla křiku
V dálce
V dálce chladné koně
klouzají do potom
na podkovách šepot
umělého sněhu.
Kresba
Vlasy rozpuštěné do zad
na krku šátek
to kresba tuší
otočená zády
Tělo je oknem
Tělo je oknem
podzimních jezdců
tiší prsteny křídy.
Motiv(znamení raka)
Uschován za krunýřem
ještě dítě
v obtisku raka
obojku poezie
Je hodně hvězd
Je hodně hvězd
oproti ženám
těch je tak málo
pevností stavebnic
Schodiště listopadu
Schodiště listopadu
zatýká kámeny
chybí jim prach
ze zdi lásky.
Polykačka mečů
Poutá přízeň davu
napůl nahá
dlažba náměstí
zve na sklenku
Haiku o jménech
Ukradnu ústy
nerozluštěná jména
perletí nože.
Podzimní stesk
Píši na vodu světlem
a mlčím květem srdce
změnilo barvu očí
prahnou po setkání
Průčelí zítra
Průčelí zítra
sevřené do omítek
nádražím dlaní.
Monogramy slov
Monogramy slov
vodopád prázdných krabic
prostory ohně.
Bez názvu VI
Umlkám do tvé krve
do tvého svlékání
dotekem popravčí čety
stínán básní
Přístavy popela
Přístavy popela
prášek svázaných ohnišť
obraz horeček.
Řeka poezie
Básník je jen člověkjá sám nejsem nic. Poezie je jenmalý zlomek našeho životajedním velkým vítězstvím české řeči. Vkroč a usedni do řekyco pod nohama máša nehleď na tože se můžeš utopit.
Výložky zrcadel
Hlava plná sopečných jachet
slova kráčí a hlas
zapoměl dýchat.
Zmatené kresby běží po fasádách
Jak podzim
Jak podzim
skrývá se před deštěm
plodová voda.
Jak podzim
Neodeslaný dopis
Je to už dávno
co básník svedl anděla
bylo to večer básní.
Ráno přišla žena
Křížová báseň
Život je krátký na život
dlouhý na lásku.
Nalíčit kameny a odevzdat oheň
křížovým výpravám
Brnění paže
Útžky řeči
chmatují blízkost
výměšky krve
v papíru ticho
Podzim je láska
Podzim je láska
a světlo terč střelce
vlhký kapesník
utajuje jméno
Náhrdelník
Náhrdelníkem listů
přichází krev
výtahy přestaly jezdit.
Rozpletená lana
Čistota krve
Rozpaky hřebů
polknuly kříž
ježíš skloněn
omotán bičem
Báseň o samotě
Rozpadlá tma
zahazuje kočičí stopy
bez cenovek
slova jsou jediným majetkem
Oheň lásky
Obojek ohně utažen přes místnost
červený šat hojí tmu srdce
nemůžeš dýchat skloněna nad tělem
padlého anděla. Dech je prostý
Poledne koně
Bolest svlečená sedlem
do leukémie rána
krvavá kopyta splašeného koně
stínají podzim
Podzim nocí
Dnes večer budou zářit listy
ohněm blízkosti
anděl snese svou krev
do žlutých pomerančů
Bez názvu V
Výprava světla ohně
sklízí otavy
vše už dávno shořelo
já nejsem žhář
Listopadovým andělům
Ráno chytám
do dlaní světlo
svítá.
Ráno chytám
Čekání na naději
Chodidla v asfaltu
hledám podrážkou
jen čáry v dlaních
tykají si s krví.
Andělům . . .
Po vodách kreslí
ledové chorály
nesmrtelnost kamenů
chrání křídly.
Podzimní skluzavky
Listy skluzavky trávy
tříští se o kámen
z trosek vypáleného hradu.
Postřehy popela kazí déšť
Podzim IV
Už začli pálit listy
andělé vrací se domů
tak pij světlo ohně
do očí
Začátek lásky
Na zem padají
listy blízkosti
hra barev
jak ústa se dotýkají úst
Podzim II
Střelec svým šípem
zahřívá listopad
dražba těla
promlčeno
Podzim III
Čtu tobě socho
listopadovou knihu
ticho vran
schoulená kočka prosí o teplo
Chvěje se dech
Chvěje se dech
to anděl zkouší tíhu
vzpomínka barev
pojí tělo
Podzim I
Tam venku socha
mrzne sama
obléknu ji roušku Veroniky
prý si chce tykat
Vrásky
Obnažená poledne
čela jezer
vrásky se stydí u břehu
přístav
Láska ze srdce
Láska ze srdce
zvedá teplo
psát báseň je bolest
v sutinách navždy
Protivník koní
Protivník koní
vrhl se mimo
smekl se za jménem.
Zpocená kůže
Nenávidím
Nenávidím
poutaná slova rýmů
utahující hrdla
prázdný křik volnosti
Vzkaz růže
Už nepiš o mě báseň
svá křídla ti složím na ramenou
na stonku prázdno
po někom.
Kolik řeko
Kolik si řeko
měla milenců
než jsi utopila léto
na zšedlém papíru
Podzimní milování
U tvých vlasů usínat
a dospat všechna rána.
Podzim byl tak blízko
jako tvůj klín
šalvěj
Dívám se na šalvěj
zalitou čajem
podzim je první jaro.
bez názvu III
Jsi dům i hedvábí
procházím po tichých chodbách
samet odhalí podpažní vlákna
když napiješ se čaje
Druhá poslední báseň podzimu
Teď druhou báseň Ti věnuji
Vpoháru punče svišní a rozinkami
Tvou náruč naplním listy
Červených a žlutých maleb.
A zítra tvář
Schozený výkřik ze rtů
navléká slova
špička mého pera setnula most.
A zítra tvář
Vyznání poezii
A kdybys umřela poezie
dřív než já budu tvůj popel
polykat ze svých dlaní
bílou nahotu andělů
Zrcadla v raku
Kříž vzepjal se
jak kůň
co už dávno
prohrál svůj běh
Modř jména
Modř jména
vkreslena do tepen
stopa na košili
jsou rudé
Bez názvu VI
Nespavost barev
vtělená to těla
na tváři slina
popravena jazykem
Čaroděj
Znám kouzla
žár i chlad
života třetina zmizela
jak usušené hrozny
Tajemství
Ruce bloudí v listech
po kůži poezie
nahota hostuje dotek
podzimního čekání
Zanemení modrých výdechů
Poezie tetuje tělo
splývá do vln
nehledej její klid
ona se nedá podrobit
Dejte mi
Dejte mi do ruky nůž
oloupu slupku pomeranče
a z lidí nenávist
v dlani krev omyla čáru života
Poslední báseň dětství
Děti prochodí noc sny
v postýlkách trav
hledají skřítky samotné
a dětskou pěstičkou
Podzimní návštěva
Poezie je přívěšek
čeho si semeno radosti
zrada je pávem uprostřed čela
než ticho pozře popel
Pavučiny bodu
Pavučiny bodu
hladí mezery mezi zdmi
pouhý dotek sytí
lidské tělo.
Křikot topolů
Křikot topolů
výška shazuje listy
na oknách nejsou
kátra světla.
Haiku o lásce
Láska je středem
archymedových kruhů
bavlna ticha.
A ráno pozdě
A ráno pozdě
hledat křídla
kaluž je po snídani
těhotná s dlažbou.
Opuštěná báseň
Opustil sem kámen
křičíčí prázdnotu
lucerny mrzačí tmu
delší než já.
Podzimní několikátá
Oči krvácí
jen obrys kroků zůstal
nikam a dosud.
Žebráci podzimu kleší v trávě
Za chvíli
za chvíli podzim strhne
semafor červené
blízkost poteče mezi prsty.
Stárneme jak víno
Bez řeči
Neumím mluvit ticho
páchnu lží politiky
polykám slova dýchám
jed co sype sněmovna
Motto
. . . je něco tak prostého
jak báseň co nepočítá čas
jsou básnící i poezie
ve kterých je ticho
Až
Až básník napíše báseň
kroky prázdných míst tečou
do mříží. Otoky očí
vyschly studnu.
Bílý anděl
Nechal sem úsměv
v nemoci
přišla postava bez jména
bílý anděl
Probuzen dnes
Probuzen dnes vstal nové ráno
horečkou naplněn vzlétl sen
jak balón oživl krví den
zaspal jsem to co v hvězdách psáno.
Pláč stromů
Báseň bez rýmu
někdy nevyzní
a básníkova slova
dosud nezkrocená hříbata uzdou
Petrklíč
V kamenech ticha zem
kvete petrklíč
nápadný jak podzim.
Na mokrém chodníku
Katce a slepé holčičce ze zámku
Oči svázané do slepa
ne však konečky prstů
na kousek vaty nakap světlo
a potírej její spánek.
Oheň života.
Už dohořívá oheň života
básník se opřel
o prázdnou kašnu.
Kámen žebrá
Listopad pro dva
Svléknu tě jak podzim
sevřeným vzletem
slova dál bloudí
v úklonkách potulek
U kašny
Vějíře vrásek
laděné dlažbou
a nikdo neví kdy zas
bude voda tančit tango.
Most času
Mosty přehlíží dlaně
ospalost rudých řek
nese bohatství střetu.
I tak zůstane totožnost
Cesta času
Podkovy koní hryzají podzim
světlo dne je vězněm kamenů.
Mezi zdmi cesta
tam zavřené průchody
Noční sbírka
Tam někde modré ticho
poprvé skořicových cest.
Kamenem stíráš vosk fotek
sopky ustalovače odměna knih.
Trvá chvíli
Trvá chvíli
než podzim vykostí listy
na plášť květin.
Pochodeň vlasů
Hodina růže
Zvony soch odbíjí němost
na schodech rána
zábradlí hádá z ruky
růže odhaluje svou tvář.
Podzimní verše
Dlažba obklíčila noc
kopyta listů se po ní přeženou
listopadem až moc
se jménem stojím před ženou.
Zářezy kůže
Nemoci holí
telegraf černých bezů
zářez do kůže.
Útěky dní
Říjen je rána
co se nehojí
pošlapaná
k horizontu věčnosti.
Večer za výlohou.
Procházím ulicemi.
Snad až dnes,večer kdy je památka zesnulých jsme začal chápat několik věcí které mi unikali. Co je to vlastně pocit,co je to bývalý pocit a co je budoucnost. Je to také jen pocit.
Pavučina duše
Jen láskou můžem setřít
pavučinu duše.
Gotika srdce
spatřena z ochozů
Podloubí
Prolhané tváře výloh
obkreslují dlaň žebráka
pavučinou kamene.
Střechy jsou hrobem
Monolog básníka a poezie
básník usedá na zem
a začíná psát:
kde hledat mám
ta krásná slova
V noci
V noci tě halí
spánek tylovými křídly
a vůně se chvěje
jak snímaná horkost zad
A ráno
Poezie
ten nepohodlný svědek
probodnuta zmizelým měsícem
noc popravena gilotinou.
Přiznání
Rytiny jazyka krotí slova
pojem barev a dlaň
co chvěje se hlasem
dokud bude podzim
Pod nožem ticha
Pod nožem ticha
skrz déšť
loutky beze slov
jak hloubky jizev
Nahá záležitost
Bankrot šatů odhalil tělo
pohyby rtů čekají na povel.
Květy stydlivých bradavek
odhalují srdce
Osvojení
Okraje úterních střed
tam někde poukázky na sny
za ně kupuješ jména
rozteklá v ulicích
Polomy slunečnic
Podzim složil své království
do tvých nohou
uvadá růže.
Polomy slunečnic
Tři haiku podzního léta
Padají kaštany
vzdorovaly létu
podzim je přítel.
- - -
Matka země
Ukovaná kovem
sedmidenních perlíků
chodíme po tvých pěšinách
ranních tušových kreseb.
Postřehy dne
Ráno okna skryté v žaluziích
ulice vyjevené
vhozený kalamář kreslí dlažby
poezie vyšla na lov
Královna noci
odpusť mi paní větru a vod, . jsi anděl s bolavými křídly… . Chci tiše klečet před královnou a poslouchat mlčenlivou píseň noci
Podzimní sonet
Závidím ohni co v podzimu hoří
bosý jen skočit do plamenů
padané listy se podpatkům dvoří
půjčují obtisky do kamenů.
Podzim
Dechem usrkáváme
poslední barvy podzimu
hledám oranžovou růži.
Budu se muset spokojit s bílou
Mátová
Poskládané sny
v babiččině povlečení
herbáře máty
pijí z bosých chodidel
Žena je muži křídlem
Žena je muži křídlem
kapkou potu na tváři
tenká jak její šat.
natáhnu ruce abych tě uchopil
Haiku o růži
Halena listem
růže ztratila barvu
na prázdném nebi.
Za sklem
Uschovám za sklem
nepoznám podzim dražbu
posledních veršů.
Sklem okna neucítím
Hladina poezie
Nech vplout spánek
do modrých sítí
s jistotou provazochodkyně
a hledej slova
K svátku
Svlečená růže jak těla žen
pach promočených nohavic
suší svátek důlkem podpaží
a nohy kloužou hodinou rána.
Světlo a kámen
,,Bylo jsem první,,říká světlo, ,,beze mne by nebylo nic,,. Kámen se jen lehce usmál a dál poslouchal monolog světla. ,,Jen já si stoupám kdy chci a procházím kudy chci sestupuji dolů a tříštím se na malé kousky abych pak mohlo večer svítit lampám,,. I tak citlivý kámen nechal světlo dál vyprávět poslouchal to bludné filozofické chytračení a nejraději by světlo umlčel navždy.
Láva listů
Obrácené pohledy zrcadel
hořící
čeří lávu listů
prochází po stěnách Colossea.
Pigmenty ohně
Přiznají všechno
i tvou adresu
do oken vlečeny chodbou
po malých křídách
Semafor
Kroky jsou semaforem
do cest neprázdna
a tam kam chci jít
mi stačí jen verše
Vzdálená
Pod zlomky čela
snímáme rozvaliny
líčené tváře. . .
překlepy znaků
Co je pro mě poezie
I.
V samotě jsme spatřil
všechno světlo světa
teď věřím, že ostatní je lež.
Báseň o tichu
Ticho jak ve mě
obrací kameny
restituce chladu
nikdo nezvítězí
Slepým malířkám
Pěšiny poezie prošlapané
dlaněmi slepých malířek
nepřipouští nevidoucí oči tmě
v představách pijáků mizí bílá hůl
Kalendář kamene
Kalendář kamene
odhaluje náčrty
a někde přitom talent
unikl sebevraždě
Podzimní úklidy srdce
Žlutý sníh snáší
astmata dárců suchých
divokých puků.
Obrazy ztichnou
Ironie slov
Holé plochy poutačů
vykřikují portréty vlády
do kamenných zdí.
Chtějí nás mít němé
Podzimní ráno
V úkrytech stromů
upadl akord naslouchám
přesile zvonů.
Neklid křídel pulsuje
Dívce se psem
Ve vlasech půjčená
žlutá barva listů
druhá tvář
utajila jméno
Šeptem
Ptám se kolik listů
usnulo v zahradách
nehledej dál křídla
máš je nadosah
Podzim je
Podzim je poezie
překreslená na zdi.
Láska je světlem
ukotveným v srdci
Báseň o hledání
Chodím po městě
a hledám
obyčejnou ženu
na které sedí déšť.
A křídla rostou
Jsme dětmi našich dětí
v hradbách pádu
matka země přebaluje listy
chvějí se opadem.
Podzimní ateliéry
Sochař tvaruje
kámen o ráno listů
světlem popela.
Podzimní ateliéry
Narození
O kámen svítá
poraněné světlo
odrazem hloubí studnu
života
Labutě
Labutě bez spodního prádla
červenají se jak ženy
v šatech přilepených na tělo
s monogramy parfémů
Vernisáž podzimu
Rozhrň déšť
past voskových barev
co zítra vytetuje
modrou studnu.
Podzim tuláků
Podzim tuláků
vítěz čeká na prahu
odkrásněných žen.
Bolest větví dubna
Básníci podzimu
Okolo stromů
poezie barev vín
svatební letka.
Kartony listů
Básníci zimy
Kapky bílých vět
rozestlaných si v trávě
chvějí se zimou.
Lehce šlehají
Rozbíjím kameny
Rozbíjím kameny
obojky květin
podzimní déšť ředí
dubnovou mízu.
Je škoda kamenů
je škoda kamenů do vody vhozených
to srdce mé jen tiše vzlyká
nikdo však nikdo neví to.
Proč ve mě vládne vztek a zlost
Básníci jara
Dveře jsou jizvou
nevydrhnutých schodišť
dokořán hradby
otvírají jaro
Básníci léta
Praskot obrazů
o zápisy zlomenin
poháru dlaní.
Spirály léty
Poezie
Poezie tepen bije do srdce
opožděným šepotem
vyčkává na let
kdy zaplatíš vstupné
Rozkvetl podzim
Už zase rozkvetl podzim
blizny se rozehrají na klavír
a list je němý mim
žena muž dítě pohlaví.
Padací most
V hladině smíchu
utopená tvář žárlí
na padací most
s provazy spletených tichem.
Prosím
Nenaplněné sny
zmeškané úschovy rozpaků
v pořadí deště.
Prosím o trochu sebe
Jsme
Jsme hosty
v životě i času
předtuchy mizí
jak skalpované tabule
Nekonečnost času
Zavřené oči
rozsvědcují jšetě víc světla
nekonečnosti času
jak křestní jména smrti
Opona času
Opona času
odchody pozdních hroznů
přehozem tratí
roztrhané v kámen.
V návštěvách veršů
Odcházíš jak padající dopis
zadrhávají krk utíká
pozdravům nemá kam
jak prášek do košil
Struna z plátků květin
Jen struna z plátků květinotírá kapsu ve které spístříbrný půlkříž. Bolest v krku pronikádo úžin dechua stlačuje tepot rytcůpere se o zrakstudeného kovu. Vybrace kůže se dělí o znamínko s rovnicí poturoztrané látky odvezenése zbytky hračekloučís se s nimijak se srdci květinv koncertu sklapelů.
Dívka na prahu podzimu
vstoupila na podlahu
hnědých tramvají
vlasy ji žízní po víně.
Básník ji spatřil
Totožnost času
Neplodné květy
pulsují v cizích plotech
úponky planin vysušené v poustevnách.
Hledáš po hmatu
Zahozené stáří
Z kousků podzimu
stavím taras
pádluji dlaněmi v popelu
bez cíle. Návaly ohně
Vzpomínka na déšť
Vzpomínám na déšť
i čas se nechal umýt
čekám na portrét.
Zbyde mi házet
Zpocené koně
Po louce bouře
bez blesku pot se mísí
do kopyt máty.
Píši po zkratkách
Slova
Jsou slova aby mlčela
s hroty vyhořelých svíček
svědectvím se brání střežení ohně
co mučí odpovědi světla
Potom
Není tu nikdo
kdo by se přimluvil
aby podzim zůstal ještě nahý
jak narozené dítě
Podzimní deště
Podzimní deště přichází bez hluku
kapka s kapkou vedou se za ruku
jak dvě děti co se jen prochází
pouhá vteřina stopu listem zahlazí.
Nanečisto
Děsí se ticha
tak nechtě poezii chrlit krev
a nevražte nůž do poupat
polknutá slina předstírá
Podzimní telegram
Podzim změnil svůj vzhled
a listy stromů obrátil na ruby
žena přichází nová tvář
ptá se jak dlouho je týden.
Srpnový sníh
Poledne horka
tlačí na srpnový sníh
chtěl bych tě vidět
a pálit křídla
Depeše času
Zbývá mi kreslit
tvář na zrcadlo písku
depeší času.
Popsaným papírem plním koš
Návraty doteků
V dechu papíru spí
dítě poezie
nedopsaný verš bouří
v bezpečí kotev řádků.
Podzimní rána
Přikryta dekou mlhy
socha držící dítě
s kašnou se hádá
lavička poští zkažený film
Podzimní host
Jméno se vzpírá
opuštěnému svátku
zraněné návraty
ustupují mlčení dechu.
Listopadové haiku
Stehy podzimu
šijí slunce do oper
modrých požárů.
Prosincové haiku
Pár bílých nitek
nakreslilo na sklo květ
žilkami stání.
Říjnové haiku
Ztracené spony
hledač slov básník v blátě
poezii zved.
Srpnové haiku
Vidíš letokruh
prachem srpna na listech
utíráš barvu.
Záříjové haiku
Šrafuješ svůj zrak
panaromatem mlhy
nevnímáš jen stín.
Červencové haiku
V seznamech prachu
vlhčíš rty kratší nocí
lehkými kruhy.
Červnové haiku
Harémy třešní
půlí slunce do modřin
rozbitých kolen.
Březnové haiku
Vernisáže míz
dávají chvaty stromům
na žíněnce snu.
Lednové haiku
Přišel Nový rok
po modrém ledu ledna
spěchá do rána.
Únorové haiku
Krev křídel ptáků
obarvuje duhou sníh
i podstavce soch.
Otlaky času
Otlaky času
tají své cifry hodin
vteřinou křídel
spěchají se ukrýt
Anděl na mém nebi
Lehkost křídel něha
broděná světlem
usrkává život
z hrdel nedopitých láhví
Horkost kapek krve
Horkost kapet krve
chladí modré růže dlažeb.
Pálená železa v celtách kůže
vykřikují čarami čtverců
Poslední báseň léta
V srdci rozbouřené řeky
utracují poezii za náplň
tvých rtů a papír krvácí
jak rozbitá váza.
Jaro léto podzim zima
Potkáváš je
čtyřčata stulená k sobě
oslepená světlem
každým otevřením prahu.
Sonet podzimních pohledů
Podzimní pohledy poslané
do středu poločasu léta
adresy v prachu dlouze vypsané
než zamete je úklidová četa.
U lomu
Na chvíli ticho
ztěžklé prachem
opona větví
se lehce prohýbá.
Podzimní představení
V zátoce bílých kamenů
ztracený špendlík
čeká jak ukrytý rak
na podzim až vejde
Dopis
Balím dopis
do obálek svíček
ukládám popel
do pořadníku andělů.
Večer v Plešovicích
Teď někde padá hvězda
svou tenkou čarou
jak poslední špendlík
za který koupím podzim.
Na oknách
Na oknách rez mlhy.
Píši vzkaz prstem
nevyřčeným ohňům
než podzim
Plešovický sonet
Na střechách domů mlha modravá
mohyla lomu stromy ničí
kolej novým rezem vzklíčí
kousek dál zpívá řeka Vltava.
Odchod
Na zemi leží
vyvrácený strom
tělo ulehlo do plamenů.
Na horní kámen vytesejte:
Pasáž úplňku
Úplněk kreslí do skal
pasáž bílých andělů
řeka vybírá vstupné
značkuje paty těm platícím.
Z konce srpna
Hrozny znavené vedry
chvíle pozdních vín
tají srdce
prokletých básníků.
Jarní pin
Léto zrosené v dlaních
mění své barvy podle andělů
básník se v letu uklání
pohádce loňských podbělů.
Dopisy léta
Sevřený srpen se v ohlávce vzpíná
jak mustang sevřený do slabin
kopyty píše tajné vzkazy
létu posílají pár posledních dopisů
Bez názvu II
Horoskop poezieplní stopy otiskůmé srdce do hlubin. Vyjmi je nožemnepošpiněné smrtiposlouchej jak budu sténatnemohu mlčet píši nyníjsem jen kámenzávaží tichaa chci tě píttvou křehkost podílu. Odnauč mě bátže tě ztratímjen mě neodhánějz míst kde všude nejsipřijmu tebe a slepotu mých očí. Tak počkej až skryje mě podzima zavane listy nebo vrhač nožůobrys těla zmizí v hlíněpo zuby krev ozbrojená poeziíchystá se fotografovatmé tělo.
Nová báseň
Popsaná fixem
narozená teprve včera
otisky rukou skyc znamení
rýsují zrcadlo naruby
Děti ulic
Po chodnících máčí
krok děti ulic
v přílivu asfaltu
pálí salvy do oken.
Opuštěným dětem
Zavržená těla
nabíjí pampelišková děla
v zahradách i zdech
tak klidně hrát je nech
Rukopisy růží
Až odejdeš stanu se kamelotem
poslem zanechaných závětí
na paletě barev mé tváře
klauna se stejným prstokladem
Útraty básníků
Útraty básníků
podzim teď právě splácí
mazlivostí.
Špičky úniků
Krvácíš
Krev vlčího máku
prostřelas do svých dlaní
pantomimou snu.
Nezkracuj stíny
Pro KeyTee
K ledu přimrzlá labuťA tys Venuše naháTroufla sis na zkřehlostEvinina rouchaŘeděného polednemI šeptem se vzdej tichuNáhrobku bez květinA vnoř se do slunce. ----Křik ptáků umlkáA hvězda tě hýčká na něžných křídlechTrhám růži spoutanou dnemEleganatní půvab strhující podzimŘazený za hroty včerejškaI za tepot srdceNeviditelného a ztichlého. A přesto nádherná.
----
kam ukládáš slzya utíkáš do ulictržišť němoty poezieerbů pýchy i milosti odpuštěníříkáš básníkovi co vzklíčili tvůj veršnenechám uschnout v plyšiandromedy.
Doteky drobků
Doteky drobků
stráží světlo tvých ramen
nezasklených ran.
Ráno v Plešovicích
Noc platí daň ránu
svou sebevraždou odmlka mlhy
koupe se v řece zřícených břehů.
Vážeš strunám pásku do očí
Tvář
Zmeškaná tvář soudí
škrcením křídla přísah.
Oběti stínu na zvoncích ticha
schovávají tvář trojí oběť
Hráči
Žádosti křídel slepené v letu
stahují křivky vlastních propastí
brání kruh nevyslovených drezur
vzkříšených kostek.
Báseň posledních květin
Podzim dal nové podrážky
svým francouzským holím
píši báseň posledních květin
kaňku z pera utírám do poupat
Dívka bez jména
Znám tvou tvář
vzpomínám na oheň
zůstanou střepiny z růží
co se nehodí
Místo pro portrét
Tvář z rysů
červeného inkoustu
oči vyhlazené hromosvodem
na schodech básníků
Křídla mrtvých ptáků
Jizvy lávy sešité opratěmi
uštknou šupiny kleneb
hříbě zkamenělé v sloup
nabídlo rámě vytrženému zábradlí.
Dáma v kameni
Dáma v kameni
sbírá doteky prasklin
hrdlem vzdoruje
lemům deštných tkanin
Sonet čtyř období
Jaro je dítě bez plenek nahé
zrozené březnem za úsvitu
dýchne do trávy svou barvou citu
první květy jsou od slz vlahé.
Až přijde podzim
Až přijde podzim
v mém srdci bude jaro
vrátím se k růžím
aby přestaly žárlit na poezii
Podzimní ohně
Podzim vstupuje do cesty
obratem zkracuje dráhu poezie
zeleným inkoustem vpisuje
dívčí protesty co zůstanou
Tefra
Vztyčená Hekla
rodí světlo tefry
průvodci lávy potkávají
kameny z písečných kartoték.
Nebýt básníků
Nebýt básníků
tak dnes jsou sochy slepé
a ženy jsou hořícím papírem
spalují nemoc poezie.
Na dobré ráno
Dobrý den žaluzií
vítá spící muškáty
a nahá žena mě budí
ohněm slunce úplňkem skel
Slečna věčnost
Krvavým křídlem snu
bije do ozvěn rokle
v hedvábné róbě slin
co utratila za plamen svíce
Slečna němost
Němota poezie v ulicích tržišť
napsaná v pádu slov
lehkých skic němých
jak kolejiště pierotů.
Slečna skromnost
Na prahu bytost
skromná jak růže
soudce odstínů a roubů ran.
Tak vstup člověče
Slečna nevinnost
Křehká jak mandragora
svobodná hříšnice darů
nalézáš v příboji mušli
nevinnou jak sirotci času
Únosce ohně
Podzim ten únosce ohněpřivázal na pranýř renesanciz listí co neškrtímodrý oheň jak sopkapřemáhá stáří jarem roztavených zrcadel. Chvěje se Vesuvdalším infarktemohněm roubuje živodává pít svůj chmelpotokům i řekámbloudící po kamenechvydrhnutých lávou.
Básníkova zpověď
Své první verše jsem dávno dopsal
zůstalo mi jen opuštěné nádraží
tak vpusťte hvězdy ať rosvítí ten sál
u mých veršů je nechte na stráži.
Týden barev
Neděle v bílém
nevěsta ustřic
paměť prostřených hladin
spěchá otevřít volnost
Slečna smělost
Nohy má jak nůžky
jimiž přestřihla pavučinu snů
hlas je monogramem nahých zad
spoutaná boky do rošád
Slečna troufalost
Uprostřed náměstí stojí
s rozeplým límečkem
v pochybách přeháněk
navoněná ránem aviváží
Slečna smrt
Vězní nás do hran
sama nesmrtelná
píše deník z černých desek
loupaného mramoru.
Slečna krutost
Pramínky kůže bičují tělo
zlomená růže padá oděna
v režné niti ztrácí se
v podpatcích prodaná do otroctví.
Slečna něha
Ve vlasech vítr
chtivá po volnosti ztrácí účes
vrhá se jak povodeň bílých kapesníků
po hlavicích slunečnic běží
Slečna toulavost
Odchází beze stop
jak původ písma
podobná obrázkům na kartách
vrací se s tou první
Slečna minulost
Vyklouzla jak numerologie včera
nechala ohořelý knot
ze kterého vyběhl můj rak.
NIkdy ho neztratím
Slečna hudba
Proniká studem nahá
je odpoledním čajem
přede jak kočka na figurky šachu
stehny bije do jezera
Slečna fantazie
Dere se ze sopky
v červených plesových šatech
horkých jak oškubaná půlnoc.
Neznámá rovnice schránky
Sonet poezie
Poezii vyjmi z vazeb tvrdýchjak ženu z prvních rozpakůrozmlať na malé kousky do prakusvé jméno po kamenech hrdých.
Po lidech střílej barev obrazyne těžké smyčky ostnatých drátůprohlubně bolesti štěstí zvratůještě hlouběji ne však do zkázy.
Do malých kliček slovních vírůpevně utažená něžná ženana svět vchází bez válek v míru
dlouhou karavanou knih bytostíhrdě vzpřímená kráčí i dřímáčtěme ji stále víc dosytosti.
Pampelišky
Trosky jara chytají
trosečnice fléten.
Dálky žlutých bárek
v zeleném moři.
Zástavárna léta
Po modrých schodech
padající listí.
Poezie září
ve své plnosti sadů
Dlaň co se chvěje
Chvějící se dlaň
naděje nezrazená
dotek sklízí.
Tak rychle vstaň
O nadpis
V koutě sny
usazené v prachu.
Hledáš znamení
hladových inkoustových slz.
Bílá zeď
Bílá zeď tuhou se černí
dětské ruce volá hlas podvečerní
maminek.
Je čas jít spát.
Slečna válka
Oči v kamenech
hlídají hloubku
hořící lávy.
Čtverce výčitek
Dým volnosti
Nohy vtažené v pobřeží křižovatek. Nenáviděné plodykořeněné samotoupřebíjejí zeleným esemplachtový parfémů. Stydlivé známkyokusují rohy obálekohryzky háží do ulic modrých jak dým. Dým volnosti.
Slečna závist
Ohřívá své ustydlé nohy
v plamenech slov.
Ta slečna tulák
s tragédií gest
Hrozny smrti
Uprostřed vinohradu tepen
červený kámen bije
do krve.
Paprsky světla
Narození básníka
Ach básníku.
Těch veršů několik
cos miloval
uhoří po mém skonu
Obrysy
Obrysy kruhu zvané tváře
odražené pohyby paží
klamou. Chtěji odpověď
než se ztratí
Z kamene
Z kamene plodnosti
rozkvetla růže.
Ohřívá vězněnou mízu
o dotyk se hlásí.
Ruce matek
zamlklé tichem pečetí
stále pevné jak větve
zachycují své děti
před pádem do hlubin.
Řetízek slunečnic
Rozstříštěné stonky
žlutých mohyl.
Na krku řetízek slunečnic.
Báseň úplňku
Vlečená středem
čeká na popel
z kopyt koně vzpjatého
nad mraky těl.
Otázky
Otázky v hrdle
bijí o hlínu před
útokem slunce.
tříští se
Tepny země
Prameny lávy
hlubiny sopečných psů
vřou do misek.
Brány pokladů
Vítěz
Hájíš na šachovnici pozici
dámou . sama sebou.
Jméno je hrobem
dávno vyhozených přátel
Po bosých kamenech
Po bosých kamenech
kráčí láva.
Utrhni a stát ji nech.
Jak růži poslední
Pro básnířku
Prstýnky vzpomínek loňských dešťů
co přiválo léto do tvých dlaní
náhodou jak první utkání dvou listů
uprostřed ulic těch klišé
Bojiště osudu
Rozkopaná zem od splašených koní
přikrývá prameny půlnoci s nářkem
proříznutých hrdel:se stejnými tepy
strhaného rytmu běžících podkov
Oltáře jara
Oltářům jara věnujem svou nahotu
a stud zastřeme dlaní
s tváří co už byla schována
do prachu zůstala ozvěna
Rovnice polí
Básník mrtvý vzdal svou tvář
na bílém poli šachovnic
jsi bílá dáma držíš stráž
než odvedou mě do rovnic
Podzimní (ne)haiku
Kroky podzimu
rozlamují jaro o
plásty pohřební.
Stíny růží vzplanuly
pro Přesličku
Na cáry strhané stíny
křídel draků zahnaných
na mlčící podstavce.
Pár stop mátových tanečnic
Omotaná báseň
Klečím
snad zapoměl jsem říci. . .
kolem mého krku
omotalas hady vonící
Partitury snů
Usínášstíny svou partituruschovávají před davem půlnoci. Přivolávášcelonočním psaním ránoukřižované jiždávno hlídkami hvězd.
Sny jsou sopky
Sny jsou sopky
oči ztřísněné krví
doteky plamenů.
Jeviště kapek vlastní krve
O tvou kůži
O tvou kůži
častěji obtahuji verše
snímám malby
lehkých doteků.
O tvou kůži ještě
O tvou kůži ještě víc
obtahuji verše jak spadlé květy
tobě do ňader střenkou nože
otvírám tvé tepny krví
Lámeme křídla
Lámeme svá křídla
o horečku času
zraněné chudobky léčí bolest
odvarem z podzimu.
Ztupené ostří gilotin
Ztupené ostří gilotin
unavené chůzí
po tenkých vteřinách slz.
Zdi plněné bolestí
Jsi dopis srdce pečeť
Jsi dopis srdce pečeť
jméno adresa není
ty sama ji znáš
lehkou zabalenou do slov.
Oholená tvář
Oholená tvář
znavené prameny slov
utracených vět.
Břehy tajemství
Tichým zábradlím
O tichá zábradlí
překládám básně
plaším nemoc vzdáleností smrti.
Poslouchám údery srdce
Vůně divoké skořice
Srdce skládaná
z plátků jmén
tikajíchích
o membránu zraku.
Tahy prvních figur
Tahy prvních figur
oddalují podzim
můj oheň umrzl
na jevišti tvých dlaní.
Odpustky
Hlava sťata z hrdla
pluje řekou popravišť
kapky krve vykupují
dlouhý spánek odpustky
Slečna poezie
Ztišené růže podzimem
chvátají do slov
do svých váz.
Vstupujem do být
Odpovědi
Jehly své bodáš do štítů
červnových kruhů odpovědí
uschlých prachem teras
hlídajíc slova proroků
Rozchody
Hledám světlo
zrak potopených očí
zmizí jak déšť.
Dráhy rozchodů
Květ srdce
Kámen pohřbený v tichu
vypadl z dlaní
obnažující květ
z listů srdce.
Kdybych na klavír
Otvírám tvé tepny
unáším ti krev
do mých brázd.
Dlaně teď polibky
Vzkříšení
Vzkřísilas slovy
planou jabloň
já měl být slepý
od Tvého narození.
Vypij mé slzy
Anděl jež nemá nebe
křídla zvrácená
povětřím svlečená.
Vypij mé slzy a smíš zůstat
V barvách mrtvých očí
Volnost čar
krev prvních tahů
smazává bělost svou.
Tahy zastřené do hran
Poledne mých slov
Poledne mýchslov
umlčuje déšť
hladit břehy nedotčených hladin
dávno vpíjící mé listy
Architektura srdce
Postavím dlaní hrad
na písku zůstane
pár vpitých slz.
Zachvění růže
Podzimní romance
Zbarvené podzimní číše
divokým vínem smutné krve
spálené listy slunečních zrcadel
osáhavají dech rozkvetlých rtů.
krátery sopek
Vetkávám do jména
utopené ticho
zabalené do voskových pláten.
Krátery sopek
Vzdáváš se mým listům
Dlaně sahají do
obnažených věží
horký kámen jak nitky dechu.
Až odejdeš
Jeviště duhy
Rozhraní deště
bloudí barevným půlměsícem
zvolání ticha.
Jeviště pro pár očí
Obrazy vzpomínek
Zbytky očních tepů
se tříští o mramor
rozpůlených dlaní.
Dosud nevybouřené srdce
Květy zla
Celá léta hněteme květy
těžkými spojnicemi
lehce zacházených slov.
Měníme je na nenávist
Na mých ústech
Něžně tiskni do mých dlaní
hireoglyfy své kůže
odhal na stehnech rys ženy
línie těla úžas hedvábí.
Červnové malování
Nech mě tě vysvléct
zavojem nahoty
uhas žízeň růžím
já chci malovat po tvých zádech
Země svých dlaní
Vpusť mě do země
svých dlaní
dlužím jim být ještě blíž.
ta dlouhá rozcestí
Kláštery doteků
Stoupají po nitru
hebké kůže
odlehčených perel
úkrytu svítání.
Závratě pádu
Vpustit světlo
do mých zdí
a do prachu zbývá
položit ústa.
Večerní báseň
Prach modrých hvězd
vyzývá na souboj
zatmění samot.
Čerstvé stezky noci
Zpocená věčnost
Vstupuji do poztrácených slov
na bílých podrážkách
nočních křídel.
Trhám stezku ticha
Začátek léta
Had léta trne ve snu
zda nechytí jej
vodopád jara.
Žíly
V dlaních držené ticho
ubitá poezie
na schodištích zrcadel
svléká šaty z dávno
Tuláci jara
Napnutá plátna
předešlých obrazů
tuláků jara.
Skicují pažemi
Smrt koní
Řeky zdvihají své
paže vybetonované mramorem
do chladu noci.
Koně umírají žízní.
Báseň spadlým listům
Klademe květiny na hroby
dosud nedopsaných slok
podzim to nejkrásnější období
popíše celý můj tajný blok.
Znamení podzimu
Ve vlasech listopadové ráno
spoutané dlaně znamením podzimu
svlékají ticho nahých jabloní.
Půjčím ti všechna slova
Hladiny zrcadel
Hladiny zrcadel
obrácených labyrintů
zkracují cestu očí.
Prach ukrývá letokruhy času
Zkamenělé slzy
Dávno zkamenělé slzy
prochází středem půlměsíce
zajatí žhavou lávou
pochybených srdcí.
Čtení v dlaních
Starý portrét jara
bylo tak krátké
a struny větru
propouští tvé jméno
Opony
Opony kompasů
stoupají do hloubek
vzdálených květin.
Osleplé touhou
Konec května
Přečtené knihy. Listy zmrzlých květin
společně bledé převrácené časem
v síti modrých zálivů
pronikajících světel vzdálené samoty.
Tichý pláč hvězd
Děti v noci chodí
krást hvězdám tichý pláč
po dotecích oklamaných snů.
Zachytí světlo dětskou dlaní
Nahota prázdných ulic
Nahota prázdných ulic
převoznice cizích očí
tržiště obchvatů závratí
zpyšnělých zrcadel.
Kameny v tichu včrejšího deště
Hledám v tichu
kameny tvých cest
někdy mi zcela zmizí
nebudu dál čekat
Otisky břehů
Poslouchej mé srdce
zůstalo v otiscích
rozevřených břehů.
Vpusť mě do středu
Stopy figur
Bílé čtverce pláten
vyprávějí o stopách figur
táhnoucích karavan
rozpálených horkem myšlenek.
Střed kruhu
Jsme středem kruhusilou lakovaných spirál. Jsme sochami bez dotekua v dešti je zbytečnéotvírat tiché deštníkybez lásky jen tak. Otevřeme své srdce štěstía přímejme láskudokud neumřeme.
Po stopách veršů
Po stopách veršů
šlapeš
a krvavá rána stromů
prosí
Zástupy světel
Slova jak životy
zanikají v čekajících zástupech
nočních světel.
Potkávám obrazy
Dubnové listy
Rukavice rozkvetlých jabloní
bílá jezera dopisů.
Duhovky červených plášťů běží
stejně se stády ochočených koní
Bojiště figur
Bojiště figur
sčítá myšlenky
neklidných střelců.
Pálí své šípy
Černý král a bílá dáma
Zkrácený dech tahů
dvou posledních figur.
Malují obrazy nedokončených slov
jejich blízkost
Monolog básníka a půlnoční čarodějky.
Ona:jsou oči a tmaje bolest tak udělejz ní radostať víme o soběco chtějí hlídky srdcíproč chápají zradujak důkaz lásky. I strom nese svou vinuza salvu lidskostido hrdel svítáníkde láska zvítězí.
On:bytost je sama sebouv ucelených řečištíchzametené krve a zvons prasklým srdcemje návod k tichukdyž rukou tepemdo stínu života a smrti. Život je knihouo plných stránek básnía obytcích popelau začínajících cest.
Slepým dětem
Hledají ctnost zbytkem zraku
nyvždy se zříkají dětských her
toulají se místy po zlomcích trávy
jen se svými doteky
Dáma
Do rozbřesku
se musí vrátit dáma.
Vyjela si s koněm
na E 5(5).
V prosinci
Touha po lásce probudí jaro
a dvanáctý rytíř svlékne svůj šat
uprostřed samoty a ticha.
Láska hraje sonet
V únoru
Torny hvězd drží stráž
v rozprostřené mlze prázdných dlaní.
Střípky obroučků zaschlých na lavičkách
(čekají na lásku)
Rošády
Opevnění rošád
hlídají žezla králů
před útoky střelce.
Končí na zdi věží.
Padlým jabloním
Zvedáme rouby padlých jabloní
těch pár vteřin bez míz neuhynou
ptáš se dlaní zda se ukloní
a do sklizně to prý stihnou.
Tepny kamenů
Čas vzdálený něze
přerustá ve ztráty. Noc
kamenných stínů.
Stoupají do tepen
Smrt krále
Bloudím mezi obrazy
šachových figur ohněm obchvatů
v překlepech věží.
Jen střelec odrazí
Antikvariát
Noc přichází pít
modré kruhy barev
z dávno zašlých očí.
Flétny z křišťálů uspávají knihy
Věštkyně tváří
Hluboké pilíře vrásek
věštkyně tváří ztracené v smíchu
na pobřeží rtů hledají
zmizelé bytosti pohledů
Jména v květinách
Křehké jméno zabalené do květin
potěžkám ve svých dlaních
slepá orchidej se rozletí na sto střepin
krev pocuchá sukně na všech pláních.
Mosty přes navždy
Obtisky léta uspávají alergienedozrálé dospělosti pošlapaných mramorův mostech přes navždy. Zůstanou v pohybukamenná slova čistí spáryzády k zábradlí. Otisky v kniháchhledají úniky z věčnostiprůdušnic.
Schované v obalu navždya déšť smývá mezerníkyzítřejších pout slov.
V srpnu
Hořící květy pivoněk
sypou do trávy svá křídla.
Jizvy těla
bičuje chlad podzimu
Vějíře
Učíme se číst
v kamenných dlaní chodníku
sochy trhají koruny
křídly červených labutí
Sonet opuštěných vázám
Květiny umírají v opuštěných vázách
jak obraz můj hledající skrýš
padají sťaty na první náraz
stále dál si je prohlížíš.
Pravda
Pukají ústa kaštanu
hnisající pravdy
stádem plašených koní
co přibíjí za každým stínem
Proškrtaná báseň
Monumenty ozvěn pulsující mýchy
v závějích nehybnosti
dosud nedozrálých ostružin
v nánosu prachu.
V červenci
Noc předala svou vládu
očím zrcadel
a ráno dokončilo obraz
prvních třešní.
Semper eadém
Sleduji listy až k prameni
dnešního rána posledních veršů.
Schováváš oči do tmavých puklic
zřícené rohovky kapesních almanachů
V otiscích
Zůstal jsme ztracen v otiscích
rovnoběžek zrcadel hladin
zabalen v průrvách od kopyt koní.
Usychám v prachu natažených strun
Mozaika měst
Převlečená města do trosek
zůstanou v partii pokeru
v seznamu nepopsaných tváří.
Slepý křišťál vidí hradbu
Památce K.K
Otvírají na nás
svá páchnoucí ústa
odečítají život
do odkapaných sutin.
Děti stromů
Jsme děti stromů
a uhýbáme ostřím pil
nesmělým monogramům
odkrytých stezek srdce.
Bez slovníku
Bez slovníku nenajdeš samotu
jen spoušť ohořelých pilin.
Zítra vyroste nový strom
a stáhne ze sebe
Náměstí v ČB 2.4
Táhlý křik modrých holubicjsi vedena náměstím potratůkamenné poledníky v samotěosušují hadříky striptýzu květinze střech muzeí. Exekutorka úzkosti pumpuje krevz dávno smazaných jména zbytek pastele po malířizvěd pochovaných střepůušlapuje prahy v ústraní zvonů. Splním ti jedno přánítak dobře vybírej z pětice oblázkůusazených do vět co ve zbytcíchstaví mosty se zlomených křídel. Zůstávají však sochy tavícítváře železných pannen.
Na sadech
Tápeš hlasem
po uzavřeném kameni
dávno slepých doteků.
Jen slupka odchází
Jen pár květin
Portály náměstí
procházíš
do ztroskotaných zahrad
vlastního mlčení
V modrých pěšinách
Odkládáš koně na hřbitovy dětí jen zvony tlukou smutnou zprávu někde tam uprostřed umřel anděl (to právě zrodilo se dítě) a první déšť vyhlazuje těla pampelišek střenkami nožů zlenivělé duhy. Dál kráčíš do středu hodin korun nenápadných barev potkávám jaro v proudu mé řeky uprostřed dubna v modrých pěšinách a někde zavřený květ prahne po volnosti s cedulkou zasypaných krystaly pylových hostů hladí kotě ještě v klubíčku(toléto sebe samo zatím ohřívá)
Do oken
Do oken tlučeš křídly veršů
z ledových slunečnic
a ráno beze slov tichne
naposledy procitnutou úzkostí
Na oltář
Pokládáš podzim na oltář
vypletených brázd rýžových plantáží
plátna ukrývaná za slovy
šeptem vzpomínek koledují oheň
zakázané sny
Zvony bijí do zvadlých stromů
svlékáme růži do naha samoty
babiččina kůže celá zvrásčivělá
poslední sen co nejde pít
Zbytky trávy
Dávno mrtvé stopy koní
hledáš ve zbytcích trávy
smazal je déšť mých dopisů
zeptej se mého stínu
Sonet rodnému městu
Město si spoutalo Vltavusvými portréty ulica Černá věž všem nastavujesvou zašedlou podobiznuod Dlouhého mostu. Z náměstí jí spatříš celoubránu létajících andělův opeře osvětlené kašnys napodobeninou Samsona.
Jen tichá podloubívzpomínají na velkou slávukdy procházela herečka. Ani jediný oblouknenese jméno Nataši Gollové.
Modř z rozbitých láhví
Svlékáš šaty rudých štětcůzavíráš myšlenky do úzkých čar. Maluješ modří z rozbitých láhvískleněný prach upíjí bělostprochlazených fontánzraněných štětců.
Tváře
Tváře odražených zrcadelcenzurují prolitou bolest. Vkládají ticho do tvého hlasu. někde tě cítím dalekov loubí kamenných galérnecháš mě padat do zábransvých sídlišť slz. Ledové kry umlčují slovaproměny rozvazují tmuškrábou nové obrazy umlčeníprochladlé bolesti běžících hřebců.
po doteku
Jaro přemalovalo obrazdeštěm mateřídoušky a konětepají právě položený koberectichem inkoustových slov. Vysouší prastaré mokřiny listůkůrkou namodralých ramptříštící galéry beznadějeutracených doteků za bolestslov ohlazené deštěmpapírových vlaštovek. Poslouchají nekonečné vlny dotekuznamení záplav po utichlých plážíchpodepsaných rtů uzamčené v ústechse nechávají osvobodit dechemočekávání co ještě zbylopo prvním doteku.
Probuď
Ztratilas slova v propastechlipových květů. Pyl okusuje dlaně. Zbylé mezeryhasí touhu pomlkuzavřených skrání. Probuď perletí hradbumetafor tekutých prasklin.
Po střechách
Po střechách kráčíšbříšky kočičích tlapek. Dotýkáš se uspanáv hřebenech spirálkroucených hadůovinutých po skobáchpopraskané věčnosti.
Zbytky noci
Z poztrácených střepůnalezených v dlaniskládáš lásku. Dva tucty hřebůjsem vrazil dopodkov samoty. Projevy zvonůpřehlušují víka rakvízatloukají ráno křídlyotáčených kalendářů. Bijí do láskypadla za oběťtichých pohřebišť.
V červnu
Je škoda kazit
červnovou noc básní
zatopenou chodbu podkov
tichem pukajících zvonů.
probuzení
Ohříváno v listech
plátno jara.
Trhá sněhové opony
z podzimních švů
Monolog ticha
Velikost ukryta v zrncích písku
nepřístupna prázdnu
hledišť přetvářek
odvázaných sirotků ztracených blizen
Ranní účes
Z polí mateřídoušekrozhrnu tmudovolím vlaštovkámje ráno učesatzralými hřebeny červánkůmalých dětí usnouvšina fialových prostěradlechsprchujícího se smíchu.
Známky jara
Pátráš po prvních stopách
zatím však ledové oči zimy
tě probouzejí nožem
sametových střenek doteku
MInulost
Obnažené sloupy
rozdávají své závity času
vznešenosti schodišť
rozdělují si kořist
Poslední báseň
Složené paže napodobují déšť
a ticho dosud nenarozeného rána
provokuje o další přídavek veršů.
Já však už dávno umřel
Podzim v knihovně
Když začnou žloutnout stránky knih
teprve začínáme objevovat slova
kdysi dávno vznícené rozptýlené.
Teď tiše umírají v odřených hřbetech
Malá báseň deště
Vyprahlé chodníky hasí déšť
i obrazy spálené na stěnách.
Promoklá lávka odbíjí šest
železo tiše sténá.
Kruhy jara
I když zima ukrývá jaro
pomalu se klube přes ledové tarasy
v listech sněženek.
Zbylé důlky po opřených loktech
Vzpomínky
Pročítáš vzpomínky opuštěných řek
vrácené ve vlnách odírané břehy.
Představuji se tvé podpaží zvlhlé
popsané pozdravy oholené pláně.
Ztráta
Kam ztratila se myšlenka
vytesaná do kamene.
Dech květin zmizel v kaňce.
Sonet
Hlavice růží padají na zem
a dosud neskončilo třetí dějství
hlasy postav si říkají o potlesk
a šatnářky děkují za drobné.
Báseň zapomění
Namaluj obraz do noční tmy
na mokrá ústa ulic.
Nevadí,že zůstane jen báseň
čekající na transport zapomění.
Velká báseň deště
Střechy plné hladových pěšin
svlékají tiché bláto do ozvěn
počítáš na prstech v promoklé noci
kolikrát zabloudils do štěstí.
Hlas veršů
Pokládáš ke kameni kámen
do barev toulající se dnem
poprášeny prvním jarním větrem
jak slova stažená do kleneb
O jaru
Jaro stahujeoběhlé bankovky podzimuse zanesených okapůplnou náručínamodralých plachet deště. Objímá vzpomínky.
V květnu
Ostříhané jabloněpopsané čerstvým pylem. Mé srdce tepejak chřípí koně cítí déšť. Kašny chrlí touhu létaa milenci stojí opodálnepoznáni.
Jarní
Zima vadnejak list padnedo prachu jara. Louky spícíprobuď svícína malém náhrobku.
Vodopády ticha
Kopyta koní bijípřehlušují dávno uspané zvonyve vodopádech tichařítících se po ošlapaných schodechschozeného času.
Tma
Tma barevných světelna místo pořezaného dechuuprostřed oslepených ránv roklích spoutaného obočí. Slzící písek chytáš do krajekpo ztracených srdcích.
Sonet tichých světel
Vstoupím do pavučin tušeného dechunabírám vodu do křižovatek cestz drobných střepů ticha skládám srdcekřehké jak z atlasu. Druhá strana ticha smývá glaukomse zátok tváří spící vyhaslostichce tě svléknout jak orchidejpřitáhni uzdu papíru. Staženou báseň pověsím do řádkůdávno zmuchlaných vzpomínekspících v koši. Očima taháte za provazkameny polknou slova.
Poezie na tři řádky
Poslouchám hlas ač slepýnespatřím napsaná okana jejích silonkách.
Sonet Jara.
Nastal čas očekávaného jara
tak dopřej mi času ještě
stát v prostřed prvního deště
z čerstvého čaje stoupá pára.
Sonet něhy
Mohou být krásné bolesti
v bříškách ji ženy nosit mohou
propluješ tiše plodovou vodou
kam povedeš je tvé rozcestí.
Sonet maminkám.
Když v parku se scházejí maminky
čepičky plní místa laviček
v tráve voní tisíce přesliček
děti hází do řeky kamínky.
Sonet štěstí.
Rukou píšeš naučené pohyby
na tiché bílé stránky
žilky ti zdobí nevyspalé spánky
a štěstí přec každého políbí.
Sbírka prázdných slibů
Vadnoucí slova sbíráš z těžišť
uvázaných poledníky
na glóbusu
točící se kolem ran
Tužka
Tvá tužka
háže mince břehům
břehům naděje
tiše poslouchám a sbírám
Na modrém podkladu
Na modrém podkladu
snad základ čehosi
pár zvratů a úkladů
šaty co dnes se nenosí.
V dubnu
Až zima si vykloubí
své poslední kosti
nech mlhu ukrývat
špičky střech.
Verše
Ještě jsou skryté
v básníkově negativu.
Tak přestaň nás napínat
a odhal své fotky
Sen
Vrazil jsem nůž
do zad bělobě
namodralého brnění rytířky.
Chci dýchat dech
Mosty
Stojím uprostřed mostů
nepřečtených spojnic
prasklin dávno uschlého lógru.
Upadám do modrých sestupů
Básníkům
Oči vnořené v papíru
kulhají jak zloději slepých slov.
Dnes nečekej a napiš kámen
tam na místo spánku.
Ztracené sny
Kam ztrácejí se sny
postižených dětí
iluze svobody ztroskatala v hrách.
V očích vězní škodolibý smích
Veronice
Vešla nesmělá dívka Enormě krásná Razantně středem Odvahu má na rozdávání Na kříži leží muž I on se dívá Kterak mu podá ručník Až sundají jej z kříže.
V březnu
Přichází jaro plodovou vodou
po střepech žebračky
přibitých v trávě krví zimy.
Nevolá ji zpět potulný pastýř
Bez názvu
Tvůj dech mi napovíabych neuhl z cesty otázektvých rovných otazníků. Tak pošli účetbásník je prý lhářna vše co tvá slza odplaví. Každé ráno rozmazávášsvé oči po zrcadleabys přehlédla modrou na semaforu.
Amálce.
Napsalas báseň s nejhezčím jménem.
Tišíš slova co ještě neslyšíš.
Večerní pohádka na rtech hladí
kůži dětských ručiček v plyšových jinovatkách
Jméno
Hrst zvadlých plátků růže
vzkřísím tvým jménem
namodralou dekou slin.
Předčítám z dlaní samotu
Podzimní stíny
Podzimní plameny
rudých královen
ve stínu
padajících draků
Plachetnice
Čekám na srdce
co neudeří mě mrazem
pohlaď mě křídly
podzimních motýlů
Jaro
Jaro si ustýlá
do kostní dřeně.
Střevíce sedřené do pat tváří
svazují strach do oliv.
Jaro(jinak)
Svatební tanec koní
podkovy křesají
o zbytky posledního mrazu.
Tak ještě přilož
Ticho(jinak)
Tmou nocí přibitý
výkřik havrana.
Napsal jsem ticho
do střepů okenic.
Ticho
Premiéra slov ticho
rozezní modré břity křídel
ztracených holubic
v padlém sněhu.
Ticho(podruhé)
Stromy spí ve stoje
stejně tak koně v dešti.
Nepoutej déšť opratěmi
uzdou ztlum můj dech
Uprostřed mne kámen
Potkáváš slova
vysvlečená od čárek
bez pozdravu se noří
do hlubokých prasklin
Básnířkám.
Vcházíte s veršipo prachu slovusazených v rozepnutýchlímečcích haleneka sloky slepené pryskyřicíposazené do pomlkzabírají místonesmělým ohňůmz vltavínů covkládají slova vašim dlaním. Hroty sponekpíší po jezechbarevné pěny. Krouží po stranáchhřebenových vesels nimiž zalévátenarozené verše.
Stezky stáří
Jdeš po stezkách
hlubokých vrásek v čele
a almužnou zbytků bitev
zarostlých v jizvách
Listopad
Žebravý stařec u plotu
nikdo jej nezval
ač donesl obrazy
padaných listů celou nahotu.
Plátna
Rozbal jedním stětcem
plátna ztichlých stromů
stojících v zástupech od podzimu
na zamotané tváře draků
Metafora.
Na moři plném tušových galér
se houpají ve vlnách boky štětců
než uschnou barvy na obraze.
Obraz je jako člověk.
Noc
Vržená tmy nohavice
přenesla poupatům chlad
a můj čaj dvakrát ohřívaný
dávno vystyd při sběru
Čas
Prstenec ticha. Slyšíš jak dýchá.
Malá ručička nedoslýchá.
Dvanáct rytířů.
Modré stezky
Zmodralá torza květinnepřístupná jak podzimní malbyukryté v tůních na paletách.
Štětce pastýři barevvodí pít svá stádado stále žíznivých plátenpo modrých stezkáchdlouho trvajícícho deštěz tvořených myšlenek v srdcičekající v proudu na dosah.
Hledáš stopy uměnív namodralých částečkách popelachvějící se právě nabitou zralostí plamenůčtoucí tvůj obraz.
V dechu
Namaluj lilím modř
šťávou z dozrálých hroznů
(a mezitím někdo rotrhal
růži na malé šupinky a ukryl
Předehra jara
Léto se šlo skrýt
jak víno do hroznů
v tichu zkamenělých listů
utržených slunečnic
Innocence
Na kůži v ramenou
bílé znamení
sevřené do chladu zdí.
Jen úzkost pálené kůže
Olejomalba jara
Oleje věčnosti a ticha
rozlité do lněných kytic
v celé pulsující nahotě
řeka barev tiší břehy
Malá pohádka o hvězdách
Jednou večer se ptá malá holčička své maminky. Maminko jak vlastně vznikají hvězdy. Maminka je překvapena,odloží tedy nedopletený svetr,přiloží pár polínek do kamen,sedne si ke své holčičce na postel a začne vyprávět příběh.
To bylo kdysi dávno,kdy noční obloha byla bez hvězd, procházel po zemi tulák s mošnou.
Podpis
Inkoustem podepisuješzvonkohru utopenouve včelím voskuna první stránce.
Ztracené mottouniklo myšlenkámztracných ve třetím dějstvíoper konvalinek.
Plnící peronesmělý dirigentudává taktykaňkám do podpisu.
Poezie a láska
Pár dopisů mi zbyloa spousta poezieslova nejdou vzít zpět. Básník vládne silouzemě fantazieláska je osamělý zvěd.
Deník
Plyšák v ruce
dětské srdce
radostný smích.
První tužky tah
Déšť
Průzračné hučení jezů
usazenéna pažích.
Kupuješ život
na tržnicích smrti.
Mosty prstenů
Čekající řasenkybořící se do mezertichých vteřinskleněného prachuutišují davyduhových kuliček. Dlaněmi dýchášna srdce unesených listůstřežených otazníkemhalící boky žentančící v závojíchtenkých loděnic. Kolik ukryto motivův básničistých pramenůplní květymosty prstenůmalující červenékružnice doteků.
Báseň restovaná ve vanilkovém cukru
Na plátno rozlilasbáseňrestovanou vanilkovým cukrem. Modré okovy pijísvětlo zelenohnědých čočekz nesmělých kružnic. Koruny stromůhalí letokruhymízou z prasklinod vyschlých barev.
Směnárny
Máš na ramenou červeňnesmělou ze srdcí pomerančů. Vzkaz ze směnárenvýkřiky vzpomínekpadaných řas.
Sonet modrých křídel
Po křídlech modrých ptáků
co vlastně zemi zůstalo
stěžně prázných vaků
lež nenávist tu po Havlovi nechalo.
Jarní procitnutí
Šlo jaro rozkvést do kopretin
první křepelky to povídají
v červáncích slunce je šátek tetin
tou nejkrásnější orchidejí.
Barevná
Dlaní se koupešv rozestlaných strunách. Úlomky barevse tříští ze rtůa otevírají víka truhliczamčených orchidejí.
Loučení se zimou
Rozjetý vlak tiskne
své barvy na stromy
zima nemocná fena
bude utracena jarem
Ve květech leknínů.
Ve květech leknínů
ve vlnkách dítě spí
zas počítáš další vteřinu
co mu sen uloupí.
Sonet 68
Kam kráčíte nezvaní hosté
rudá je vašich srdcí hrana
že pozvala vás pracujících strana
však srdce lidu je čisté a prosté.
Ztracená.
Kam ztratilo se blues
padajícího listí
i vítr přestal hrát o zábradlí
nenatřené
Tiché památníky
Tekutá slovasbíráš do dlaníumlčených památníků. Až někdy v samotěodemkneš půdu a zámek šublkosnynajdeš lásku. Putuješ po vorechztracených slovunášena proudemzlomených vesel. Úlomky v mezeráchprvní krůčky bělobyhravé poezieunavených básníků plujízátočinou souhlásektečou tichem slzbránící srdciodejít na věčnost.
Intermezzo
Zpáteční lístek podzimu
vzpírá se notám.
Vlasy Ti halí ňadra
krk zůstal obnažen.
Ženám
Každá z vás má jméno
i vůni teskných květin
naplněných zahrad
pramenících krásou
Jarní úklid
Jak dlouho roste strom
kolik dní betonová skříň.
Vyjděme ven z těch
svařovaných klecí
Střepinka
Láska spí v malém poupěti
granát vždy na své místo doletí
pozabíjí všechny muže.
Ženám zůstane střepinka
O větru.
Oblázky v písku
(myslím tím mé verše)
pijí déšť z řeky
uprostřed sucha
O větru(podruhé)
Jezdec se žlutou přilbicí
vypaluje verše
do opálených listů
aby vítr směl předčítat.
21.červen
Poslední svítání
prochází zdmi
výhybky naděje
svlečené do naha
Lednový den.
Procházím ulicemi měst
sbírám poházené mince
házím je do ustalovače
na místo fotek
Archeolog ticha
Zakopáváš snydo hlubokých vzpomíneknapnutých tětivposlepu tříští pobřežíu nohou slepceupadajícího v přílivu. Přecedil všechen píseknašel jen samotuzabitá jménazmodralých rtů.
Úkryty v mezerách
Namaluji mrazem lednovýmtvář ženydo modravých okvětin skelumlčených střelbou srdcetichem nesmělých nábojnicslov co se nezapomínají. Mrazem najdu cestu k toběsny jak žulové sloupyprsty hledáš mezery v písmuco vryto je v kamenizvětralého pískovce. Tak vstup do kamenenajdeš tam mé srdce.
Slepý leden
Podzim vypaluje slzudo tichých výšinekoslepeného lednaco omodřil chvojí. Prosklené ulity kašenmlčí k uzoufání.
Báseň z kůrek chleba
Nedokáži roztrhat veršecítil bych umírající labuťzcela bez dechu. Sto let roste stromabych pak mohl popsat list papíru verši apoložit je na stůlmezi ošatky chlebavypít pár hrnkůrozbouřeného čajea nesmočit prstyv moučném přelivu. To je báseňupečená ze slovkřupajích kůrek.
Lom
Až jednou podzimudojde listídohlédneš z balkónukde bylo těženoz lomů pochytaných jablekco bijí do ořechů. Snad signálchce zima dátnež jaro ji vystřídápo pár schůdcích.
Bojiště slov
Srazil jsem bolest
pod kola spících vlaků
srdce je vítěz
už nechce žádnou válku
Nedospaná
Unesu stromům všechny listy
ze starých portrétů léta
z tenkých písmen vlasů
napíši báseň dlaním.
Ohlávka
Napnuté běhy
osedlaných podkov
sny ztracené v uzdách
hladící dech koně
Uvnitř tepen
Chodby plné řek
mají svá tajemství.
Tam někde protéká
na voru z vlásečnic
Sběrači času
Neústupný kat sťal
život do čtyř mezer
každá má svou lhůtu
vdechu vracejících se křídel ptáků
Láva
Srdce vybuchlá sopka
chrlí poezii
krvácejících tepen
tajemnou slzám
Dech
Struny spodních květin
zpívají jak žena
zažloutlý list vlas i květ.
Jsou jedno tělo jeden dech.
Poslové jara
Mlha se ukládá
do ořezaných větví jabloní
poslové jara
předbíhají zimu
Bez dechu
Ozvěna bez křídel
dávno ztracená
v ohniskách trav
posekaných řek
Září
Devátý rytíř vjíždí
do kolbišť
mečem rozbaluje kapesníčky
co utírají slzy létu.
Kámen
Kdo rozmetal slunce
do papírků od bonbónů
utopený kámen
tepající srdce
Sedm polibků.
Jsi uschovaná za branou sedmi západůse svou láskou uprostředstejně s růží zabalenou v celofánuvstoupila jsi do mé cestyjak anděl kterého jsme si přál potkata vím odted jsme si navždy souzeni. Prvním polibkem odemknu světlolehce vstoupí do vytažených roleta dá jim vytouženou svobodupohledy jenž se poprvé setkávajípřipomenou nám vždy ten denco ohlásilo první střetnutí. Druhým polibkem odemknu hlashluboko uvězněný pod tvými rtypotichu se ohlásí prvním slovemjehož šlápoty hned vítr uklízístále s ním bojuje jak o závods tebou už nebudu nikdy sám. Třetím polibkem odemknu ošatkyuzavřené v nánosu podprsenkypramínky potu bubnují po stěnáchopálených oblázků závrati výškyprosí o vysvobození dřívnež je ochladím svými ústy.
Ozvěny slov.
Ozvěny slov prochází mou pamětíprůchodem který jsme neotevřelsvazek růžových lístků na místo klíčebyl před pár dny květinouco jsem stačiů poslat s básnína bílém papíru. Slova jsou stejná jak růžeumí rozkvést i pohladitpukají i hynou umí ublížitdokáží se zlomit pod tíhou větru. A uschlá jádra z jablekmající stále tvar hvězdymi napovídají nejsme zde zbytečnýsnažím se otevřít vyhnanství slovv rozlehlé zahradě tichakde bolest hází slova do otava jediná růže rozkvetlá uprostředtu sám ochranuji a zalévámpřívalem čerstvých slz.
Mé verše.
Ztichl můj hlas i s mými veršiv té nejhlubší rolki dlouhých snůi kdyby všechny ženy světa byli nejkrásnějšíjen v tobě osud s láskou naleznua mé verše psané tvým očímco blýskají se jak dva opályrozhrnují uličku tichosti nad obočíma přitom cítím jak stojím v povzdálí. Mé verše roztříštěné do tisíců slovtouží po tobě od mých prvních řádkůmé srdce nechystá žádný velký lovčeká na něhu lásku nedovolí hádkuzatím však ke mě nedohlídnešmá slova ted vězníš řetězypoznáš mě a mé verše zvednešmá láska snad jednou zvítězí.
Rovnice.
V hedvábném vánku modrých okpoletuje klidně láska okřídlenáukryta v šepotu mých sloktiše mezi řádky potají sténá. Mé rty prahnou po slzné láznispatřit samet křídel lettruhlici slov odemknu básnípoprosím oči o pár něžných vět. V bílých chrámech zvoní a jiskří ledoči rozkvetly růží červenouústa naplnují poháry něhou smět. Napíšeš báseń ta lék bolesti znána mé srdce samotou zrazenéláska a smrt rovnice únosná.
Sonet Tobě.
Jméno jenž nosíš uvízlo na mých rtechstejně jak pavučinky babího létaza ním půjdu až na kraj světaOmotalas si je na svých prstech. Hovořící oči ráno přicházínábřežím schodišt probuzených řasprvní úsměv na tváři tasA rty k sobě něžně přirazí. oči jsou branou bran světla cestNapočítám v nich tisíce hvězdjemných paprsků zlatých nitíKolik růží uvadlo od posledního dopisukolika básním rozkvetlo nadpisůA neuvízlas v mé síti.
Střípky paprsků.
Tvou tvář si skládámze střípků paprskůodražených od zrcadlanemám ted síluvládnout svým slovůmcítím se stejnějak uvadlá růžes nahými trnypod silným žáremtuláka co nikdy nedotkl se zemědokáže léčit stejně jak veršea já žádám lékna místo trestu. Jak jedle se bráním větručekám na krátký vzkazkřehkých zábradlí slovrozdírající mé dlaně poutystálých životních zkoušekmé větve ověnčené sněhem slzproplakaných k zemia v poledním horkunepřijde polibek od anděla.
Večerní uličky.
Tak vstupme do ulic já a typod měsícem co paprsky má rozpjatýa řeka plyne jak ztracená hádkas bouří na lodce co je tak vratkámlha zakrývá kouty skla v oknechčekat s dlaní ve vlasech na to až zmokneod sazí polibků lásky deštěm. Potkávám po uličkách spoustu malířův mé dlani mám jen zbytky talířůmaloval je Mogliani snad kdo víkde jsou tvé oči co mi to povímě ztracenému v tichých ulicíchve tmě v zahalených oknech svítícíchv životě jemuž lze vládnout časem. Kroky uliček vedou tebe i měmé paže však nedrží ti ráměnespatřim odraz hvězd v tvých studníchpolštářky dlaní se zaplétají v nití suknijen nevím zda dotknout troufnout siuličky mě však někam unášído ohrnutých nohavic tmy.
Vlnky.
Zpocená řeka oparempřílivu žlutých plachetvlnky dodávají tvarpozlacených ulit břehůsrážených obloukem podzimuchodidly kamených tramvají.
Zajatec ulic.
Bloudím ulicemi městav touze někoho potkatsnad tvé vlasy oči hlaspaže rty i nohy co kolem mě se nesou. Jsem zajatec ulicjdu se svou samotouotevřené oči básníkahledají tebe stálev mezerách míjících se krokůkoupu se v slzáchjedinou kapkou ozdobímrty a poprosím o přízeńprávě otevřených slov. Mezi tisíci tváříuvízlas v pavučiněkterá tě odhalujeúplně jako prvnívlasy i dlaně máš spoutanédo ozvěn první poeziev nitkách něžnostinebráníš očím pohleděta střetnout se s nimi. Nechci dobývat územíbez něhy a citupřicházím k toběcestou břehů křehkých dlanívzpřímeně s polibkyna tvou nastavenou tvářuprostřed ulice náhodyse navždy potkala únava s touhouchyby a přednostmipoprvé dobývaných očí.
Ona.
Ve snu tolikrát jsem viděl andělavnořeného do mého srdces nejsladším pohlazením i voda ledováje horkým pramenem tvých vůnív mém srdci zbyla touha medovápo dlouhém snu a probuzeníobsypán včelami omámen zpěvemdívky uprostřed ranní mlhyjejí jméno neznáte je. Myslím na ni v každé básnikaždým přicházejícím večeremna růži chvějící se v průtrži mračenozvěny touhy večerního tichana čerstvý med co chce být stáčena láska první silou vzdychánesmělými krůčky po sladkých rtechpátrají v dlani po oblekuvznášejí se po vlasech k Tobě.
Ve stínu mříží.
Poezie nesnáší stíny mřížíláme je o lásku s ní se křížív poutech se jen marně smýkásrdce ve kterém trčí dýkaa na zemi je suché bahnopoezie nastupuje na první ráhnonezkrotného prámu věčnosti sití stopyjen blázen zlata se místo lásky chopí. Ti kdož píší i psaly poezii od malých plenlidi na místo díků nechali na papíru hlensvého odporu k umění co dává slovům tvaraž básník umře pak pochopí ten jeho darsvé i celé zemi co je válkami přidušenaosamělá růže i plačící ženaco ničí beze strachu ty vražedné hadyna kolenou pak papír s verši potají hladí.
Fontány.
Rád tě mámi jméno co nosíšfontány zvlhčují náměstíkde právě bloudímpo němých dlažbáchco vypráví o popravách ránapramen chladné krvepopisoval stránky deníkuted oprášen šedinami prachuuzamkl listy do mlčeníplamene pochodní hranicslyšet sténat nároží. Němost kamených rtůstřeží slova básníkteré chci napsatvyvolené ženě z láskyrozkvetlé po mém bokuvidím jen narcis pošlapanýprofilem času snůprázdnotou mezer vykoupeníukryté zrnka prachu v mezeráchšeptají Quo vadisa mé zlomené rtynešeptají verše žádným fontánám.
Vzkaz citu.
Z tvých víček stírám slzy dlanípřed armádou v černé plné zbrojitajemství uschované v slzáchdáváš najevo bolest či radostslza utíká po vlnách tělazmizela uprostřed trojúhelníkupaže rovné jak kravata bez jehliceváží plamen svou lehkostínedozrálých veršů po zelených jablkáchplující alpami i jezerem modralých červánkůoněmělých náhrobků lemu touhyprobuzena při valčíku únavysametem plynulosti drásá strachco děsí srdce bez lásky. Tvé jméno nosím na krku jak talismanrůže mi připomíná tvá ústaprokousávají se věčnou mlhou osaměníproniknou až do mých vzpomínekkouzelných řádků v papíru co jsou lékemna zlomení mříží usazených mezi násobelhaných klubíček tepajících žilposkytujíc úkryt horoucím rtůmjež šeptají nesměle vyznání láskyspletených do střípků zrcadelrozlomených navždy pro štěstíukrytých do malých obálek dlanípomocí nich čtu ve tvém srdcinesmělý vzkaz prvního citu.
Sonet snu.
Život lze užívat jen chvíliotevřít srdce i svůj citrozprostřeš na lásku plno sýtústa se pak možná k sobě schýlí. Zítřejší bouře ulomí dnešní květbílé růže co pro tebe jsem mělprůhledné náboje z nebeských dělrozprostřou v srdci lásku ne led. Ten sen však trvá krátcevychází vstříc ranní hádceobklopím tě lístky růže. Hvězdy nesou smrt slunce po krajiprý plní přání když padajíaž večer se sen vrátit může.
Chrám.
Jsi tím nejhezčím chrámem krás medové vlnky se tříští o boky tvé pletinejhezčí katedrály jsou trosky Koloseavítr o věže lehce šlehákrystalky slz se vsakují do perletiochraňují volnost kolem násuklidni ve mě probuzené bouřky med je tak sladký a rty zas horkýstejně jak láska potřebuje nadějiněkdy se hledá hůř a někdy snadněji. I tvá přímá kolébavá chůzev mých očích se neustále třpytíjak zvon z věže v Notre Dama tys ten nejkrásnější chrámneměl bych Tě ted dlaní podepřítitak rozkveť záříjová růženež sněhové vlčky jak racci tě zahalínež mé dlanšě odhalí dva modré opálytřpytky pohledu probuzených jitřenek visíkdo poslouchá co oči šeptají si. Jsem nasycen krásou rosy odlitouv mých dlaních kapka medu plájak motýl na vrcholku piramidypolibky něžně tvé řasy třídímé básni jsi křídla rozeplaať mé dlaně hladí nohu slzou politoudotknout se chodidel jejich loubítouha se snoubí a s polibky vroubía luna celou stříbří se Tědo mé pevné lásky sítě.
Němé řádky.
Mé dlaně se toulajípo starých hřbetech svazkůposlouchám vyprávění minulostivšechnu tu nádheru slovzakrytou nánosem prachuv průsvitných paprscích z hlubin tichavystupují uschované dávno zapomenuté myšlenkyhlodané tesáky zkázy časuco mění staré knihy v prachodolávají pomocí štítů vazebv nekonečných bitvách bezmoci přehlých okrajůsnášejí suché vlhkodo středu němých řádků.
Lístek.
Skrývám Tě u srdce jsilístek z čerstvých květůutržený ve stínu básnína srdci mám Tvou dlaň v lístkumohu tak plakat do tvé náručea ty mé slzy můžeš čístnerýmované verše psané Toběz dlaně mohu cítit tu vůnimluví ke mě s lékemna mou bolest. Snad ještě není pozděčekat na štěstí od životaodpusť samote je nejkrásnějšínež srdce dozraje k tomujaké kouzlo ukrývá láska.
šero.
Řeky medových vlasůtřpytných krajin krůpějích slzsi lehají v nesmírném šeruvykvetlých snů do rozehraných strunproležených lunou čarorovnoujež mění záchvěvy proměn láskyz dlouhých záhybů pavučinek. Hrozny otevřených slupeksvětlo odražené v zrcadleuštknuté kdysi slzamivysokým úvěrem nadějeco utonul v prasklých strunáchrozteskněných strží snů iluzíblednoucích obloh beránčích vlnrozběhlých po azuru barevztracených z krajin látek. Na chvilku nedýchejjen pohleď kam ten vánek letía poslouchej pláč krvetouží po objetí ostychu stíhaného básní z knihydo rozestlaných sídlišt dlaní.
Poutníci času.
Hvězdáři mudrci dávných dobpoznali pohledem kde láska stojízkoumali dalekohledy plochy nekonečnostia každý měl tu svou hvězduve svém otevřeném kruhu květůzářících jak tajemné ženy tlumící pohledyzmítané chvěním rozražených mřížíhasnoucích červánků jež zpijí zrcadlaazurovým jarem padajících barevco odhalí rozmazlený spánekmlhou přikrytých spících luks pohledy co vyrazí jak hejna ptákůdorážejících něžným vánkemlstivými drápky provinilé duhytlapkami kapek hřejivého deštěrozezpívají serenády ňader o vůnibezesných návštěv doteků krajinuzavřených do třpytivých fontám bezmocilaskaných unesených stínůpastýřů nenabažených dotekůkteré kosí volánky suknínohy se červenají studemkrásnou a tejemnou zvláštnostíse zalíbila ústům co zlobí v zákoutíchbez rozpaku vchází z vypálené hlínystejně jak poutníci času.
Zlomky.
Ochozy srdce tříštěné do zlomkůrozlamují mé verše psané toběrozptýleni v krvi jak strážcizabraňují srdci probudit slovavonící kouzelnou touhou veršůchtějí se rozběhnout po schodištihladkého skla padají zpěta jednou se určitě rozbouřív okamžiku stanou se sluncemtřpytem střípků srdce se rozbušído veršů položených k tvým nohám.
Honey.
Medová vůně tak poblíž měsplyne s tlukotem dvou srdcíoči zbarvené se nechvějítvé kráse chci se vzdátnež skončí dnešní denvečer utiší slova medovým pavučinkámkterým svěřuji svá tajemstvíuplynulých let tměve které je tvá tvářs prvním oslovením. Vzpomínky na tebe se neztrácíjsou uzamčené v truhlici srdce přístavu štěstí. Nebe mi seslalo andělaa já netušil, že se změnív přátelství a pochopení ženysvěřuji ti můj životprůvodkyni slov poblíž měod které nesmím žádat nicmé šepoty utíkají vstříc veršůmptajících se kdo je ta ženavznášející se v sevřených dlaníchoblečených dechem spadlého medukloním se Tobě.
Tajemství.
Pro lásku obětuji životsvé srdce otevře všechen citten příval bude trvat chvílijak něha rozkvetlé růže než uvadnepak ústa se v jeden pohár schýlínechci spočinout dřív nežpoznám to tajemství v poháru.
Svitky.
Popsané svitky snučarami prasklých puklin deltami světlakapitulují a vchází do temnot nocislunce je zrnkem ztraceným v závojiskrývající svit drobných paprskůpohlacovány knihou aby i prach mohl čístnež setřeme je do vzpomínekuzrávající v ten pravý okamžikvratný s novými paprsky poutníkapřekračující vše co mu stojí v cestěprostým očím vládne stínvladař obrací stránky svitkůnáležících jen jemu a podanou rukouumožní ránu aby zapomělo. Nekonečné pustiny nociuzavírají verše do knihkde pohřbívají zlato do prachuhluboko do zoufalých ozvěn dnesnažících se přitisknout k ústůmmarně volající po novém ránua půlnoc verbuje svých dvanáct rytířůať zastaví ručičky času na věčnostmohla by vládnout věčnému zatraceníjen čas přesně měří minuty nocipřipravuje vítězství nesmírného světlaco zvítězí nad slabostí tmy. Nezadržitelně se blíží vpád světlatrhající svitky svými hrotya s vítězným pokřikem otvírá víčkabrány poznání zadržujícívěčný hlad snu.
Sněží.
Venku sněží má dlań ti shrnula vločky vyzvala tě k tanci kolem kašny zbydou jen otisky ve sněhu. Tančíš valčík mezi pavučinkami co studí tvé nohy rovné jak socha hřány mým pohledem. Lodičky plují závějemi do nekonečných vln mých pohledů co tiše šeptají kapky polibků.
Daň.
Chci se dnes uschovat v pramenech slznezanechat za sebou obrysy šlépějí chodidelnemohu dál splácet lásce daňztroskatala v bárce do zabředlých snůuprostřed mé tiché modlitby nocihlazenou křídly dávných vínspálených do žhavých tužeb popelanabízející ještě jeden návratna známé rozcestí odpuštění. Vyzdvihnout lásku do výše životaaby zas mohla stékat do pavučineka obtěžkat samotnou růžijejíž křehkost se upla na dotek. Odpočívá v bolestivé mlze shledánírozlitých paprsků péřového závojezbavujíc beznaděj samoty z lístkůvonících jak perla na krkua mé srdce rozbouřené vyznánímkteré zatím bloudí v trávěčeká na výběrčího daně v sedmikráskáchměnící se v posla otvírajíc srdcedo nastavené dlaně naděje.
Kámen.
Popsané svitky zeměobnažené výšiny hvězdposlouchají co každý večeršeptáš stádům beránkůrozběhlých po oblozeve světlech citu. To přání vpečeťrůžím do dlanínenech ho čekatpřed davy tuláků z nebebloudících po tržištíchočních výhní. Dvanáct jezdců chrání kruhkolem rozprostřeného srdcespoutaného žhavou iluzí. Tak popros všechny řekyať vyplaví láskuze stínu prázdnoty.
Mám v sobě slov.
Mám v sobě slovjak poztrácených hvězdnehybných na sametu nocinemám koho vynéstna klenbu nebea vložit do dlaníprvní květ jitra noci. Ptát se někohona přání srdcestát uprostřed prouduinkoustových vločekvpíjících se bez otiskudo prosících citův rozlitém svítání. Něhost poeziepřichází v řádcíchpo náručí nadějeorosených čeřenůvplétaných do provázkůčesaných paprskyslunečních broskvoní.
Jediný verš.
Jediný verš mi scházíze svázaných slovutratím všechny hvězdy za láskua třpyt svážido poslední kytice růží. Na místo trhlinpřibiji svou bolestslznými trnyzahalené rouchemVerunčiným. Pečetě nocitryskají z fontánschýbnu se dlanípohladím rtypřivolám láskuskřehlou z pod střech. Rozkvete s jablonív nářku těžkých sochk nám ale nedolehnepláč neutžených plodů.
Napíši verše.
Napíši verše růžím na listy
přeskočí na tvou dlaň
prstýnek dávno ztracený pláče
svítání v letu ti jej vrátí
Deštník.
Otevřený deštníkchystá sítě dlouhým slibůmkam vejdou se jen dvana lásku. Tak nezanevři na déšťa poslouchej šepot kapekbubnující na plátna srdcísvůj vzkaz všem zamilovaným. Nastavte všichni svákamenná srdce do prostředproudu doteku a nechte vlnyplout pod zavřený deštník.
Dech koně.
Udusaná hlína cestpodkovami padajícího listíjež obnažuje stromy na kůžia déšť píše slova na voduláska octla se v bezmoci. Půlnoční kat sťal ji křídlaa skřehlé dlanězahřívá dech koně.
Bez návratu.
Noc je ještě mladáoproti hvězdámotrávených freonypadajících k zemipřes zatažené oponylistových pralesů. Výbuchy atomových bombhloubí štolyztracených poznáníkřesajících kamenůo nerozbitné sklouvězněné dohliněného mořebez návratu.
Ztracené dny.
Ráno se vzbudíša podzim malujebarevné ráno kolemdo vlasů zasazuje bárkyžloutnoucích listů. První vločky usazené ve víčkáchhrají si na honěnouzbavují samotu poutjen nesmíš si spálit dlaněčerstvým pohárem střepů. S roztaženými křídly vytahuješ lásku z exiluobdař ji slovya podej mi klíčeod zamčených rtůaby nemohli žalovat očíma ztraceným dnůmvytženým z kalendářeproč láska smetla střepyledových krunýřůze středu srdce.
Matrix II
Tak se mi konečněš podařilo se dostat po dlouhé době do kina a po docela vydařeném prvním dílu jsem si řekl,proč nejít na druhý.
Myslím ,že to bylo zbytečné a na třetí díl mě nikdo nedostane,film je dělaný jen na efekty,zcela bez děje a je úplně o ničem a asi škoda plýtvat tady místem na film který je jen komerční.
Ale jak jak jsem vycházel z kina,nějak jsem se dostal do jiného sálu kde šel film Slzy slunce.
Nějak zrovna nejsem na válečné filmy,ale po shlédnutí údolí stínů,jsem se rozhodl,že půjdu.
Návraty.
Otevřená světla vestibulů čekárenpátrají po branách gotických chrámůoslepených leskem tajných plesůmincí těch drobných almuženskrývají se ve sparách dlažebzanechaných od žebráka co umřel na rakovinus pár kapkami krve zbytečných úklonpřicházející smrti do návratuna ten samý začátek zrodu. Ty poutníku(ač mrtev)co víšo rukách píšících kronikyo slávě velkých chrámůzřícenin věčného poznánítěch pravých hlubin lásky. Co povíš na věčnost krvena její vykročenou cestuv pulsujících hrdlech mostůžáru rozpukaných sopek pochodnírůže a láska jsou milenci věčnosti. Květ pramenů z ozvěn zralostikořenů tužeb snoubí dokonalostvěčné rovnice života a smrtiverše básníka otvírají bránu krásyi tím nepatrným dílem proměndosahuje láska nesmrtelnosti odpuštěnímdokáže vyčistit staré rányukrytých strážců srdce zavátýchv plamenech věčné minulostispalující plevel nesmírné bolestitrpící pravdy.
Zvědavost.
Cítím vánek tvých vlasůnezkrotných jak řekauprostřed příboje břehůnaše dlaně staví mostv tišinách mlh dechubárky s naplou plachtoumíří přímo k soběnetknutě stojí jak povadlé květyvracející prožitek vlnprotkaných náznaky dotekuo něž usilujeme. Mé lodi uvízli v písčináchmezi rty pozorujícírýhu průplavu zadco spojuje pobřeží nekonečnou zdíz listů podzimních květůlisovaných mezi stránkami kniha pijí první svítání rtůsvázané slabým šálemz opakovaných slz na skryté hradbyosamělých křídel kyticzajatých v mělčinách. Mnoho květů rozkvetlov právě rozeném rozbřeskuposlední hvězda mě navádído středu mlhy věrnostikterou jsi zahalenatůní zvědavé řekychtěla spatřit skutečnou vinicisvými břehy rozřezává pavučinkyranního procitnutí přílivuprvních nesmělých dotekůprávě padaných listů. Bóje ostychu uvnitř násupozorňují na lákající vlnydo hladin ztroskotáníve snaze odlehčit zvědavostia otevřít knihu své volnostizežloutlou od uschlého listírosvítí skalní majákykteré navedou zbloudilé loděk tomu správnému květus napnutými všemi plachtamitrhaných o stonky bezvětří.
Dopis.
Dlaněmi nesměle hladí květočima šeptá jméno větruaby ji popsal růži slepé dívcesvými přadénky nití halí stoneksvým nosem poslouchá vůnizapletenou do závoje řas.
Když zavře víčkazhasnou pouliční lampya prázdné obojky se šplhajípo bílém dopisu oblohy.
Spirály naušnic.
Zveš-li mě básníkemsvěř se mým dlanímodhrnu vatu z tvého stonkua popíši tě básněmiv modrém stínu kapekchladí v mých rukou horečkuz nože co uřízl růži. Ted opadává ve vázedo zavěšených ztracených slznahost růže vysvlečené na klavíruzvedá záclony dechu ústa zahazuje dýku spánku. Mé verše tě věnčíkroužky malých polibkůobléknu růži bálové šatysnad nešlápnu na střevíci svítání se klanívám němým růžímmodrými stíny padlých rukavicjimiž jsme kradli slunci révuspadané lístky nejsou na nich slovarozbíjí oříšky pro láskukterá právě žaluje na slunceproč hladí tě po skořicových zádech. Dej mi svůj jeden lístekkdybych se někde ztratilzavede mě do spirál náušnicboků chodeb kudy kráčíš.
Němý dialog.
Ztracené mýty o básnířcejejíž hladová stehna po slovechvklozávají do těsných džínsůvypluté galery doteků tříštící seo břehy žíznivých slov dlanízrovna probuzených němým dialogemobjetí paprsků světla špitajícícho nekonečné kráse otevřené knihyzavinutých nitek odpovědína právě přicházející mladostv teprv uskutečněných vztazíchzabalených do prasklinek vzdouvající mořev zátoce svahů křivekvoních po loňské konvalince. Návraty vln orosených cestpřehrada dlaní nezastaví proudodhalí ztracené stezkys tajnými čarami v kůřetenké rytiny sametového mechurty první uchopí gotiku setkánído nastavených šátků naplněnív jitřním obrysu roubíků sochnitky srdce otevřené dokořánžáru zavinutých oříšků upustěných z dlaníprávě uzrálé nedočkavostinedonošených veršů utopených plodovou vodousrdce tluče oříšky a malým kalíškemvybírá trosečníky slov prosícív hlubinách o záchranu.
Tepny podzimu.
Báseň roztančená v pavučináchpoztrácených slov brodí se podzimním listímroztříštěných zrcadel žluté krvevestínu básníka z uvadlých růží. Podzim přichází po špičkáchv barvách co ztratí se jak svíčkajen knot zůstane zabalendo vosku poeziea báseň se opíjí poslední slunečnnicítepny podzimu se chtějí mazlit s chodidlya křídla soch žízní po modřistudánek ukrytých v truhláchkde se život žije od smrti k narozenía meče se mění v taktovkyprahnoucí po akordu těla. Slova vyplavená na písčinu ránazachumlány do prvních paprskůpostačí jen víčky smeknouta rozčechrané varhánky pírekuhlazují nedorzrálost hroznůna stopkách zakázaných písmen.
Stříbrné spánky.
žena s vykasanou krvíaž ke svým víčkůmprameny krajek hladí klenbupopsaných rtů vzkazy stydlivým ramenůmjimž měsíc smeká paprskysložil svá křídla do prázdných oříškůjádra se schovávají na stříbrných spáncíchv bílém šálu hnízdících vloček. Srdce se zachvývá vlnkami citusvitem svým překládá dlanědo pramínků stužekúponky lásky se pnou mezi veršisnoubící se v komorách srdcekde mlčí pluk mých slovzaspal na vlně stříbrného spánkuulehajícího si v řečišti dechu.
A růže kvetou.
Přál bych si tě k sobědocela přivinout křehkoujak květy růže co hledámv kobercích trávníku mísící vůně. ženy i růže prosí básníkaaby poklekl k jejim nohámvůní mě uchopí za rukuvedou mě sebou do dálekrůže i ženy květoupro třpytné slzy co visí na řase. Kapky květů chladí dlaněaž k ústům modrým mořemv bazénu snů překročí noczátoku zapadanou lístkyženy mají radostz jen tak donesené růžerozprostřenou přes stehnakterá ukrývá bránu bokův nekonečmém moři hovorů srdceo bílé perle uprostřed ostrovavěčné zahrady nedotčených slovzapomenutých na pláži jak svlečené šaty. Nechávají jen malou nadějia brání se výčitkám touhyo poznání nahnědlé plážese zbarvenými altánky přikryté dechemuprostřed namodralého západu.
Sukně slz.
Pláč ukradl perlyzůstali prázdné mušlezcela nahéjak koupající se ženys dlaněmi v klínechpřikryté sukněmi slznahnutých přes zábradlíztracených víček. V modrých chodbáchvisí krunýře rytířůkyvadla hodinplují řekou tmyrůžových přehybů těluzrátých kolem pasutančí dlanězlehka jak mlha.
Štětce.
Tekuté štětce deštůmalují podzimkopýtka listí barví zeleňstírají barvy létaze rtů. A vše čeká na malířeaž svým štětcem přemaluje létove svém rámu zkrátí denuschová všechny květy pod schodyusušené soumrakem. Nahá plátna vsakují barvydo uschovaných šátkůorosených útržky pavučinekrozpuštěné hřívy listůžonglují se sny.
Podzim.
Poletující korábypopíši básněmisvážu je do pramínků slovpadají na tvé vlasypadají na tvá ramenapadají kamkolivvždy si tě najdoujak tlapky kočekco překládají listydo vláken deštěkde růže s láskouutnula s tykadly horznyukradla je dlaním. Zamčené římsy rtůprahnou po slovechozvěn rosy zesláblé růžepárají svou modřnahých blůzek slovchystají spiknutíproti podzimu. Souhvězdí slov značí listyprachem vysichajících ústprochází křižovatkou tichapo opadaných jabloníchmalují na kotníkyobrazy zdráhání.
jabloně.
Staré zříceniny slovrozryté básníkyco píší poezii do pískuněmým jablonímtahy listopadových štětcůvyryté do dlaníchvějící se jak křídlabílých holibicpod stády bičovaných koníněmým deštěmsnažící se dohonit veršdávno ztracenýnekonečných vteřin spánku.
Prázdný záliv prostěradlapropadl hvězdámhrající v kostky noc co nocztracený soubojtěch poodhalených slovloňských básníkůzlatavých padajících obálekpopsaných vínempíšící probuzenému ránusvěřená slovavsazená do rosy šepotubezbranné vzkazypodřezaným kořenům jabloní.
Modlitba lásky.
Snášejte se listy
z ospalých větví
ať láska otevře
cesty zamčených bran.
Rusalky.
Modravé rusalky se koupajív zátočinách víčekkde slova jsou loděztroskotané v řasáchuvízlých na mělčině sponek. Svou modří píšíčervánkové vzkazy dlanímať zahodí plachost úst. Slova se vracejípo odlivu zrcadelzůstanou opuštěnéjak křídla laníodhozené v trávě. Usnou ve vlnobitíodlivu pampelišektam koupají se rusalkykolem procházejících kotníkůjejihž ústa voní po růžích.
Listopad.
Dnes vešel do zahrad listopadrozmetal sluneční loubí deštěmpřikryl uspané listy mlhoustřěžíc je dlouhým spánkemčerným plachtovím věčnostiukrývá světlo pod křídla vrani všechna srdce do temných chodeb.
Jaro ztracené v podzimních uličkáchvítr napíná zimě plachtyzhasl svit všech růžíjen slova prosakují z ranklouzají po odhalených pažíchvrací lásce ztracené světloi když vešel právě listopad.
Presso.
Piji presso tvých slovuvařené z mlhy dávno ztracenéve studních rozpuštěných rtěnekhladící odkvetlou růžia navrátí je lesk stejně i vykopaným vazámukrytých v zemi.
A víčka jsou cukremrozsypaným mezi hlavice sloupůhladkých jak podzimprávě vylitý ze šálků.
Tak dovol mi abych se napilz břehů otevřených pažíozdobených padajícím listím.
Modlitba růží.
Ať stíny přestanou kovat mečea klouzat větrnými vlnkamia stínat naše plodnice květůokovy pramínků dechuústa překládaného hedvábíuchopte nás něžně do náručeposlouchejte akordy vztyčených tyčinek. A vy sněženky mé komornicea vy konvalinky sladké závistnicea vy tulipány moji služebnicia vy karafiáty lichotivý milovnícia vy orchideje lásky koupelnya vy lilie gardeámy zasněnýtrhejte nás jen z lásky tichéať vaše srdce nemají tepy liché.
Doteky.
Sametové podkovy dlaní
procházejí pylovým stínem
sprchou z orchidejí
snídají nový den polštářky
Fantazie.
Fantazie. Shrnout rozpaky zítřejšího větru z růže přetenké a tiché tu fantazii sametového spiknutí ozvěn odpuštění žárlící modře se přetahují o kořínky věčnosti hedvábných pantoflíčků paty slunce. Doteky píši velký román přiznání vláken deště slov kmitajících nekonečných stupínků. Snad více si musím rozedrat mé dlaně abys mohla na blízku stát a naplnit mé prázdné rty ať mohou nést smlouvu lásky v dešti včerejších slov.
Inzerát.
Ukradnout lásce oříšek
a nebi anděla
s vlasy jak růže rozvitá
černá kradnoucí jitřence svit
Plnoletost krve.
Brodím se roklemizmatených stezek krvehledém tvé majákykteré by přijaliztraceného trosečníkaod vzdálených břehůhledané lásky. Tryskající slzyvstoupily svými kopitydo rozladěných pián půlnocimá krev ladí mé srdceaby umělo přijmout plamenyohně tvých očí svěřím jimklíče od mých pokladů. Uvnitř hluboké dížehnětu slova co zasáhnoušípem tvé nitro hned napoprvépak budem se koupatv lázni rašících slzuprostřed nahotyodhalují blankytplnoletosti krve.
schodiště nahoty.
Rozpuštěnými vlasyšlapeš po mých víčkáchsvou krásou růžeodhalujíc ramenycelá se otvíráša úsměv jak utopená žížeńchce stále pít mé polibkyco byli dlouho vězněnévězením samoty. Břehy dlaní sestupujíschodištěm nahotyzáhyby doteku čeří slzypíšící tvé jménopo celé pláži pískuńaderných sochměsíc chladivými paprskyvnořuje se místností chlopníté nejčistčí lásky. Spánek s křídlyjak motýl odletělbeze stop ukradl samotunašim srdcím aby místoprázdnoty se naplnilorozlitou krví neobdělaných polípromění se v rozkvetlou zahradurudých krvinek na stoncíchvábící milování.
Touha snu.
Jak rád bych spatřilplet tvého tělamé oko se v tvé podíváprvním dotekem by ses chvělatouhou co je měnivátvůj šepot co dýchátělo vůní plnobnažené može tichaopálených vlnmou dlań unáší proudpo celém tělejá nechci procitnout. Jak rád bych obnažiltvé rty slinamibrodí se tichemdlaně se toulat vlasů cestamiprvním ostychemdnes moře je klidnéco očím se sníváto nesmělost v obou stydnehrozen se někde skrýváranku uvnitř brzy zahojíkrůčky co tančí smělev pískovém příboji.
Růžové listy.
Mé verše na růžovém lístkujsou lehké jak jméno co nosíšrty nesou vánek naučených slovnež smaže je poledné déšťnapíši je znova a zřetelnějiodkryjí most mezi námipo kterém přejde touhasrazí se uprostřed s tvým světlemve slovách lásky které ti dlužímstejně jak padající mlhu veršůsilou listí růžového květuOtevři samotu do srdce básníkastřepinu vpal doprostřed rtůvánek zvedne útržky listůa naskládá je do dlaníkde osvětlí je poslové nocipaprsky bijí do tvých vlasůžíhaných kapek rozlitého medu. Květ stojící na pevné zemiztratil rovnováhu pod tíhou závojeotevřel tím ztracený ráj rukykterá netouží po drsnosti štěrkuale po drobných vyznáních svítánípříslibem něžně utracených slovdozrávajících s postupem časujak písečná pláž propouští slzyaby mohli zalít květuprostřed nekonečných hlubintrosek zříceného chrámu kde čekámu zbytků pilíře na láskua ozvěnami řinčení mečů soubojůkde právě mé oči vládnou. Ulomený květ skrývá svou věčnostpo udržovaných stezkách pramínků slzbránících se záplavám spatřenízlomené milenky muže jež se ptázda zvítězí láska nebo smrt. Snažím se pochopit slabost z listuulomené růže hřející v mé dlanise zralostí křehkou jak úlomky obrazuposkládaných zpět do podobyrozpadající se s novým výdechemstřežící bránu samotyza svitu dvou jasných loučíse světlem vybíhajícím až na kraj světaodhaluje žilky listů tužbu životakterou nikdo bez lásky nespatří.
Čekám.
Začínám znova psátživot mi teprve začalmých třicet pět letnechám uplynout v pozadímyšlenky nezapomenutynechce se mi k nim vracetcestou bolesti a slz. ted už psát nepřestanuani v den mé smrtijen chci být odevzdán prachukterým se sma procházíšzasad mě do svých nížinty sama básnířkoporozum mým veršůmpřijd na to kdo jsemhledej ve mě láskuuzdrav mou vinujsem tady a čekám.
Čekám na tebe.
Dva.
Básník a básnířka. Muž a žena. Dosudse nepoznalidělí je vzdálenost měst. A přeci ve stejný denve stejnou hodinuve stejnou minutuotevřou společně knihuna stejné stránce.
Modrá orchidej
Posílám ti pohledniciat po mě zbydemalá památka slzavpila své pavučinkydo bílého kapesníkua dnes ráno naposledvykvětl květ beze slovdo průsvitných modrých tkaninstejně i nahá ženaco pozuje malířinalíčená sluncem. Obrazu stále chybíšlépěje volnostimalíř utrhl na klínposlední modrou orchidej. Jsem ten kdo putujerozprostřenou záclonou nocipotulný plavec rosvědcímna obloze každou svíčkuv křištálových lustrechco oprašuji perutěmivypůjčených od úplńkuzbarvených modrem. Našel jsem obrazzcela roztrhaný a posetýmodrými pavučinkamiprávě odešlého sluncezahalujíc květ.
šeptám Tvé jméno.
Bříška prstů se toulajíchodníky pokosených řashladíc růžico stojí jak sochav polibcích slunce. Já šeptám tvé jménokaždému listu zvlášta kapka uvnitřvznítí oči dávno vyhaslé. Klenutá brána s malýmiprasklinkami na zdechvydává svědectvío tepotu srdce neutopenéhov červeném víně. Já šeptám tvé jménokaždé prasklince zvláštotevřené klenby vlhnoupřívalem šumivých slin.
Černá křídla noci.
Černými křídly rozlétla se nocvzlétla dobít království snůmlčícími kulkami hvězdsnaží se uvěznit úsvitaby nepřekazil rozehranou partiifigurek samoty a jánestihl je všechny posbíratzůstal jsme uvězněnýv kruhu marnosti. Střežené paprsky slunceodsoudili ztracenou moc nociočima protkáváš modrý sametblankytných pohárů rosyvysvobuzuješ vězně dotekynestřežených stehů slov. Zasadíme spolu noci matdo prvních tančících paprskůobnažených kolen volnosti. Probud mé dlouhé mlčenívlnou svých slov uštknimou samotu němostizmocni se mě něhouvinoucích paží po pěšiněco zavede tě k mému srdcizahříváš má ústa dechemabych mohl otevřít své nitrovpitým slovům.
Než přijde podzim.
Obleču tě do šatůz listů průsvitnýchnež podzim setnehlavu rozmarného létaa zašpiní nově namalovanébílé zdi a čáry na dlaníchzasype padajícími křídlymrtvých motýlů. Rosné kapky se lesknoutak nač perlový náhrdelníkdlań ted čekáaž dozrají šípkové polibkyzabalí nenalíčené rtyčerveným haden z pavučinobtočí korunu tvých vlasůstopkami slunečnic.
Radost.
Dopřej mi trochu radostimé špičce peraaby psalo poeziikterá umí vykvést lásku. Umožni mým citůmat skládají básněco s bolestí zatřesoutak silně jak zemětřesenía spadanými jablkyutišíme touhu.
paprsky.
Slunce svá chodidlaunavené z dlouhých cestsložilo tobě do vlasůs větrem v nich tančía měsíc je proměnilve stříbrné dolychvějících se osyk. Má dlań uvízlav nitkách celnetouží po svoboděhladoví po pohlazenízlatavých břehůvnořit do zmáčených peřin. Sáhnout na rtystonající láskoupohladit stíny vrásekna hedvábné plážisvlékají se z potudo básně kombinémé rty se lísajík tvým nohámzabalených do pískuspadlých pavučin. Polibky se toulám svahemmé rozepsané básněna kterou dýchám ústydotýkajících dlaníhrají si na schovávanouv zákoutí ńaderpropadají se do vůněsvítající nahotyrozkládajících se křídelv dešti polibkůutržené růže co rozkveteuprostřed pouště.
Zvony.
Prastaré zvony bijísvým věžím za tože nesou jejich váhupo celá staletídrží na pevných poutecha padající úlomky si nepamatujíkdy byly taveny.
Brány úst.
Mé myšlenky se toulajíhledají ta správná slovapro úvodní veršv daleké zemi kam nikdodoposud nevkročilnepošlapanými pěšinami. Hledají ložiska láskykteré jsou dosud nehlídanéslabikujícím rty dotekůvstupuji branou ústpo rozepnutých rtechusedají v mém srdci. Rozhoupávají můj zvonbez ostychu k plnému životunáhradou za ty co jsem zapoměla utopil je navždydo hluboké studnyzhasínajících hvězd. Ráno ukraldo nocibitvu vracejících se vzpomínekted sloky vábí to tajemstvíco navždy pohřbila nocdo stříbrné celynepohlazeného písku.
Zloděj snu.
Slunce svými mečiutíná zbytky snůz očních řasjá celou noc sbíralspadlé zbytky hvězda tavil je v podkovu horkostí rtů. Paprsky tančí po špičkáchhluboko v tvém těleuvnitř posvátného chrámukde převlékáš se do mých básníobetkáváš se střepinkami dechuobnažených mých básnízachumlaných snů. To slunce ukradlo snyrozpuštěnou hřívou umlčelorozehranou flétnu nocirozšláplo ji svými mečinahými od básníutírá paprsky do kůstekspících hvězd.
Září.
Září píše poslední slokydo žlutých papírů stromůpodrážkami bot otáčíšpopsané stránky co ještě dnes nikdo nečetlobdivuješ krásu básněposlední vykvetlé růženež udělá tečku trnemdo hladících prstůa vítr ti nedovolildočíst poslední slokuobnažil všechny stromyčekají na bílý šata růže ochutná teploraději než ledové mečejimiž pokosí květykat co se vrátilpřichází vždy v listopadu.
Modlitba.
Ptám se tě šeptem Panekam se mi ztratilamá vnitřní osobnostco se mnou smýklana samé dno propastiživotních žalářůpřestávám rozumětsmyslu života smuteka bolest mě naplnilaaž po samý okrajstačí tvůj pouhý dotekmé nitro se vykoupev studnici padlých hvězdkteré mi vrátímou ztracenou věčnost. Ptám se tě Paneproč mi není souzenoněkoho milovattrávit všechny chvílea rozvalenou samotouna kterou bych navždyzapoměl a ve stejnou chvílibych potkal ženus mandlovými očijen bojím se pomysletže bych byl zas štastnýve své lidkostiztracených přáníco se rozhrnoupři novém dnu.
Zajatci ticha.
Napsané sloky uvězněné
mezi dvěma rty
když si v nich pročítáš
mé otevřené nitro
Horečka života.
I báseń umí kleknoutna otevřené náměstí rtůse svým nákladem citusnad ji rty uneseštu tichost vzpomíneka mě se nechce žítna tu nemoc se neumírájen tebe nemám vedle sebea měsíc svým srpem kosíkrásu gladiol co jsem ti chtěl dát. Odpust, onemocněl jsme láskouuzdravila jsi mě a jáse rozestonal ještě vícmůj dech chce hladit stěnydlouhých vlasů očítající úsměv klade ránodo otevřené dlaně slokprobdělých nocí. Zbývá zahladit stopypo slzném deštirozvalených vrásekrozepnutých větopisujících chodidelco rozpíjí lávku láskyhorečkou života.
Co jsi.
Mé srdce květ jsi rozevřelasvými prsty růžovýmimé tělo je jak totemprovlhlý potem hvězdzralých třešní zapomenutých zvonůco bijí o stěny modrých zrcadelpůlnočních stesků po veršíchrozepsaných do dlouhých slok deštěmprávě píši po všech zdechmám dát splátku polibek. Pohled očí zůstal na stolerozprostřené plátno vonících hroznůjimiž si lisovala štávu rtyjá řeka skončil v tvých hlubináchtříštím se o větve tepenv příboji pohybu pažíukryt v dechu zpívajících obrazůharami řas jak zlaté šavlerozlili na jezech nádherný úsměvskryt v žadonících dolíčkáchdvou otevřených ok pletidrolících se osaměle z ústdovol mi je vysvoboditz proudu žádostného světlahltajíc nekonečný proud polibkuv havarovaných snech. Jsi jak léto rozprostřenéve tvých vlasechco rozlévá hluboké pramenystékající se v deltě klínadej mi napít své čistotybudu rty pít tebelokat rozkvetlou zahraduvěčné moře orchidejísmět upít z tvého třpytuobnažených pažíovlažit vysušené hrdlo. Jsi jak šupinka ze zrcadlakde viděl jsem tebeod té doby jsem nemohl spátoslepený bleskem touhyco projde všemi zdmi klenutých mostůi prachem ohně popelaa já píši ohořelým uhlíkemvzkaz pro Tebepodkovu pro štěstí.
Motýlí sonet.
Kdybys jak růže křehká bylakdybych já motýl malý bylsvá křídla ve tvém květu uložilnevěřím, že bys mne poranila. Ani sen zde nesměl složit křídlatak přijmi mou něžnou dlańdovol mi poznat svou pláňted umývám tě kouskem pilového mýdla. Na mých křídlech prosím rozkvetrty se na tvou lásku ptámdo mých očí navždy pohled. Spolu ted budem život čístsvou tváří k tobě přimrzámzačnu psát na nový list.
Píši Ti dopis.
Píši ti dopis chvějícími prstyoroseným přívalem vystupujících slzhasící mou hořící krevv žárném doteku touhyukryta v obrazu čekánístřípkem prochází toloka barevco zanechalo pár kapek rosna zavřeném okně duhya ve mě se zatím bouřínevyplakané slzy mačkané v žilách. Vypaluji písmenka do třešnové dlaněvítr ten vzácný hostpomáhá otáčet listysvými kopyty obarvuje okraje do fialovav nekonečné řece chodeb slovdo kterých se narodil můj životbez věčných bloudivých vzpomínekmé srdce bijeposlepu kreslí pár tonůna těla zaprášených soch. Píši dopis ve vlnách studánekpečetěných voskem svítánívábící nové ránodo čepelí orosené trávyodhalujíc ńadra pomerančůpopsaných tenkými provázky košilkypřetékají vášnivým šeptemprvního mlčícího objetírozetřené kousky slovpsaných na dopis.
Polštář.
Polštář ta němá tichá bárka
do které každý večer uleháš
a zlatými kadeři se rozléváš
po sametových vlnkách závěji
Modrá růže.
Blikající žárovky sáluosvětlují vrcholky skalhladina řeky se rozespíváo vyhlazené kameny staletímod koupajících se paprsků sluncese v svítání leskne rosana osamělém listuse schodují čáry s mou dlaníjá uschoval ho na místo srdceted hladí mé nitrona okamžik se mi zdálosnad byl to senkdyž spatřil jsem tu krásutanečnice s níž bych tančilrozkvetlou modrou růži. Po zaprášených chodnícíchtoulám se v samotěsnad bojím se tě najítlásku v mém životěkomu se zpovědětneohlížet se zpátkyjen bloudím tržnicíprázdnotou dlouhých schodišttím mořem rozbřeskupít vodu tvých chodidelsbírat pošlapané lísty jimiž si prošlave zbytku mého časustále hledám tebedlań bych ti sevřel nejněžnějijak rozkvetlou modrou růži. Kamínek mého srdcevyprahlého souzněnímzvedni a ulož v podpažíaby tě netlačildám ti můj lístek růžeposloucháš životní příběhdlouhé sloky básněvypráví mé tlukoucí srdcezkamenělým bříškům slunečnicproplétat se stezkouvěčnosti láskynajdu já i tu svoupohled jak krátce kvete květk nohám ti jednou položím rozkvetlou modrou růži.
Vrcholky touhy.
Krást štávu třešnítěm horkým rtůmdýchat na nitěhebkonosných pavučinvnořit tvář do něhylistů slabikářetoulat se dlaněmihledat dotek dechusemknutých kapek potuspojených na řetízku. Rozevláté šaty odtančících nohoupřivolávají ránaplné snů touhyposílám je spátčekám s nohami v roseaž půjdeš za mnourozezní se luční zvonkymožná jednou tam budeš státa zaplníš mou prázdnotu. Otevřít své pokladytvým všem dopisůmprstýnkům obálekdej mi svou dlańpulsujícím vrcholkům touhyvyměním je za tuto báseńpřevázanou růží od srdce.
Šupinky.
Ukrývat se na tvé pláživ písečných dunáchkde zanechávám otisky botmých žhoucích rtůproplétajíc záclonamirozkvetlých orchidejínarozených vápenců. Jak malý kamínekhladíš mě přílivem vlnrozpuštěných nitímelírovaných pavučinekorosené touhouco něžně hladípo voskových šupinkách.
Přeliv jara.
Poslední přeliv jarazbarvil tvé pramínkyzbloudilá kapka z přípitkurozmazala oční stínyv šumících řasácha kanoucí slzase vsákla do trávníkurozpuštěných ok silonekco zahuluje tvůj klínzasněženými vločkamiodkvetlých třešní.
Z rozkvetlých leknínů.
Z rozkvetlých leknínůprýští rozvoněná štávado mých dlaníkde léčí drobné oděrkyz obrny samotyrozpraskaných dlažebrozpité rtěnky. Obloha se zbarvila deštěmčervených pomerančůrosníc tvé obnažené tělolehkostí čajové růžemé srdce umí krvácet i milovatkdyž mé oči spatřípasáž chůze tvých nohoukonečky mých prstůschovali tvé šatysvými rty dravceovládáš touhumých všech básnímyšlenek zrozenýchco bortí můj spánekve tvých obrysech. Štěrbinkou z pod pažíuniká vůněvdechuji ji ústyvlna krve se vzbouřilastejně i uvadlé lístky z růžíco halí tvá chodidlakřehkostí vatydotýkám se kořeněného potupřivede mě k tobě. A ráno sluncezvedne svou hlavupotichu v ústranídívajíc se na mou dlańco lísá se ke tvým kotníkůmjak lodě vplouvajjícdo vytoužených přístavůčistých srdcí.
Ruleta.
Jednou až budete točit ruletoutak na místi čísel přiřadte veršea tu na kterou spadne kuličkase naučte zpaměti.
Básník má tolik životů.
Básník má tolik životůco napsal básnípro radost všech srdcílék na jeho bolesta na nebi hvězda umírápadá v prach. Odtemněte oči od slza piště básnětřebas celý den i rokbude to ta nejhezčí báseńnepalte je v ohnitím zabíjíte láskui život básníka. Vdechuje básně i láskuplnými ústy a pak zvolnaji usadte do svého srdcea odstrańte ceníky z růžína místo nich dejte básńěco brodí se ukrývanými slzamiprůvodem zbloudilých lásekrozkvétajíc v ten pravý časdokud mě znova neuchvátípocit zamilovanosti. Láska pastýřka veršůse ukryla do pecek třešnítak je rozhazujte plnými dlaněmiat je jí stále víc.
Oběžnice touhy.
Papír vsakuje tvé tělokresbou mého srdcekapka se rozpíjíjak kańka do sněhunahým předloktím vyčesávášz vlasů úlomky touhysvazované létemplachostí a nesmělostí větvetkaných do závojeco ukrývá tvůj obličejkam neproniknou vráskyústa v podobě lukuvystělilas plibekjak šíp zasáhl mé srdceoběžnici touhyco opakovaně prošlapujenekonečné schodiště samotytorzo beznadějeněmého stínu.
Přesypy.
Srdce se vyměńuje píseks modrými krystalyod ubíjených soch větremstřepiny kanou do prachuco zavál bojištěnekonečné války života a smrtia zatím láskase vytrácí ze rtůdo bronzových propastíumlklých zvonůco taví na kulky. Ráno omývá rosou trávuco zkrvavila noctisíci hlavnikdyž vpalovala láskudo všech tělvražděných básníkůa rozepjatými pažemina jevišti životase vzkazempovneste láskunad krutou smrt.
Čas lásky.
Čas lásky protekl flétnamiodkvetlých pampelišeka ústa do sebe vpíjíposlední jarní déštměnící se v leknínrozechvěný každým slovemloupí stříbro úplńku měsícedo oblázků očí vykládaných perletímanžetových knoflíčkůukrývají bránu touhypřístav úsměvuzáliv čistího pergamenuzapečetěný polibkem.
Vůně ženy.
Osamělá světla hvězdmě stále navádípoznat tvá labutí křídlazatoužil jsem Tě spatřita dlouze obejmoutjak nedobytný hradukryt v největším oblázkuna dně hlubiny. Mé ruce bloudív moři krvácejících červánkůjen tobě chtějí psát básněa líčit se dotekydlaněmi spoutat všechny oceányspolu utápět se v touze. Pročítám písma pouštítoužím rozluštit tvou tvářv mapě spáleného babylonuv ozvěnách starých aztékůpřykryté nánosy pavučina všech nití z tvých punčochpoznat jak měnila ses v ženuco ztroskotalo krajekv otiscích slz průsvitných co navádí mě do tvé blízkostii když se každý den převlékáša ukrýváš se do žluté šálypadajícího listíjediný kdo pomůže tě najítje listopad. Poznat tenký ledtvých očních stínůz nichž vyplouvají bárky slztroskotajíc v zelených úžinácho křídla touhyzbloudilých nohouco nemohou najít cestuk trosečníkovi.
Růže na rtech.
Růže na rtechvaruje motýla aby si nesedldo písku cos rozpálila vlasydívám se na otisk bosých nohounež na velikost pyramidjen malá slza svoji silouzastaví otáčení země i měsíceke mě tě přivoládo antikvariátu slovkde budem spolu psát poeziia nohy topit v pískudo kterého psal jsem ti dopissmazal ho déšt navždyvítr do něj namaloval obrazkterý čtou hvězdy bez dalekohledua já samotný kámenčekám až si na mě usedneš.
Kroužkování.
Všechny hvězdy jsi shrnulapodpatky do své dlaněokroužkovalas je mým jménema nechala je odletět zpětmé ruce svazuješ paprskem z očíkroužkuješ mě svým hlasemústy hedvábnou nohoubez chloupkůmé srdce jak malý kamínekvhodil jsem do jezera tvého tělaa plaval na druhou stranučekal jsem až si mě chytneša okroužkuješ.
Kde končí touha.
Kde končí touha s láskoua kde začíná báseńkam ztratili se rucemalující štetci staré obrazyodhalená ńadra jak strážné věžepřed potopou hvězdjež je pohltí. A co slza co kane po tvé řaseprvní letní den ji odplavído těsných útesůřítí se do hloubitam rozjasní srdcesvým modrým jaremněhu uspí. Tak pojd a sestup z obrazusvým dlouhým krokemodhal svůj pokladco právě ukázal mi vítrkdyž odhalil tvé nohybez šátku prachuz křehké mlhy.
Doteky révy.
Dlouhé polibky na rtech sládnouv bouři co vzńala mou krevmé city sají čistotu révzatím mé rty láskou chladnou. U nohou máš růži místo věnasamotě jsme dali matpo pleti smýkl se vlas k zemi padžena je nejkrásnější obnažená. Doteky révy na tvé pletičerven odhalí pampelišek vráskyto polibky city naplno pečetí. Dozrávají i zrozené slokydo ozvěn vyznání láskyvšude kolem plno růží toky.
Naplńte mé rty.
Jak anděl vstoupilas do mé blízkostisvou vůní opilas mě i vodupokouším se zase znovu žítta chvilka s tebou dala mi svoboduaž do mé smrti v paměti tě mít buduukrytou perlu v oční klenběv rozpuštěných copech řaszaplavených mořem červánkůz poztrácených slov.
Naplńte mé rty štávou z hroznůodkryjte ve mě svatyni slovat rozplavím koráb řečina dalekou pout veršůdo vln skutečné radosti.
Vlna.
Vlna co proudí
od tvých boků
objeví ztracenou atlantidu
pod světlem hvězd
Povodeń slz.
Povodeń slzse přelila z peřejítvých dlanído vodopádu touhymincí z třešnítě obnažili. Žhnoucí dotekyčervánkových ústposlouchají tišehledají si cestudo nekonečných toninvarhanů jazyka. Oblázky očíhalí ornamenty rtůzmačkaných křídelco zachycují déštrozechvěné touhykvetoucích slunečnic. Nemohu usnout točí se mi hlavamé srdce lásku nepotkávázatím noc se brodí k ránuměsíc si hraje s úplńkemhvězdy zhasínají na cestěprobděné samotou.
Deštové blues.
Já rozumím si deštěmco tuká do listů bluesčekám na tebe se smutným městemneveze tě však žádný autobus. Stojím tu stále už bude svítatv dlaních svírám růže listkde se schováváš je tolik místkde bys mě mohla vítat. Tak čekám ruce mě zebouzačla mě unášet vodapřeje mi dobré jitro. Odnáší si mě někam seboukdo svou ruku mi podáa otevře mi své nitro.
Sonet léta.
Poslední koncert jara přicházídirgent ve fraku žlutou taktovkoustojíš tam s otevřenou aktovkouco nové letáky na zem hází. Ozvěny a zvuky jara líbeznéjaro se už pomalu skrýváted déle bude vlát dne hřívaléto vstupuje na trůn vítězně. Sleduji nebe bouřkou zkalenéproč hvězdy jsou tak vzdálenéz jara zbylo jen pár pytlů odpadu. Nové barvy objevují se mizíjak láska co zatím je pro mě cizíukryta přede mnou v slunci západu.
Povodně rána.
Ztroskotané lodi plují rozpuštěnou řekou snů brodí se kanály tepen neúprosnou povodní lásky kýl tříští ledovou tříšt nevybouřených vzpomínek jezdců rytířů krále Artuše hledajích svatý grál. Rozkvétající sen píše tu pravou poezii tryskajíc z pramenů pokladny duše co otvírá brány bez pomoci klíčů všem prvně zamilovaným dlaním protkaných v sobě. Těm marnivým snům dáme navždy výpověd a volná místa v sobě po ledových zrcadlech nahradíme obrazy života po mezerách vytrhlých listů spálených ohněm minulosti probuzející poselství citu nového rána.
Sonet o květu.
Na stonku rozkvetl květotevřen nové ráno dýševůně krouží výše a výšekřídla se chystají na nový let. Pozoruji nohy ten nádherný letmotýl pylem do nich píšezahodte vztek. Nepropadněte pýše. Šeptám při valčíku pár něžných vět.
Modrá touha.
Dotkni se mého pohledusvou něžnou modříco namaloval malířráno do svého obrazua modré poměnky majíoči zaslepené pylemmodř z kosatcůse prohání s vánkempo modré hladině. Mé oči tobě šeptajímojí zpověd životahlas oněměl do tmyčtu napsaná slovacos kladla vedle sebetak těsně k soběbez žádných mezerkde neprojde ani vlas. Dotýkám se hedvábíco ukradli jsme jaruz krůpejí rosyco uvízla na tvých nohoukonečky prstů šeptajíněhou zkřížených mečůlavinu slovco k tobě směřují.
Vůně.
Dýchám tvou vůni očima zavřenýmahladím tvůj prs co k tobě náležíjsi můj ostrov já tvé pobřežíprobud mé srdce z bolu co dřímá. A mé city které právě poslalydo polibků co naše rty osvěžímé srdce jen tobě náležíotevři dlań spatříš drobné krystaly. Vůní vedeš mě k životu vstřícočima se jen nesměle snažím říctjsem zcela naplněn tou vůní. Paprsky co vedrem žhnounádherné boky se z vody pnouv příboji se ostrov vlní.
Červnový déšt.
Všude jsi se mnoua já tě stále čekámvstup do rozprostřené dlaněpoznej tajemství čarvymaž tu čáru osamělostismáčenou červnovým deštěmpozvi mě na cestupo které kráčí jen dvaoči se setkají v žáruplné vášně a něhypohladí na duši. Dovol mi pokleknoutk nohám tvýmpoložím k nim láskuzabalenou do květu růževánek listy chvějei s mou dlaní při dotekuohnivých veršů jak pryskyřiceco slepí naše rtyv jeden nový kmems chvějící se korunouve světle lásky. Jak něžná slovaproměń mé smutné očiv nekonečný pramen štěstíco pohladí tvou tvářnepospíchej z mých dlaníjinak navždy vystydnoujsou schopny mě přívést na vrchol tvých konečkůjak pouhý úsměv co v sobě ukrývákouzlo tajemných hladin.
Sonet o růži.
Proč ten květ kvete tak krátcedo okolí něžně vonína svých listech rosu roníobtisknut na každé látce. Ve všech básních jsi vládcemotýli se kolem honívyhýbají se i podkovy konípavučina visí na tvé kladce. Do celé krásy si sama rostevětry tě někdy pěkně napnoujá donesu ti jich pět. Přiložím je na tvůj retštěstím na ně kápnoutvoje slzy prosté.
Sonet básníka.
Dávno už pero básníkovi prasklotu svou bolest drží v bocíchjen velký žár sálá uvnitř pecíchto jeho verše taví křemen na sklo. Život mu utíká nikdo nechytítu bolest jednou přec ustanezůstanou prázdné pece zvětraléna stole lží to pero rozbitý. A památníky se spoustou starých sochco ční k nebesům v modrém blankytulidé obdivují jejich vytříbřený sloh. Slunce opaluje staré kamenyuznávají pláč i trochu citudál ochrańují ty lásky prameny.
Poslední opera.
Hraji poslední opreru jarana květy pampelišeknež promění sedo okřídlených poslůa pošeptají vzkaz ode mědo rozpuštěných vlasů.
Z mých očí tekou slzy.
Z mých očí tekou drobné slzyodešlas a já nevím kamsnad se mi vrátíš brzyz mých očí tekou drobné slzyse samotou zůstávám. Mé oči pláčí malé kapkybolest mění se v prudký plamenproč nehladí mě tvé tlapkymé oči pláčí malé kapkyze mě stal se ledový kámen. Mé oči roní kapky deštěsrdce postihlo kruté vězenísnad se i vrátíš ještěmé oči roní kapky deštěčekají na tvé probuzení.
Až.
Až svou lásku jednou potkámsčervenám než neco řeknupoděkuji všem motýlím letkámpřed tebou do prachu kleknu. Až jí utrhnu štovík z trávypohladím její bosá chodidlaumím stále ještě hravýdlaní k polibku jsi mě pobídla.
Verše a láaska.
Láska se přišla uschovatikámen v srdci bude rychle tátdo veršů ukryl básník pár radzbývá jen zámek ukovati. Verše a láska se spolu vrátínesmíme se všemu rychle vzdátspolu mají spoustu drobných vadco dělat když se nám navždy ztratí. Dlaněmi se spolu dotýkatnevadí skvrna inkoustováco je rozlita na chodníku. Ze slok veršů ji rety polykatkdo ví kde toulají se slovapo cestičkách bez deštníku.
Přivolávač deště.
Napnutá plátna pampelišek kde motýl bubnuje krídly přivolává déšt co uhasí žížeń po lásce.
Ozvěny srdce.
Můj ret tě volástále nepřicházíšuvnitř mne dřímajíozvěny srdce. Je na toběabys je probudila. Stesk mou krev zastavil.
Mé srdce řekni.
Mé srdce řekni co je pro nás kreva láska jaké má znamenía proč je zde všude plno révuschlé stonky ted pálí plameny. Mé srdce řekni co je pro nás doteka nenávist co změní se v pracha proč je zde všude plno louteks nimiž si hraje snad nějaký vrah. Řekni mi co jsi pro mě mé srdcejsi zvon nebo tvrdý kámenproč tlučeš pomalu a zas prudcekdos právě se dotkl mých ramen. Mé srdce řekni co jsou pro nás slzyproč právě z očí prameníco stane se když nesetřu je brzyrozmělní v tobě snad tvé kameny.
Kam s ním?
Blankytná sklíčidla utahují matice slz odrazem zrcadla pozoruješ sebe rubínové čočky za řasy hledají líčidla co dnes použilo nebe. Na tváře červánky nebeský čtyřlístek do vlasů rozlilas zbývá trochu pylu. Kam s ním.
Motýl.
Motýl si hrajena tony z pampelišekrozezněji se do tichasnesl se z modrých výšekvánek co rosou pospícháa otáčí motýlům notydubnový déštomývá od prachu ploty.
Zajatci.
Zajatá zrcadla v obručíchzabrańují víčkám utopit sev slzách co prameníve středu srdce. Láska je vypraví na cestubranou duhových kuličekmlžným oparem rtů. Schované za oponoumluví víc než rtyněmotou světlaprotnou doteky pohledu. Mé oči šeptajíto nejkrásnější přánívrcholkům chodidel.
Flétny.
Vlasy máš zvlněné jak řekastejně s hladinou třpytícísepnutá spona nahradí jeztudy mohou mé prsty přejítpřes most co vede touhousetřít krůpěje rosného laku. Na vlasy se snáší kapky deštědlaněmi nad nimi držím strážpřed úplně všemi střechamico jsou proti námv rozehraném orchestruprůzračných okapních fléten.
Stud.
Dovolila jsi poznat své retyroztříštila jsi ve mě mrakrůže rozprostřela své květybyla to má troufalostvyzvat tě k tanciv pravé poledne kolem kašnyjá nechci být ve tvém srdci hostchci k tobě patřit.
Kdo jsem?
&&bogart&&04. 08. 2003&& No, je to takové tradiční. IMHO ospalé, nápady (kostky šutrů v zorničkách, romadůr léta) nic moc - snad bych na nich doporučil zapracovat, příliš těžkopádně to hrká po schodech.
Červánky
Slunce do modré oblohy maluje oheńpředtím než jde spáttak snad si na měnaposled vzpoměńi já se červenám.
Poušt.
Tvá poušt rozpustíkostku ledujako po staletí mořeslanými slzami.
Čas.
Čas čistí číšečarokrásně čistěčekající častočeří čáryčasných červánkůčtouč Čelakovského.
Červeń.
Červěń z očí
protkala paprsky slunce
obloha pláče
krvavé kapky
Naděje lásky.
Na rtech ti úsměv rozkvetls paprskem prvního dotekunahotou ukrýváš parfémv mlčících čarách dlanípoložených na víčkách. Ukryjem se ve vlnách mořezrcadlící trosečníky hvězddej mi svou rukupřibliž se rtynapojíme studnici polibků. Do vyhaslých lamp očívleji svou krevrozkvetou silou ohně. Nevzdoruj nabízeným dlanímhořícím touhou životaa ty srdce tluč úderyneznámých nadějí láskynenech je utíkat do neznáma.
Mimo.
Chvějící se víčkav paprscích tmyotvírají plátna kin slepcůmkreslí stíny v ohraničeném prostoruspustila rolety barevdrtící světlo skvrnu mlčenícestují časem v okovech slabostiosvětlených vodopádů slzna popraskaná zrcadlazbavujíc očím řečdo spojených kruhůčtyř období. Tlukot víčekrozbíjí soutěsku stínůomívanou ostrovy pohrdání. Vysvléknout noc ze svých ńaderdo plovoucích listů panenských rtůsledovaných slzami co zatím nikdo nechtělnabízím svá ramena na jejich odloženía brýlím budem chodit lámat chlébaž promění se v modré perlyvisící na tvém krkunasbírám oblázky od deštů nahýchrosvítím na nebi očím duhu.
Paprsky slunce.
Paprsky slunce na papír stékajíbásník v nich verše píšeje sám sebou nepropadl své pýšena svou báseń teprv čeká. Pozoruji paprsek co s papírem splývápíši o tom co právě mi zdá seotvírá touhu v celé své krásenevadí kolik dnů mi ještě zbývá. Každá čárka vetkaná v papíruz písmenek složená slovasvobodně píši své myšlenky. Jsou šité přesně na míruhrotem své sloky kovánemusím je balit do plenky.
Vrcholky věží.
Tma zahalila vrcholky věžíšpičaté konečky vonných vlasůńadry ses procházela v klasudlaně med z nich těží. Polibky po odhaleném těle běžíz paměti znají tu trasuneodváží se namalovat tu krásuvenuše co vedle mě leží. Do košilky z červánků obléknu tě celoudlaní přikryješ mou ruku směloucítím v ní hodně citu. Noc změnila den v bezedný cárdoteky cítím ten pálivý žármé srdce zbavilas rezavých nýtů.
Na dobré ráno.
Slavíci recitují básněpaprsek hraje na varhanyz kapek rosyměsíc ted hvězdy zhasnerozkvetlá růže o novýkoncetr prosí. Pampelišky větrají peřinymotýli na křídlech malujímodř z pylubásník zahlazuje modřinypijákem na čistém papírunechce mít kańku na svém dílu. Vlasy si češeš ranní rosoukolem padají zlatavé kapkyberánci na křídlech duhu nesourůže ti obtiskla na tvář tlapkysvou krásu prostou jak tymé oči žářípolibky jak růže rostouto láska oddaluje stáří.
Drobek.
Drobek padl ze rtů klouže si po vlasech úžlabinkou hor hlubokou propastí konečky prstů spouštím po lasech nepošlapanou steskou přes kapky potu přenese mě vor nemám tak ruku těžkou je lehká jak náplasti.
Když básníci pláčí.
Když básníci pláčí andělé rosvědcují svíčky meluzína přestala hrát na varhany komínů ztratila od všech klíče zelení draci v letu se mění ve vzteklou bouřku to právě umřela láska. Do rosných slz růže nerozvila svůj květ motýl neprolétl po louce uhynula mu totiž křídla a hory co líbají nebesa lámou se k zemi v malých zrníčkách prachu. Hladina řeky zpěněná otrávená lidskou bolestí zvonům co mají bít poledne praskají srdce i básníkům na místo psaní zůstane v dlaních jezero slz utápím v něm svou bolest.
Láska je.
Láska je. . růží co kapku rosy hledá přichází z hluboké minulosti jsme jejími hosty poupě je poklad co jen tak se nedá. .
Vyznání pampelišek.
Rozlilas žluté kańky v trávětisíce křídel najednou ožilosedmikrásky se třesou hravěto vítre zametá z květů prachco z hor a cest právě táhtolik dní vše po jaru toužilo. Motýl opil se prvním medemted usl v ńadrech tvýchpampelišky dokáží pohnout ledemjá budu motýl a naslouchattvému srdci co na mě bude vátaž vzbudím se ucítím kdo na mě dých. Nohy v pampeliškách rosa studíjehličí při došlapu praskámotýl odpočívá na tvé hrudihlas mi větou odpovína rukou máš z pampelišek okovyto spoutala tě láska.
Básníci stárnou.
Básníci stárnou. umírají. píší dějiny do svých řádkůo svých snech. světech.
Polibky
Dovol mi abych
směl vyprat noční košilku
tvým rtům.
Budu předpírat doteky
Dívka bez jména.
Barevné obloučky lemují zrcadlapramínky vlasů spuštěné kolemdolíčky růže co by snad nezvadlatvého hlasu mi zní ozvěnaco nese se zpětv něžném pousmánípoutáš mě i svou dlaníco něžně hladit mohouco šeptají ty lányco dotkla ses svou nohoumá dívko bez jména. Když sedíš vedle jsem rádpoutají mě tvé krokyco prozradí hlas tvých patmalým rozparkem v bocíchoči máš plné hvězdvlasy maj třpyt noční řekyjsi víla bez svého zámkujsi řasou na svých víčkáchjsi spoutaná červánky náramkůbudu paprskem na tvých sklíčkáchtančit s tebou valčík v nocích.
Peřeje rtů.
Otevřené peřeje rtův nihž se polibky tříštísilou právě trhaných jahodkovat hvězdy do očímalovat duhu na tvářezakrýt vrásky lonské zimydo stínu pohárů. Hlasem mě volášat půjdu s tebou lásku tkátprsty bříškydotýkat se kaskád pramínkůveletok nekonečných jezůpozoruji hloubku ústkde ukrýváš skrytý květ.
Rudá růže.
Rtěnkou sis vybarvila vlasyptám se proč trny píchajíneodpoví mi květnechá se hladit budí jej sluneční svitdo tvaru kterým vládne onaaby mohl motýl v klidu pítuprostřed rána v hájivčelka se uvnitř květu konározkvetla rudá růže. Vánek roznese vůni po okolímlha ji oblékne třoytivým závojemstojí tu tulák s holíjen se dívá na tu zrozenou krásuco vládne všem květinámni vítr ji nezlomí v pasupřed zimou se přikryje chvojemdechem sníh i ledy támaby zase s jaremrozkvetla rudá růže. S večerem svůj květ zavírápřevlékne se do pyžama z červánkůzávoj pavučin nabírápak celá nechá se ukrýt ve tmědo stříbra měsíce zlata hvězdtak prosím kapku rosy ved měk plamenům žhnoucích listůbez trnů tou nejkratší z cestdlouze se dotýká rtemrozkvetlá rudá růže.
Sonáta pylu.
Od žlutého pylu orosená tvářtiše žadoní o dlouhý polibekpohlédnu na tu nejkrásnější zářco prosvítá skrz víčka dvou kolíbek. Našel jsem poklad a ukryl ho v dlaníchsnad je to vlas nebo řasa z víčekmájový déšt se rozběhl po stráníchna tváři po pylu zůstane flíček. Schovej mi do úst trochu tvého dechudotekem pramínky vlasů zavlažímrůže květ vykvést si honem pospíchá. dlaněmi vytvořím dolíčky v mechupolibky půjdou ńaderným zápražímpyl s láskou se do nápoje zamíchá.
Pampelišky.
Tisíce zlatých dukátůvpilo se do zelené trávyjak malá sluníčkaco prosvítí pár achátůbílé peřinky roznese vítrokrášlí jimi spoustu řasdo vody i na malá políčkavpíjí se do zelené trávy. Tisíce zlatých sponekvpilo se do tvých pramínkůvoníš celá medemčmeláků křídla růže stonekulomí vítr, bouřeas i pár kapek deštěco se s láskou vodívpíjí se do tvých pramínků.
Básně jsou.
Básně jsou potulnými chodcico se nerozhlíží na přechodechmyšlenky malý beránci krotcímlhou co projde dírou v plotech. Básně jsou padající listízaplní okapy silnice chodníky i trávubříšky prstů dotýkám vlasů místypřiloženými rty ve vůni plavu. Básně jsou jarní květinyhlazené paprskem zalévány rosouněkdy nepomůže pohled jedinýráno jsou všechny posečeny kosou. Básně jsou žhavým vínemdotknout se rtů toužímůžeš hledat i v řádku jinémnajdeš je ukryté v louži.
Most.
Vlasy máš zvlněné jak řekastejně s hladinou třpytícísepnutá spona nahradí jeztudy mohou mé prsty přejítpřes most co vede touhousetřít krůpěje rosného laku. Na vlasy se snáší kapky deštědlaněmi nad nimi držím strážpřed úplně všemi střechamico jsou proti námv rozehraném orchestruprůzračných tonů okapních fléten.
Vlny.
Svým dechem probouzíš vlnyna hladině svého jezerazakryta záclonou rosní mlhymá dlań je lodkouco náhle uvízla na mělčiněrozpuštěných vlasů. Vlny se skládají na jezeřejak polibky nechávají šlápotydolíčky při úsměvumi zůstanou na památkuvystoupí z mýdlových pěnod motýlů co tančí se sedmikráskami. Oči se zahledí na nedělní ńadraprůvodu paprsků na knoflíčkáchpotkám v nich zaprášené květy růžíco měl bych oprášit polibkemdlouhým jak noční déštco zanechává spirálu na tvářích. Cítit chlad tvých ústod zbroje potulných rytířůco míchají na obloze barvyobarvující tvé vlasyjimiž svádíš hvězdyco patří jen tobě.
Májová opera.
Let motýla co smáčí křídla v prachukdyž polibky se rty vzájemně hostína křídlech mu zůstane obtisk nachuv tom nebe májovou operu spustí. Ti kdož se bojí toho lásky krachuna místo stromů zbydou jim jen kostido dlaně zaseješ zrníčko hrachuslzou zavlažíš tu svou lásku dosti. Dlaně se propletou kolem tvých ramenpřichází láska to láska pospíchájá zrovna ptám se proč tu vlastně žiji. májový déšt přináší lásky pramentiše protéká do zahrady tichabásník a máj ti píší poezii.
Cesty rtů.
Sloky jsou ńadra odhalenáté nejhezčí můzyslunce do nich vloží svou tvářměsíc zas noc plnou něhyden vloží touhuco zastaví dech i čas. Bouřka se v srdci hlásíústa mám jak vyhaslou sopkutělo celé rozechvělé výbuchemdlaně si hrají na schovávanoumá slova ti prší do vlasůoči rozpustí všechen led v srdcirty nedokáží stát na místědlouhá cesta je čeká. Kráčí po stezce tělemté nejhezčí můzyvášen před tebou smekásvá křídla touhydo celé své nahostico mě oslepí. Zazvoním na tvé srdceláska mi přijde otevřítvpustí mě dovnitřkde vyléčím tvou bolestpo velké bouřce citůsvo něhou a dotekypřidám své pokladykdyž nastavíš svou dlań.
Poprvé.
Oči plné červánkůskryté za sklyvarhany úsměvů na rtechtvář plnou nahých jahodobraz neznámého mistraleží v nánosu prachuukryt za trámemjedne zažloutlý listjá zbavil prachudíval se na tvoukrásu zblízka. Napadla mě touhapoprvé tě obejmoutzlíbat tvé rozkvetlé rtyprožít zvláštní dens tvou tajemnostípotká se vítr s vlnouuprostřed hloubkysáhnout na špičkybosých veršůjež ukrýváš lelem tělavlhkým pískempaprsek kreslí tvaryjako starý malířco má rukavici od barevumytou závojem rosy. Rovná jak růžeopilas mě svou štíhlostívítr si hrál s vlasychvějí se jak listyotáčím je prstytráva zná vůni tvých patřetízek z pampelišekkolem kotníkůpadá samet barevco rozehrá duhu v očíchlehce odhaluje šatystejně i mlha růžisrdce padá k nohámnaděrnou sopkouodkrylo tvé rysykolébku touhyprašnice polibkůprůzračné studny závojůlehkosti kočičích křídel.
V dlaních tvých.
V dlaních tvých jsem veršemvydržím být první slokouna koních a v srdci deštěmdopadat k určitému cílizůstat ještě alespoń chvílive tvých něžných rukou. Na tvou báseń se srdcem dívámv mých očích se duha lesknevlasy ti vlají jak końská hřívaco nikdy neztratí svou nadějijá všiml si o trochu pozdějiv očích tvých se hvězda leskne. V tvých verších jsi mě ukryla tajenekjá ted se ji snažím vyluštitsáhnu hluboko do svých vzpomíneknejde to tak rychle v letuneslyším tvou něžnou větutvé srdce je můj štít. Jsem básní v tvých dlaníbáseń je nebe tisíce zrcadelkomu já pošeptám své přáníschází mi tvůj vzrušený dechkoní je slyšet jejich běhnehledám lásku bez křídel.
Potulný chodec.
Potulný chodec co kráčíprošel už tisíce cestkráčí hlubokou nocíje mu jedno zda v létě mrazuposlouchá zvony každých městvyhýbá se lidem i nemocio starou hůl se opíráza svitu blikajících hvězd.
Večernice.
Tvé oči zřítelnicemají více jasu než všechny hvězdyco svítí na nebijak malé svícepod nimiž vedou všechny cestyjsou jak malé pavučinkyco máš na dlanijen tobě když bude slunce zapadatse sklání.
Orosené kapky v očíchstékají z nejkrásnějších zřídelve kterých bych se koupalcítím chvění víčektys mou kapkou životanáš dech splyne v tůnirty v polibky prodlouženéna nihž máš květzřím jej zblízka. Slzy tajísváží se k tvým nohámsukně ten pohled tajíjen vítr by ji zdvihodhalil ten pokladcos mi tajilana lásky schodechtvůj pohled mě vábípohladit je. Oči zamlžené tmouvyčistí se jednou slzouco rozehraje na rtech úsměvkterý mě zve dálabych otevřel bránu srdcepřišla bys blížmé dlaně vlhké od tvých slzrty mi ovineš dechemv pouhé vteřině.
Kniha psaní krví.
Poutník u tvých dveřích stanena prahu se slza prostíráperla z tvých očí ukryta v mém srdcinechala na památku tvou vůnii z mých očí slzy kanouna světě je víc špatných lidínež dobrých knih a básnípsané krví srdce jen tobě. Tak píši svou knihuna první stranu obtisknu tvou dlańjako touhu být blíž k toběv tvých očích spatřit drahokamzachytit tvůj každý rysdo svých veršů. Snad mou knihu budeš čístzavede tě k ní osuda nenecháš ji zemřít v prachu. Ty sloky potají jsem pro tě psaljen měsíc na ně svítíukrýváš si je do mlhykde je budou tvé oči čístrty budou slova šeptat větrusnad nepláčeš na místěkde ses píchla a utrhla ten květted pozoruješ tu zničenou krásusnad odpustíš sama soběrozhlédni se kolem sebe.
Tíha básníka.
Básník ve své duši může mít pocit tichasvé srdce prázdné těžce se mu dýcháv mělčině právě vázne jeho básně jsou skvostemmyšlenky stále ztrácí v oblaku prostémv zajetí pavučin splétá slova v nit hebkourýmy se slovy splétá v sloku lehkou. Při psaní se básníkovo ruce lehce chvělyza stolem u psaní tráví svůj čas celývždy s kávou raní ke svým básním sedájen občas od psaní svá víčka zvedápak večer si uloží hlavu mezi své dlaněspadlá propiska zůstala uvízlá na stolu hraně. A když měsíc mlhu z nebe smekáta jeho hvězda na něj stále čekásen se mu nezdá jen ta záře malájak ta jeho báseń se někde zatoulalatak svůj šálek si lžíčkou mícház jeho duše padá dolu jeho tíha.
Nemoc srdce.
Zbyl mi jen prach mé srdce stůněpřikrývám se pavučinou mlhyi květ růže se zcela zahalilhvězdy zhasínají jedna po druhémě vyléčí toho květu vůně. Někdo mi utrhl můj květptám se proč a k čemu. Já chtěl bych jej zasadit zpětslunce mi vzalo i mlhuzůstal jsem sám s bolestí v srdci. Jdu dál se svou samotoukolem řeky zahalen v jejím oparuv podivném souladu všechno umírámotýl i ryby v řecekdo ted pohladí mou duši.
Pošeptej mi.
Pošeptej mi něco o růživ mé dlani pro tě rozkvétámůj hlas se k tvému přidružíobnaž ji prosím do léta. Nechtěl bych aby tě trn poranilv každém je kapka krvejá tu tvou navždy bych ochránilpřijde čas na obnažení teprve. Tvých něžných slov stále přibývámůj květ ti podám potajísvádí mě tvá krása zářivásnad to červenání před tebou utajím.
Z tvých víček.
Z tvých víček jdou slzykanou z tvého srdce hloubimá dlań je mění v perlymé srdce se s nimi snoubíslzy proniknou hluboko do měkam se nedostane žádné slovotvá láska mé srdce pohladí.
Touha.
Mé srdce rozum snypatří od ted jen toběmá touha co na tě myslíukryta v bílou labutco uvízla v tvé sítiv mém nitru je vlnobitílabut na tvých ńadrechpatří jen tobě. Cítit ty něžné dotekyspatřit v tvých očích růžijen po ní stále toužímv bouři polibkůkde vášeń prosí o volnostchce se prát s duhousmazat tu nudnou šed. Na louce se mi motýlklidně usadil do dlaněproměnil se v tebetančil jsem s tebou v plesu pampelišeksnad ten sen zmizel do hlubini motýl uletěl před bouřírůže zavřela svůj květobtisk tvých rtů mi zůstal. Hladit tvé vlasy budu smětpak tulit se ve tvém klíněve váze rozkvétá růžerozlila jsi v emě paprsek štěstív mém srdci hladím bílou labut.
Motýl v dlani.
Ležíš v pískuco se ti třpytí u nohoua slunce dopadána tvou kůživánek nadzdvihne tvé vlasylehce jak listy růžea odhalí tvou nahoststejně i motýl svá křídlav tichu polibků. Tvé srdce tepemezi dvěma vrchyv proudu něžných vlnmi tvé oči žalujínechal jsem se okouzlittvým laskavým srdcemtvou upřímnou něhouchytla sis mě do své pavučinyco voní stejně jak růže. jsi můj motýlukryj se v mé dlanizatím poprosím hvězdyat namalují kolem nás kruhv němž budem štastnido konce života.
Nechci být sochou.
Rozumět se snažímhladina řeku ubíhágestům tvých pažívstupují za mnou do tichabrány zavřených víčekjak voda tam bloudíšv soumraku co svázal ti vlasyměsíčním paprskem a tímprovazem co mášrozezním všechny zvonynechám rozkvést všechny růžepohladím tvé dlaněat vyvedou mě z mé samotyco několikrát jsme prošeljak tulák po hvězdách. Byl jsem jak socha kamennástojím v deštiprobudili mě tvá ramenatěmi se nechám véstijasem tvých očínež bloudit v mlzesochou se mi být nechcecítím tvé doteky dlaní lehcejak si mě svazuješ nitísvou rukou hebkounavždy jsem v tvém dechutvá paže si mě ovíjíjak růže na tvém ramenipřikrytá vlasyv samotě ticha.
Parsek.
Paprsek svítí na všechny zvonyzahřívá krovky mandelincedřevěná lavička vonítoužebně pro milence. Má dlań si hraje z třásníco zakrývá ta růže nesmělátvůj úsměv našel jsem v básnico zrovna rým svůj neměla. Beránci po obloze stíny házíbarevné jak promenádaústa tvé polibky razído mého srdce lásku vkládáš.
Akordy.
Chtěl bych tě vzítdo zákoutí uličekzahraji na varhanysonátu polibků. Perletová zrníčkati stékají po tvářia já z nich píšibáseń na tvé nohy. Potápím se do tvých rtůjak básník do svých veršůmá ruka přejíždí po tvém tělevlasy se stříbrem zasvitnoua já na tvé tělojak klapky klavíruhrál svou báseń. Akord za akordemz tvého těla zaznívájá dopsal jsem báseńa věnoval ji tobě.
Hvězdy.
sama si kráčíšv zajetí paprsku hvězdjdeš mi vstřícpozoruji křivku bokůjak lehce se vznášísoulad. Nedokázal jsem tě oslovittěch pár dlouhých roků. Paprsek tě hladíněžně jak má dlańv zajetí zlatých nitíjak pavučinek. Růže se klaní před hvězdoua ráno ji zavonína tu její dlouhou cestunež přijdeš ke mě.
Dubnový déšt.
Dubnový déšt prší do kalužíjaro nám své paprsky dlužía zima se sněhu moc nepředalatak silná se letos zdála. Usměj se lásko svými slzamiat nestojíme tu tak smutně samiláska se jak růže rozvinedo tvých vlásků se má dlań zavine. Chtěl bych ti být stále na blízkutak srdíčko se jménem kreslím na břízkujá z básně ti přečtu úryveknastal čas na první polibek. Nevadí pod nohama ta loužepřišel z nenadání a tak dlouzekdyž já ti první polibek dalnebo to byl sen co se mi zdál.
Punčošky z pavučin.
Pod mlhou polibkůjiskření tvých víčekmé rty šeptají tvé jménotvá kůže opálenána níž se má dlań zastavilav dolíku jezera láskykterý cítím konečky prstůten příboj něhy a citutvé boky oblévlasy jak třpítící vlečkarůže položená na tvém tělerozkvete tvá krásado luny hvězdné nociv punčoškách z pavučin. Báseń psaná na kolenouza plamenů hořících svíčekjen stím pokryje popsaný papírprvními doteky peraco vetkává do papíru obrazjsme jak ztracený malířco ukrývá vzpomínky do písmenaniž bych uměl malovatjen skládám slova do veršůa pak do slok z paprsků sluncev punčoškách z pavučin.
Rozrazil.
Sedím a hraji si na básníkadnes nenapsal jsem žádnou slokujen paprsky mi svítí do obočíjá verše do kamene nerazilmé ruce na papíru položené. Ta myšlenka mi někam unikájá odhodlal se k tomu skokuslza se mi pustila z očídlouhou cestu jsem právě urazilted obracím se na tebe jak k ženětys můj modrý kvítek rozraril.
Pohlazení.
Růže se svlékáze zimního časudo pohádky sluncev paprscích nahotyukradnuté tměmizících v zrcadlechkapek rosy. Zpod stínů vláskůnití pavučinco z lehka našlapujejak kočky na půdáchdo slov v básnimizejících snůsvětel hvězd. Květů rozparkyjak na tvé suknidotknout se ramenretami citurozhrnu tě jak báseńod krku dolůdo nahé růžeobnaženou dlaní. Rozhrnu plamentvých očípročísnu hřebenem růžichráním ji před pádemdo víru samotynež se změní v kámendo chmíří pampeliškyukryji tebe.
V mateřském lůně.
V mateřském lůněhajá malinkýkdyž chvilku přestaneš dýchat kope kolínky. zrodil se nový životlásky nadějez nového ploduukryt v tobě je. Jeden lásky hříchtuším malinkýsnad dań za láskumyslíš na plínky. A malý človíčekven se dereuž by chtěl mámudo náruče jej bere.
Šeptání.
Tvá noha kráčí travoulehce se brodí v rosepošeptal jsem slunciaby tě pošimral. Tvé vlasy plavouv celé své krásejá vyzval je k tancivítr nám valčík hrál. Tvou dlań hravouodhalíš v prudkém jasejá využiji nabídlou šancipolibek jsem na ni dal.
Ze slov.
Ze slov pro tebe vyberu báseńjá sbíral je po cestě životatrhal je z oblak když hvězda zhasnev plamenech svíčky uhoří samota. Do vět ukryji své tajemstvíco vytáhl jsem z prachu popelatak vzpomínám na to mé bláznovstvídívat se na zavírající víčka ospala. Ze slabik slov jsme ji složilna tvé koleno jsem ji napsalmou dlań do tvé rozevřené vložilz tvé náruče už bych nikdy nevstal. Báseń si veber z těch slov mýchtajemství uzavře pár malých kličekna tu cestu napadne sníhta svíčka osvětlí krásu tvých líček.
Kříže.
Válka proměnuje kameny v křížeco tyčí se nad tisíci hrobův zajetí smrtibudou umírat tisíce životůzůstane jen popelrozházený na zemi hřbitovapotoky krve a řeky slzžen chutnají slaněděti bez otců a láskyuvíznou ve stínu životajak dopadlé bomby a napalmvybuchují v ozvěnách nrtvýchna stromech oprátkykřik bolesti se nesetmu přehlušuje světlo nocijak bludička v prachu ničené zemějen malé svíčky hořízůstanou jen řádky dějin.
Zastav se.
Píši do bílého papíruměsíčním paprskem stříbrnýmkanku odstraním růže listemnež ztvrdne zimouzahřeji ji svým dechemten list zakryji mechemdám vše do té básnězačnu tím místem. Zastav sev běhu svých myšleneku těch zamčených vratv proudutěch nekonečných vzpomínekdo dětství se vrat. Ukrývámto co mám již napsanédo černých záclon nocido básnísvá tajná přánípro upřímné oči.
Nahost.
Tvá rodící se nahostrozteklá v červáncíchosvětlí vrásky na čelei květ růžetvá ńadra vystoupí z básńězakryjí se tmouze stínu dlaní co je hladíněžně jak května loucezalitý paprskem jara. Pod stínem vlasůrosa se svlékádo špinavých zrcadelod nití slunečních paprskůtichými kroky básnězmítané horečkou vášní. Večer ukryt do záclonybočních rozparkůměsíc se dívá z povzdálískryt za strmypozoruje naše dotekyi obloha strnula tím citemco koluje v naší krvia já jsem celý tvůj. Zajatec v krystalkách hvězdzmáčených kapkami deštěvylákaných z nebe co slouží bouřcea pohádkám co zrodila poeziena křídlech ptáků co přináší denco zakryjí tajemstvé nociupadajíce do snu rozsudkem večernicev košilce pavučin.
Jak maliny.
Verše zralé jak malinyspadnou do klína dívcevklouznou do vnitřku hlubinynové se zrodí s úsvitem slunceslovo dozrává do významuještě v mé básni nebyloštěstí snad dal jsem mupřál bych si aby žilo. Ta báseń spadlaleží v tvém klíněpo tom dlouhém skoku. Růže vadlaumírala v hlíněpřežila tu sloku. Vystoupí z tvého nitravolnost jí dá tvůj hlassnad zůstanou ukryté do zítrai maliny dozrají zasv kapkách tvých slovbudu se nahý koupatpoezie je lehký kovco na krku se ti houpá.
Příboj.
Důlek uprostřed jezeracítí vlni jak tepnuco konec nemázvedá se v příbojidoteku dlaníbouře polibkůjamka po loktivlas jako vorco přežívá na hladinějá trosečníkco utiší vlnytvého bříška.
Usmíření.
1. Někoho milovatznamená také odpustita podat ruku. Z té radostivyroste strompln nového života. Cítím jak proudíkrev celá zbouřenáv mém těledo mého srdcepřímo do jeho středutam hoří plamenco likviduje bolestuloženou hlubokoněkde uvnitř.
Na květ růže.
Na květ růže se snesly krůpěje rosypadají na ni jak hedvábné košilenoc je ve svých pavučinách nosíráno převlek snad trochu zpozdilé. Mé konečky se dotknou tvých listůkapky stékají do středu té číšepak včelky se slétají k tomu místupo listech si kapka slabou čárku píše. pak kapka spadne a v zemi se ztratídá novou sílu v zemi kořenůmdo jejího květu se stonkem vrátíaby mohla kvést ještě hodně dnů. Chvěješ se zimou v jarním rozbřeskudívám se jak se nádherně probouzíšnádherná jsi v tom slunečním paprskujá neutrhnu tě nikdy do vázy.
Touhy života.
Padající kámendopadne na zema láska svou tíhouse usadí přímo v srdcinavždyhvězdy mlčínahost se zakrývá dotekyněžné rukylidské mízev barvě očí. Touhy životapočátky zroduukryla orchidejv průhledném pouzdruzajatánáhlé dojetídáváš volnost své radostizáplavou citůs lehkostí křídeltvých vlasův paprsku hvězd.
V kapkách.
Napsal jsem pro tebe veršeza úplńkupod hvězdnou oblohouv průhledných kapkách deštěpsal jsem je prstem do pískuna místo světla stínybyla půlnoc a já psal ještěverše do svého notýsku. Složil jsem pro tebe báseńten papír schovám pod polštářpak večer budeš číst ten listmá kůže je celá promoklápár dní ji v sobě ukrývámcelou noc ji budeš čístkapky tiše bubnují do okna.
Pět písmen.
Tolik slov jsem napsal o níjsou někde rozházené v trávěna ně já čekám nepřichází právěted mé oči jen slzy roníradost mizí s každým vdechemmyšlenky se honí v mé hlavěkdyž se mé ruce brodí mechem. Tolik slov jsem napsal o níjen čekám sám je nenacházímjen kamínky smutně do vody házímta písmenka se trávou honíjen vítr se snaží pošeptat uchulásku do svého srdce sázímna hladině se tvoří plno kruhů. Tolik slov jsem napsal o níco tajných zásuvek jsem prohledalvím jistě nikomu jsem jí nedali kdyby mě uštvalo stádo koníje někde hluboko uvnitř mějá hledám ji stále dál a dálnajde ji ten kdo bude stát při mě.
Tvým očím.
V trávě se vzdouvají přílivyrosy co náhle smáčí tvé patytvým očím zeleným jak olivyutřu tu slzu kousíčkem vaty. Hledám tě v knize mých dělnajdu jen papírky roztrženéna kraj světa bych s tebou šeli když mé srdce bolestí pukáaž tě poznám tak tvá rukashrne písek z mých řas. Ráno pak za stolem tímusednu a budu ti verše psáttvým očím nebude vadit stínod zlatých paprsků co budou hřát. Už nepustím se tvého pasunerozdělí nás zlo ani závistpodlehnu kouzlu tvému hlasumé srdce malinko sténánerozdělí nás žádná stěnaco postaví se mezi nás.
Verše na kůži.
Píši své veršemalým štetcemna jemnou tvou kůživodovými barvami. A paks hrstí pískuje zasyputěmi kamínky. Sypu jej z lehka na tvou kůžijen tak z malé výškyna místo do blátivývh kalužína první stranu mé knížky. Obtahuji písmenka černou tužíještě zbývají křídla vážkyjen vím co těd mé srdce tušímusím ještě dokončit znamení lásky.
Velký vůz.
Skládám si sen z minulé nocikdy seděl jsem celou dobu u kašnysnažil jsme se abych směl mocity paprsky hned ukrýt do básní. Však v dlaních mi zůstaly střepyco rozdrtila velkého vozu kolaokraje papíru se mi ted třepíje ta zas nová kapitola. A měsíc, se na to každou noc dívána ty střepiny z rozbitých hvězdprý to tak každou noc bývákdyž vrací se velký vůz z cest.
Rosní romance.
Já loukou ráno šeljen rosou se chvilku mihpár nových veršů jsme měljednu kapku diamant jsme zdvihpak dotkl se tvého pasudiamant upl do tvých vlasů. Já loukou šel s teboutou rosou se spolu brodittak brzo nás nohy zebourád jí budu s tebou choditprojdu s tebou celý světpolíbím paži prs i malý ret. Tebe celou do trávy schýbámtělo od rosy moc rád líbámještě polibků ti dám párod trávy máš na ruce pár čarjá pár kapek rosy do dlaní vzalna tvé nahé tělo jsem je dal. Sním at je to ráno dlouhýcítím v nás obou ten příval touhynavadí ta sluneční clonatvá kůže je trávou vonnátouha se rozechvívámá ruka dovádivá.
Na křídlech.
Oprátky visý na stromu poeziebásně se houpají ve větvíchsmrt na místo zrodu životatak odpočívej v pokoji. Déšt polknul ránoi se svou modřízbavuje naději za rányzbyl popel. V prachu zmizel básníkco nepohodný byljeho básně nikdy nezemřou. A někdo jiný bude verše psáto válce smrti lásce.
O bolesti.
Nejde zahnat bolest a dělat, že neníněkde hluboko je v každém ukrytamohu ti dát svou lásku celé svě jměnípřál bych si at do mého srdce zavítá. V mém srdci zbyla už jen poslední strunaco naplno by se chtěla rozeznítnepřetrhne ji žádná písečná dunatřebas ty ostatní spraví tvá něha a nit. Tak jen se snažím nalézt své štěstína svou bolest já už zapomělhledám upřímnou lásku bez lstinový život začít žít bych měl.
Ukrývám.
Něha ve tvém hlaseopálená sluneční třásníukrývám ji v mé básnikrása začíná v pasetvých nádherných nohouco travou se nesea dál jít mohou. Ty zlatý vlaseco oblohu právě jasníty měsíci už zhasniukryt v klasežita co jej nesouchycen v lasetrávu zaléváš rosou. Klaním se tvé krásemé srdce je v tísnipár písmenek písnivánek je tu zasečte mi tu báseń smělouse mnou zná senechám jej číst celou.
Ticho.
Sám jsem pochoval sebe
do černého mramoru
kolem mě modré nebe
popel hází v černou noru.
Z věže.
Stát v obklíčení modrých nebes
na vrcholku té vysoké věže
mít celé město u svých nohou
dívat se na to prázdné náměstí.
Víčka.
Až se má víčka zavřou docelamé tělo spalte a trochu popelavhodte do řeky u které jsem psal. Až můj život zcela zhasnenezbyde nic než jen mé básněčtěte je řece u které jsem je psal. Až dopíši to co jsem chtěljá lásku svou nenašelaž otevře se ta má bránajá do ní vstoupím a má ránazůstane v řece u níž jsem sedával. Až můj zrak bude zcela zamlženjá nebudu moci psát naposled jense podívám na tu hladinu co jsem znal.
Báseń.
Má dlań pohladí květi tvé nahé těloo vás napíši spoustu něžných větk nohám ti položím světnevadí venku to bílo. Nahost ukryta v nočn tmědvou nádherných tělprosím paprsek hvězd ved měmé myšlenky ted nutí měabych zas napsal plno děl. Vítr zdvihá závoje věžedvě nádherná poupatanoční tmy spatřit vás v leževedle sebe jen říci nežta růže patří tam. Do tvého srdce.
Když se snáší.
Má dlań pohladí květi tvé nahé těloo vás napíši spoustu něžných větk nohám ti položím světnevadí venku to bílo. Nahost ukryta v nočn tmědvou nádherných tělprosím paprsek hvězd ved měmé myšlenky ted nutí měabych zas napsal plno děl. Vítr zdvihá závoje věžedvě nádherná poupatanoční tmy spatřit vás v leževedle sebe jen říci nežta růže patří tam. Do tvého srdce.
Čárky.
Díváš se přes mé rameno
tvůj pohled na mě vzhléd
nemusíš mít strach přeci no
i když tě studí led.
Crám lásky.
Chrám lásky já pro tě postavímz mého srdce malých kamínkůco bránili mé touze ted už vímv mých očích hoří pár plamínků. Tam jen spolu navždy zůstanemmé srdce plamenem lásky hoříjen měsíčním třpytem se spolu ovanemten plamen cesty a mosty boří. Tvé nahé tělo v skalní hlubiněosvětlí vlasy tak prudcezimou se chvěješ na mém klíněohříváš se v tom žáru mého srdce. Naše těla pálí tím horkým žáremparká chrám i stěny z krápníkůjá svou lásku dám tobě daremláska přichází rosou v trávníku.
zahrada ticha.
Ten čas tak neúprosně utíká
pohled co se mi ted skýtá
na tom místě kde teče řeka
už brzy bude nebe svítat.
Poezie.
Pomalu a těžce umírá tento svět
v rohu u zdi hyne růže květ poezie
klenot klenotů
co již tu není nikdy neožije
Poslední sloka.
Tak sedím u stolu
jen převracím listy
zažloutlé,zasypané prachem
mé oči čtou ty řádky
Sloky.
Vcházím v otevřenou bránu snůsnad tou branou sám hnunalezl jsme snad tvé stopymé dlaně se kliky chopí. Stojím na prahu věčnostisnad mi zbylo trochu ctnostiláska vstupuje něžně do mějá píši verše skromné. Já básník co vše zameškalto umění slok jsme poznalhledat verše v červáncíchprosvícené do rtů tvých. V úplńku ticha ty dlouhé rokyjá měním své nitro v slokyv osamění pocitu své tísněslava pak měním v básně.
Stín.
Tvé tělo se halí v stínu
tvé dlaně položené v klínu
mé dlaně se chopí boku kde se úží
do tvých rukou vkládám růži.
V slzách.
Kdepak mám svou básnířkunerozbila pár talířků. Ted utápí se v slzách. Kdo ted čte tvé básněkdyž mé srdce smutkem hasne. Jen čistý papír v rukách.
O knize.
Láska a živote je kniha ve které mohu číst
mé oči čtou ten poslední popsaný list
jen chytám se křesla rukou madla
nechci aby ta kniha do prachu spadla.
Pavučina.
Na květech růže se chví rosný třpytzabalena v pavučině ta se chytíten lesk má již hodně slabý svitneprojde přes pouta pevných nití. Ten květ byl bílý kdysijenž ve tvé dlani rychle zvadted pár lístků z něj k zemi visíprávě se ulomil a na zem spad. Přetrhly se i nitě dlouhé pavučinykapky rosy se v trávě vsakují tišepropadají se někam do hlubinykde prostírá se chladná jezerní říše.
Smrt básníka.
Po celém městě ted znějí smutně všechny zvony
vítr vše přenáší přes louky lesy vody i záhony
odešel básník život za ním zavřel branku
na stůl položil poslední nedopsanou stránku.
Vůně jara.
Slunce si hraje s varhany
ze střech ledových rampouchů
kolem nesou se ozvěny
doletí až k mému uchu.
Bílé listy.
Zůstaly bílé listy nepopsanéco víc bys chtěla mítstonky trav nocí orosenév nihž můžeš za mnou jít. Ty kapky rosy v trávěse mohou s mou nohou setkatverše se mi rodí v hlavějdu je do listu vetkat. Zůstaly verše roztrhané cáremna zemi jen bílé rozházené svitkyzima oděla se do března zem voní jaremzem převlékla se do pavoučí nitky. Cáry poskládané v jeden listvzpomínám v nich na tvou něhutak můžeš ted sama mou básen čísttmu jsem ukryl do lesního mechu.
V září.
Déšt dlouhý přichází v září
Tvé vlasy v dešti leskem září
na stromě položená ostrá pila
z mých dlaní u studánky vodu jsi pila.
O zimě.
K zemi se spustilo pár sněhových vloček
v tom nádherném zimním čase
padají na domy ulice auta i dverek
vše se ocitá v té bílé kráse.
Krajina.
Malíř maluje obraz krajinu
únavou od slunce pod stojan lehá
vmaluje do řeky stromy a stín
v němž koupe si dívka nahá.
Šmouhy.
Ze zamrzlých řek ledy tají
tvé oči a rty mi něco tají
za chvilku slzu v dlani budu mít
kapesníčkem šmouhy od rtěnky budu mýt.
Papírky.
Myšlenka se zrodila na papír psána
mou rukou již dávno vypsanou
třebas se ta myšlenka vrátá z rána
pak už bude básní napsanou.
Smutný básník.
Smutný básník co hledá rýmy
kam chodí smutek ba i žal
z nosu mi stéká kapičky rýmy
když kosou trávu ráno žal.
Ráno.
V koupelně rtěnky řasenky líčidla
před zrcadlem každé ráno stojíš
po chvilve vycházíš jak panenka
co nezvládne žádný malíř.
Z nebe.
Z nebe se snáší vločky co zebou
na tvé vlasy se všechny snesou
já jsem štastný když jsi se mnou
z víček do tváří se vločky vezou.
Vaz.
Srázy těch nekonečných výšek
jen hluboké a dlouhé ozvěny
prosvícené paprskem slunce
ve starých kamených prasklinách
Mezi tebou a mnou.
Mezi tebou a mnou
je rozechvěná touha
s noční šedou tmou
přichází láska a něha.
Clona.
Cloníš přede mnou oči
v závoji svých víček
za stěnou dlouhých řas
v závějích očních stínů.
V mlze.
Hrubost venkovních mříží
něha a hebkost tvé kůže
zloba co ztrácí se v řece
já topím se ve tvé něze.
Nádech něhy.
Oděná v krajkových punčochách
mé oči se dívají po nohách
cítím svod něhy její nádech
hladím tě rukou po tvých zádech.
Znamení.
V přívalu kapek deště
kdy z tvých vlasů
je vodopád přetékající něhy
a přívalovou vlnou slov
Čas zrání.
I slovo někdy raníjen nechtěněláska potřebuje čas zránídoteky procítěné. V očích malý plamínekvzplane náhlev srdci malý kamínekstále zraje. Každý z nás potřebuječas na zrání.
Příliv.
V přílivu vody
za úplnku měsíce
vydá moře svůj poklad.
Vlna vydala na břeh
V paprsku.
Stojím tu sám
ve svitu měsíce
paprsky dopadají na mou
nahou kůži.
probuzení.
Až přijde nový den
co ukončí ztracenou noc
zpěv ptáků protne ozvěnu noci
zmizí ty škaredé stíny
Chlad rána.
Chlad rána tě přinutil
aby sis vlezla ke mě pod peřinu
a já zahřívám tvé studené tělo
hlazením dlaní a polibky.
Samota.
jen holé stěny kolem mě
a pak to vražedné ticho
po chodbě kroky odezněly
zůstal jsem já a samota.
Zvon.
Ukrytá ve stínu zvonů
před poledním sluncem
jen provaz visí k zemi
zatáhlas a ony se rozezněly.
Zář těla.
Když dotknu se svou dlanítvého nahého tělalehce políbím tě natvé mateřské znaménkoa pak budu líbatkaždičký kousek tebe. Pomalu otvírám bránu touzenekonečnému něžnému milovánícítím žár tvého tělakdyž líbám tě všudetvé srdce buší naplnoa vzrušením se chvěje. Mé polibky začínají na uchupřesunijí se na tvůj krklehce se blíží k tvým nadrůmnevynechám ani pupík. Od tvého zadečku až ke krkulíbám tě na páteři pokteré muj jazyk cestujesem i tam.
Bez deštníku.
Tvé vlasy od deště bičoványšla jsi jen bez deštníkucelá jsi promáčená. Jen ticho deště přehlušujeTvůj zrychlený krokvoda Ti máčí paty. Tvůj deštník doma ve skřínikabelka přes hlavu nepomohlavařím čaj s medem.
Babí léto.
Z nebe se spustilo
několik tisíc bílých peřinek
i listí padalo
voda vykozlila na hladině prstýnek.
Horečka.
V horečce zmítám se celou nocprojíždějící auta mě budínikdo si nelehá vedle měa nenese mi čaj. Vedle mě prázdno v mém těle horečka.
Souhra dlaní.
Vykřesané jiskry láskyZ dvou páru očíDvě srdce naplno tepouAby zvládli tu nádhernouExplozi polibků. Ruce spoutané nitkami pavučinSe ráno ještě vícK sobě přimknou. V momentu probuzeníRuce a rty se jakoPrvní dotknou jeden druhého.
Polibek.
Pomalu se stmívácítím jak ses přitisklav marné snaze sesvým úmyslem dát mi polibek. Ani mříž by Tě nezastavilakdyby byla mezi námi.
Schodiště.
Oprýskaná omítka na schodištiodvádím se Tě do podkrovídveře se sami otvírají před Tvou krásou. Vešla jsi potichu po špičkáchve své nahotě.
Plameny lásky.
Plameny šplhají stále výšPolykajíc do sebe šepotV tom žáru něžných slovStoupají od dlaní k tvářímOd tváří k našim rtům. Kolem chlad kamenných zdíNeuhasí plameny lásky.
Čára života.
Své dlaně do mých uschovášZakrýváš přede mnou čáry v dlaniJá neumím číst v nich. Z Tvých paží jde hebkostProvoněná sprchovým gelem. Budu čekat až si zasUschováš dlaně do mých.
Ztracen v ulicích.
Ulice a křižovatky městaNářek skřípění brzd nadávky. Tisíce nohou kráčí po chodníkuStaří lidé chtěj dohonit časV poslední chvíli. Já ztracen v ulicíchMarně bloudím a hledámNěkoho s podobným osudem.
Bosá.
Touláš se bosáSvýma nožkama v trávěV nekonečném moři pískuJá rosou z pampelišekSmývám z Tvých nohou prach. Ted jsou zas nádherné jako dřív.
Tanec.
Tvá bosá chodidlaTančí v nekonečném Jezeře ranní rosy. Dívám se na tanecKapky rosy dopadají na mé tělo. Tvé nohy utápím v polibcích.
Stopy.
Kráčíš bez cílepo cestě plné kamení. Tvé propocené nohyZanechávají stopu v prachu.
Čtenáč veršů.
Já každý den usedám na břehuvítr si hraje s vlnky na hladiněčtu řece mé verše a pár příběhůvítr a řeka moji přátelé jediné. Přicházi večerní chlad rosa zazebedívám se na krásu tekoucí vodyměsíc se pomalu vyhoupl na nebeosvítil třpytem betonové schody.
Slova.
Písmenka k sobě poskládanáSlova co náhle mění se ve veršeS myšlenkou hraji se slovyNa papíru je plno prázdných míst. Věta za větou vznikají slokyTo jak básník se právě cítilZda smutek či radost vložil do dílaV mých dlaních zbyla slza.
Zatmění.
V úplnku nociV marnosti tichaV samotě bez vánkuDíváš se na zatmění.
Vzpomínky.
Už tolikrát mě napadli veršeod našeho prvního setkánístane se když na Tě chvilkumyslím tak nemohu nic napsat. Než přejdu ulici verše zapomenui na tvou vůni kterou jsi vonělaten tvůj hlas mi učarovaljá od té doby nedokázal nemyslet na nic jiného než na tebe. Mylím na tvé dolíčky jak ses smálai na tu první pusu co jsem dostalna tu krásu tvých vlasůtaké na tvou nádhernou tvář. S párem těch nejkrásnějších studánekmé oči po tvé kráse toužilyjá poprvé po dlouhé době otevřel očia tu krásu kterou jsem uvidělsnad ještě jednou ji spatřím.
Po špičkách.
Přál bych si být vločkou
hladit tě něžně po tváří
jsi moji věrnou posluchačkou
hlavu máš vnořenou v polštáři.
Váza.
Já rozbil skleněnou vázu
zůstaly jen střepy a prach
jen růže přežila tu zkázu
nic neubralo její krásu
Čočky.
Stojím uvnitř s rozechvěnou touhoujá píši básně po svitcíchtvé vlasy přiváži barevnou stuhouneutopím se v tvých jarních polibcích. Je ve mě plno jarní něhyjá píši tobě plno dopisůna horách už tají sněhyuž kvetou první květy narcisů. I z hladin řek tají ledyjá píši verše pro tvou útěchuvčelky sbírají první medylouky jsou plné žlutých blatouchů. Na zem dopadají poslední vločkyz mých veršů upletu tobě celenkuv trávě se objevují první čočkyco rozkvetou v první sněženku.
Zrcadlo.
V zrcadle vidíš nový obraz
pak zjistíš jde o tvůj odraz
konečně vidíš to co si zapoměl
pozdě poznáváš co dovolit si směl.
Květ.
Z těch nejkrásnějších květů květta růže mi nedá spátiaž budu v hrobě práchnivětto poupě se mi vrátí. Z poupěte té krásy číří plamens jarem se jí daříz mého těla se stává kámenmůj život zima maří. Tvé tělo vydrželo tolik zimmráz tvé tělo drásájá jsme tím kamenem smutnýmléčí mě tvá krása. Ten tvůj křehký květ skvostpro mě bude kvéstita krása utváří tvou spanilostco na tvuj květ sněží.
Ještě dřív.
Ještě dřív než přijde rosa
za svitu tisíce hvězd
hladí mě tvá noha bosá
co prošla tisíce cest.
Večery.
S večerem kdy sama usínáš
jen za svitu měsíce
klíží se oči světlo zhasínáš
za oknem hvězd tisíce.
Přál bych si.
Přál bych si být malířemmalovat akt s růží nahouna svém bílém plátně papířemalovat tvé tělo barvou zlatou. Přál bych si být básníkemjen tobě dávat verše rukou psanouna svém bílém plátně papířeuž navždy jsi mou básní rozepsanou. Přál bych si být malířemdotýkat se tvého těla lehcena tvém zlatém těle papířenamáčet barvu lehce štetcem. Přál bych si být básníkemšeptat ti verše srdcemna tvém zlatém těle papířepsát je na tebe modrým perem.
Borůvková.
Mé dlaně borůvkou hladí tvé nohy
borůvkou pohladím tvář ret i víčka
tvá krása předčí i některou z bohyn
seslala na nás ledová sklíčka.
Svatební.
Nadešel den co přeje lásce
je to den svobody poslední
pošták se naběhá ke každé schránce
a do té půlnoci polední
Ukrýváš se.
Dovol mi prosím otevřít ústaaby směli říct tak zůstanurčitě jsi to poznala ve svých snechchybí mi tvůj žhoucí dech. Jen ty mě dlouze líbat smíšmé čisté lásce k tobě uvěříštvé rty umí líbat i se smátja jen tobě budu říkat mám tě rád. Mým očím by se chtělo spátjen o tobě se mi bude zdátmá touha rozžhavená stále zůstávátvé tělo je zahrada celá vonavá. Tak nepřicházej ke mě ve snu potajíja přál bych si at naše rty se líbajínavždy si mě uschovej pod víčkyjá políbím tě za svitu svíčky.
Noc.
Tvé vlasy při úplnku měsícejsou v barvě rudého vínana nebi je hvězd tisícemé srdce bolest zapomíná. V komíně hučí meluzínato večer právě přicházív mé sklence je trochu vínasníh maluje si bílé obrazy. Má duše umírá v hříchudnešní noc mě snad odměníláska se probouzí v tom tichuv trávě rozkvétá červené kapradí.
Až na mě.
Až na mé tělo dopadne tvůj stíntvá ústa mi razítkují kůžido misky jsem natrhal pár ostružinza zády schovávám bílou růži. Až na mé tělo dopadne zář z tvých vlasůpřed spaním je z copu rozplétášjen nádech a pak slůvka z hlasujenom mě už navždy ráda máš. Až na mé tělo dopadne jiskra z očípokoud ta víčka na chvilku zavřešjen políbím tě dlouze do obočína mém ramenis hlavou usneš. Až na mé tělo dopadne tvá vůněpřitul se ke mě at ji ucítímještě víc se přitul mé srdce stůnějá ten žár lásky z těla pocítím.
Tulipán.
Rozkvetlých tulipánů mezz vůně se nám hlava zatočilana mých prstech je znát třesblůzka co máš je celá bílá. Peru se s knoflíčkem z perletitvé tělo mě něžně mámídržím svou lásku než mi uletíjsem s tebou a náš dech s námi. Hladím tvá nadra v hedvábípolibek na obě dámjsou jak nejkrásnější podloubína které pokládám tulipán.
Růže.
Růže rozkvéta jak tvá krásaco probouzí se do ranního rozbřeskutvá odpověd přišla poslední spásajá neutopím se v mých slzách do stesku. Po růži stéká kapička rosyna tváři máš kapičku potuspolu budem chodit trávou bosýtvuj hlas zpívá nádhernou notu. Růže celou místností zavoníjak vůně tvého těla mě svedei ten pošták se snad dozvonína klíně kočka nám přede. Růže ve váze po týdnu uvadátvá krása zůstane na věkykvětní lístek na stůl uvadána mé tváři jsou rtů doteky.
Kniha o lásce.
Já oplatím ti lásku láskousnad mi věříš, že tě nezklamupolíbím tě nad první vráskouspolečná láska píše stránky románu. Spolu budem psát lásky stránkys těch napsaných vět jsou nitě příběhujaké vyprávějí poštovní schránkyjak sněhovou vločku položím tě do sněhu. Pak budem spolu v té knize čístty naše příběhy našim dětemještě zbylo pár volných místi děti poznají láska vládne světěm. Na těch pár nepopsaných stránekpak příběh napíšem poslednína tu knihu nebudem dávat zámekjá zasloužím si polibek polední.
Šepot.
Láska do mého života vkročívím ona nečekaně chodívázlehka jak vánek do mých očímá láska se do tvého srdce podívá. Jak perla z mé slzy se ponoříhluboko do tvého srdceoči nás obou láskou zahoříjá držím Tě pevně v ruce. Má hlava se Ti do klína položíten sen co končí až ránotvé oči láskou silně zahoříkdyž mé rty šeptají tvé jméno. ve spánku mě tvá dlan pohladíprstem bloudíš v mých vlasechtvá dlan mě něžně svádíslova láska je v našich hlasech.
Slunce.
Slunce spustilo své paprsky k zemijsou jak třásnělisti padá ze stromů a jázas píši básně. Slunce si jen hřeje a dotýká sesvými paprsky zeměšimrá nás po tvářia já tu stojím ve tmě. Slunce jen slabě svými paprsky hřejecelá zem se připravuje na zimujen tak sám v listí stojíma zatím hledám to kouzlo podzimu. Jen vítr si tu vane všudepoletuje listí ze stromuobčask kapky padaj z nebepřed nimi se schováš u stromu.
Vítr.
Když vítr opře se do noci
a s kapucou si bude hrát
tak já přidám se půjdu mo pomoci
oba si budem těmi vlasy hrát.
Vločka.
Chtěl bych být vločkou
snášet se na Tebe
chtěl bych být kapkou deště
stékat Ti po tváři.
Vodopád.
Voda padá kamsi do hlubin myšlenka se někde ztratí kus skály bych pro Tě ulomil ten čas se nikdy nevrátí. Voda jen hučí v hlubinách myšlenky se mi hlavou honí já zabloudil v těch skalních roklinách nesmím jít cestou zpátky. Voda jen teče mezi kameny jako ta myšlenka svou cestou nejde jen krčit rameny nesmím až na dno klesnout.
Vlaky.
Po obloze plují mraky každý z nich se snaží předhonit jen v dálce slyšíš houkat vlaky co snaží se ty mraky dohonit. Po obloze plují mraky z nich můžeš si obraz sestavit už blízko je slyšet vlaky já nenechám Tě do něj nastoupit. Z oblohy zmizely hvězdy vítr nestihne již žádnou dohonit ani nestihnou to ty vlaky jen paprsek chce Tvé tváře opálit. Slunce Tě svým paprskem pohladí svými paprsky nás dva zahřeje teplo z mých dlaní Tě zahřeje taky v dálce houká vlak poslední naděje.
Déšt.
Nebe se zatáhlo a kapky padaj z nebeto jen andělé tam nohoře pláčíjejich slzy bubnují do skela mě i Tebe smáčí. Proč pláčí andělé když nemohou se dotknout zemětak se jen chtěj dotknout svými slzamitak na zem padaj kapky deště které nás chrání před zlými silami. Tu náhle otvírá se nebe tisíce andělů se leskne jen šumí jejich křídlajak rozhánějí mrakytu náhle nebe a sluce září. Jen duha zbyla po deštita duha to jsou andělésuší svá křídla po deštitak už neplačte andělé.
Oblázky.
Jen pár oblázků vylovím z řekyvšechny jsou vodou ohlazenékolem jsou vysoké břehykameny na nich jsou ochozené. Do Tvých něžných dlanívložím těch pár malých oblázkůpo chvilkovém si hranívytváříš z nich pár obrázků. Z těch malých hladkých oblázkůprávě z nich srdce skládášje příliš brzo na láskutak si je v dlaních střádáš. A těch pár malých oblázkůdo vody zpátky hodímenad hlavou nám letí pár běláskůpo břehu se snimi honíme.
Plamínky
Kolem hoří pár svíčekslzy se vsakují do mých dlanína stole zbytky sklíčeksnad bůh splní mé přání. Malé červené plamínkyna knotech klidně hořív mé dlani zbyl prstýnek s kamínkyplamínky za mnou mosty boří. Tak za světla svíčekpoznat pár Tvých snův tmě za oponou víčekpít víno z TVých rtů.
Nedělní ráno.
Chtěl bych být nedělní ráno
tím tácem co si pokládáš
na bříško se snídaní
když ráno snídáš.
Modré tulipány.
Tisíce žlutých a bílých narcisůnechají na tvé dlani pár podpisůdo rozkvětu jsou také zványčervené žluté a modré tulipány. V parku plno lidí dam a pánůco obdivují krásu modrých tulipánůsnad políbit tvou tvář budu smětk nohám položím ti modrý květ. I já si k tvým nohám kleknutvou lásku do sebe hned vdechnui tu vůni květu a tvého tělamá lásko patříš jen mě celá.
Stýská se mi.
Kde se mi schovávášmá růže vonícístýská se mipo vlnícím mořikoupat se v tobě. Vstoupit na ostrovuprostřed jezeraspatřit holý květtam v mlze ústdémantech venuše. Slov operavodopád básnívýrazní pěčet ńadervlnobití touhyzrcadlí okraje. Květy leknínůnosí tvé jménosvádící políbit tu krásudlouhých stonkůplovoucích skořápek.
Sto poupat.
Sto poupat se v noci zimou chvějepod svitem blikajících hvězdpoupata ukryta v černém stínuskrz pavučinu se květ derepřikryt čerstvou raní rosoudo tmy se vplétá vůně. Listy růží kolem rozházel jsempůjdeš po nich z jakékoli cestdotekem proměním poupata v růževšechny hvězdy shrnu do tvých očíaž půjdeš svou nohou bosoucestou do mého srdce.
Dech.
Dotýkám se rty tvé tváře
cítim polibky dech našich úst
sen četl jsme na stránkách snáře
bouře v srdci to láska bude růst.
Dívka a rytíř.
Oděn do vyleštěného krunýředívka čeká na svého rytířetu její vysněný na kolbiště vyjíždíz davu lidí znějí posměšné hvizdyco chce tu ten cizí rytířnikdo si na něj nevsadí ani prasklý talířon se ke svému koni tiskneod jeho zbroje létají jiskry jiskrnémá sám kolik životů a krve ztrátkdyž sám musel s mečem stát. Jeho kůn nechává v písku stopyrytíř jen svůj meč pevně chopíbije se jak ve dne tak i v nocivládne svému meči přesnou mocíon všechny poráží tak už to bývájeho tělo nikdo však nepohřbývádívka má o něj velký strachkdyž rytíř po druhém meči sáhjeho další sok se nehýbáon ostatním sokům se mistrně vyhýbá. On dnes totiž bojuje naposledv jeho srdci roztál těžký ledrukou se drží koně hřívkybojuje čestně o srdce dívkyon zatím nic jiného neznajebojuje a vyhrával velké turnajepokynul dívce mečem kterou milovaltu další sok jeho mečem umíraltak jest bylo psáno jednoukdyž vyhraje stane se jeho ženou. Tak sám se rytíř svým mečem oháníve předu na bocích tak i za nímbojuje statečně o dívčí přízeńv krku má sucho trápí jej žízeńje si jistý alespoń v něčemumí dobře vládnout svým mečemuhýbá dozadu ranám o krokted umírá jeho poslední dokon sám již to ví téžzůstal jen on sám jediný vítěz.
Májová.
Z pod víček taje něhato básník píše májovou lyrikurozkvetlý květ listy šlehápouští nám vůni šeříku.
Nesmělé ruce na rty tvé sahajíláska se opírá o staré břízkyprvní doteky polibky padajítak proč číst básně z nějaké knížky.
Májová láska je sama knihouco občas každý může si čístvíčka se po řádcích jen letmo mihouškoda, že nemůžeš v dlaních ji hníst.
Pod rozkvetlou třešní první polibeknemám právě komu bych daltak jencituji z básně úryvekdlaněmi bourám kamený val.
Moulin Rouge
Jen slyšíš zvonů ozvěnykdy touláš se ulicí u Seinymohls tu dřív potkat slavné malířekdyž touláš se středem Pařížea pak slyšíš v dáli tušto tě vítá Molin Rouge. Tam všichni bavit se mohousledují krásu tančících nohouten hezký pohled se skýtáto varieté vás všechny vítápohyby dívek krásných ladnépříběhy lásky začínají v šatně. A pak každý den ve stejnou hodinuobjeví se on ve fraku na podiuod dívek dostává polibky na retpak naplno se rozbíhá noční kabaretuprostřed naplno barevných zdechkaždý večer jiný příběh. A muži se všichni dívajína tanečnice co nohy zvedajítrvá to malý okamžikvšechny nohy tvoří jeden šikcelý sál se na to koukájak nádherný je jejich kankán.
Váza rozkoše.
Vzdechy samotypo lásce toužíukryté v tůnidřímají v plamenechžhnoucích rtůco schladí sprška deštěčervenou bázní obnažíš rtyvýmol do hlubin. Dech vanesvá zrnka pískukrunýřem poutoči jsou silnější než slovatichost bojuje s perletíco nikdy nezhasnev červených líčkáchváze roskoše.
Premiéra jara.
Jaro přichází na křídlechmotýlích v novém šatupomalu ukrajuje časa rozšiřuje zorničky dnesluneční paprsek pokladádlaně na prsa sochsmetává z nich poslednízbytky zimy. Zazvonil první déštna všechny zvonkya smyl sítě pavučinjen tak si vyšeldo všedního dnenikdo neměl deštník. Vše se odělo jarním suknemi očištěné střechy se lesknounahým tancem paprskůs lehkostí pavučinekse vznáší něžnětak proč jít do divadlavždyt jaro má premiéru.
Rande
Napřed nesmělé doteky
v ruce růže květ
pak toulky úzkou uličkou
přeješsi at není to naposled
Doteky doteků.
Doteky tmy co padá v ulicíchvůně tvých vlasů na ramenou mýchmé dlaně se dotknou lehce pavučinyruka vrhá na tvé tváře černé stíny. Doteky dvou nahých ramenz mého srdce spadl kámenmé rty se dotknou tvého dechubude to dlouhá noc bez noclehu. Doteky dlaní tvých na mém tělecítím tvé polibky dlouhé smělémé dlaně se dotýkají tvých bokůcítím tu lásky žář v tvém oku. Naše rty se líbají dotek za dotekemnevadí nenastal lásky čas měsíc květenrty se dotknou tvých jemných stehendlaní je posypu lehce bílým sněhem.
Kapka.
Tichý vodopád ktrve co bloudíkapka se někde skrývájen láska se o ní soudíco jiného ji ted zbývá. Růže co jsem ti donesl asve váze jsou u zrcadlasvázal je tvůj zlatý vlasnechceš aby ta kytka zvadla. Jen stůl s večeří cítí svícnu tíhuprohýbám dotekem dlanísklenicí vína pokládám knihutvůj ret se polibku brání. Černé stíny růže z listův odrazu hořící svícetouha dochází k tomu místukde kapka se schovává více.
Divocí psy.
To pustá krajina v noc se převalíted vše už noc oblohu tiše zahalíto divocí psy jdou tou černou tmoutiše za kořiští jdou krátí si nocpak když zavyjí jsou slyšet mockdyž jdou své kořisti stopou. To jen tak dlouho sami čekajíještě si s kořistí dlouze pohrajínež se na ní všichni rychle vrhnouto dlouhé hodiny ji štvou celá smečkauž ji mají téměř svou malá léčkanemá šanci již nikam uhnout. To už i dravci na obloze kroužínechytaj myši co na zemi se ploužíjim nepomůže dnes žádné lasočekají co zůstane jim po psechzvěř na zemi přistane a po všechzbyde na ně krvavé maso. Ted už psi jen naplno běžíto kořist jim unikne jen stěžípak jen vidět velký skoksmečka se na kořist vrhá tichý řevk zemi padá další druhá teplá krevna písku je jí velký tok.
Nahost
Tvá rodící se nahostrozteklá v červáncíchosvětlí vrásky na čelei květ růžetvá ńadra vystoupí z básńězakryjí se tmouze stínu dlaní co je hladíněžně jak května loucezalitý paprskem jara. Pod stínem vlasůrosa se svlékádo špinavých zrcadelod nití slunečních paprskůtichými kroky básnězmítané horečkou vášní. Večer ukryt do záclonybočních rozparkůměsíc se dívá z povzdálískryt za stromypozoruje naše dotekyi obloha strnula tím citemco koluje v naší krvia já jsem celý tvůj. Zajatec v krystalkách hvězdzmáčených kapkami deštěvylákaných z nebe co slouží bouřcea pohádkám co zrodila poeziena křídlech ptáků co přináší denco zakryjí tajemství nociupadajíce do snu rozsudkem večernicev košilce pavučin.
Odešla zima.
Odešla zima ze svého království pomalu
nastal čas jara rozkvetlých lásek zápalů
s jarem přichází zatím slabá a maličká
držením ruky s první růží polibkem na víčka.
Vyznání sněženek
V noci jsem napsal potají do sněhu
chci s tebou být od prvního dne jara
psát ti své verše a dát ti svou něhu
voníš má sněženko něžný posel jara.
Modlitba jara.
Přichází k nám prvního dne jara ton
dovol mi, Pane, rozeznít velký zvon
i obyčejný básník má několik práv
at mé srdce bije jako on
O Nově.
Zas ta zrádná slova
co přináší nám nova
ředitel senátor
zas nám poví nějaký for
Hvězda.
Do hlubin něhy se propadámjen ty hvězdo co svítíš na nebiproč nemám nikoho vedle sebemé rty nešeptají tvé jméno. Tvé kráse se nic neubráníje to jako nějaké zlé kouzlovšichni podlehnu té moci.
Nemohu se před tebou schovattvá zář si mě hned najdea já se stále utápím v tom snuco asi nikdy neskončí. Nemohu se z něj vyprostitnemám v sobě tolik silodolat té nekonečné moci.
Poslední list
Ten poslední list je vytrženz knihy plné tolika citůzdá se mi smutný sennaplněn osudem zlých mýtů. Ta sloka co je neúplnázměnila se v hustý dýmsnad vítr ji vzal i vlnated stíhá chybějící rým.
Zbylo mi jen chvilku tichaspousta těch krásných snůted kniha je o stránku lichánevím kam se právě pnu. Nevím zda odpustit či pouta vléciže sám bych měl trpětasi se ale zmítám v klecinemohu jít ani nikam letět.
Báseń
Má dlań pohladí květi tvé nahé těloo vás napíši spoustu něžných větk nohám ti položím světnevadí venku to bílo. Nahost ukryta v noční tmědvou nádherných tělprosím paprsek hvězd ved měmé myšlenky ted nutí měabych zas napsal plno děl. Vítr zdvihá závoje věžedvě nádherná poupatanoční tmy spatřit vás v leževedle sebe jen říci nežta růže patří tam. Do tvého srdce.
O válce
Nevím jak bych měl začít,nejsem žádný spisovatel a to, že píši je můj koníček a píši o tom co chci já a nemusím se stydět za můj názor. tak asi začnu odpovídat postupně.
Na začátku všeho byl asi Bůh,ten určitě nechtěl aby se lidi ničili navzájem válkami a zabíjením,on asi také nechtěl,aby vládli sami sobě,ale lidé to tak chtěli a tak jim dal prostor. všichni vidíme jak to asi na světě celé dopadá,nejsem věřící ale bůh asi nechtěl aby se lidi zabíjeli,nechtěl aby se vraždilo,myslím,že jeho přáním bylo aby lidé žili v lásce a ve vzájemné úctě což tomu tak není.
Jižní čechy.
Jižní čechy plné rybníků a jablonís hladiny řek a malých potokůjá poutník se té kráse uklonímpřed rozprostřenou Šumavouco uvízla v mém oku.
Jižní čechy plné krásných místjste krajem hor údolí i zámkůjá píši o Vás další listo té celé kráse krásotvíráte do čech branku.
Jižní čechy plné velkých městse spoustou velkých mostůna Vámi je plno hvězd co svítí na tu nádhernou zemtěch nejkrásnějších skvostů.
Jižní čechy ze všech nejdražšío Vás jsou i hezké melodievítr se přes Vás přenášílehce vane přes vrcholkya šeptá slůvka poezie.
pro Aničku.
Má malá Aničkoprincezno má malákdyž líbám tě na líčkotěch dnů je ted zmála.
Jsi ještě maličkáat´štastné je tvé hraníbyla jsi jak malá tečkakdyž držel jsme tě v dlani.
Do tvých dlouhých vláskůstočených v culíkuukryl jsme svou láskudo modrých motýlků.
Mé myšlenky jsou plny těkdyž s tebou venku dovádimjsi růže rozkvětlý květekdy zas tě pohladím.
Tichost.
Malá krůpěj potusi razí někde cestušlépějích tichostipoledním horkem.
Kapka krve stékáv trubici vnitřku životakmitá svalemrytmem srdce.
Jen svými ústyse můžeš tiše ptátobjetí dechumlčení nalezneš.
Pocity.
Plameny pocitů se naplno rozběhnouz uzavřených kruhů samotybloudí v zahradě duší jejich oponoudo snů se dostávají ústy.
Zahradou ticha jde zástup vzpomínekkrekem mlčení v zapoměnílehkostí motýla se oheń svlékchybu napraví cestou bránění.
Ozvěny času plameny jazykazávoj dýmu otevřel života oponumotýl se zas ve větru smýkájen svět se utápí v tichém mamonu.
O jednorožci.
Na louce kde kvetou bílé lilieted táboří vojáci Římské legieani víla nemůže tančit svůj tanecvše pozoruje tak smutný jednorožec. Byla to jeho louka kde vánek váltam s tou vílou si ve vodě hrálted na jeho louce vetřelců plno jestateční vojáci Římské legie. Na louce se od rána vždy něco dělojemu se v těch lilích ted hrát chtělokdyž nastal večer pomalu stanulsám zničil těch tisíc stanů. Těch pár vojáků na něj udělalo honnejsou tak chytří jako je onna místo lilií je ted plno bodlákůna zemi se válí mrtvoly tisíce vojáků.
Obraz.
Tvé tělo jak obraz chodí kolem mě
ve stříbrných paprscích oslepuje mé oči
na zádech křídla co nesou tě do modrých výšek
já padám do snů vášní cest rozchodů.
Závoj.
Jak víla ve snu bloudíš hájemkterým teče jen čistý pramennohy přechází v jedna druhoutančíš na hladině s vlnkou malou. Jen závoj co tělo balítvé vnady přede mnou halíkdo ručník ti podáaž postříká Tě voda. To jen vítr si právě umanetvé celé tělo lehce ovaneusla jsi ve stínu v těch vedrechslunce si ustlalo na tvých ńadrech. Tvé tělo hraje těmi barvamiproč se halíš trvalo mitvé rty jsou v barvě rudých vínprošla jsi spuštěným závojem pavučin.
Valentýnka.
Nadešel den co přeje láscejen v tento den bolest srdce zanikáslyšíš něhu v mé každé hláscena zlobu a hádky se dneska nečeká. To byla má dlan co pohladila tě ve spánkunebo si myslíš,že to byl posel z nebetvůj dech ponoří mě zcela do vánkujá pomalu ulehám do peřin vedle tebe. Jen co mrak stríbrný měsím rozpletenití tě k sobě navždy připoutámna křídlech motýlích růže rozkvetejá ten nejhezčí dárek lásku ti dám. V noci za tebou anděl přiletíaž budeš mít zavřená víčkapošeptá ti láska je něha ne prokletíráno se vzbudíš poznáš kdo na tebe počká.
Duše básníka.
Jen tak si píši básněpero od potu mám vlažnétěch mým myšlenek plné tokymě napadají další sloky. Ze svých slov skládám řádkyv básních nejsou žádné hádkypíši podle své náladyněžně smutně i dlouhé balady. Někdy napíši verš hned a brzypak z mých očí stékají slzyco vsakují se do bílého papíruco odolává špičky pera úderů. Můj strop se už dávno zřítilplamen v očích narození se vznítilmé srdce pravidelně bušído svých veršů vkládám svou duši.
Stráń
Jezerem rosy jsi vyběhla
nahoru strání
do otevřené náruče vběhla
vlasy ti brání
O životě.
V modlitbě psal jsem o dotecích
ten papír je už dávno žlutý
co cítil jsem psal jsme v řádcích
mých veršů ptám se zda selžu
O harmonikáři.
Za oknem stojí dívka nádhernánikdo ji nemá rád je švadlenatak jen smutně se z okna dívásvou písen z mládí sama zpívádívá se z okna jak ten sníh tajepřišlo jaro do tohoto krajena ulici slepý harmonikář hrajeposlepu mýchá si hrnek horkého čaje.
Už skoro je bílý jeho vlaskaždý den poslouchá dívka ten hlassvé písně si zpívá od rána i zvečeraod raní mlhy oběd skoro i za šerasedí tu za mlhy za slunce i v deštikaždý den se musí s harmonikou néstitak sedí tu sám zpívá a lidi chodínějakou korunu mu do klobouku hodí.
A tak když někdy vítr silně vlajesama mu nese hrnek silného čajerádá se z okna na harmonikáře dívápřes den si jeho písně sama zpíváz okna se dívá jak ptáci kolem letíkolem harmonikáře je vždy spousta dětísama také vzpomíná kdy byla ještě dítěmamince jak musela držet na rukou nitě.
Tak to jde každý den rychle utíkánastane večer jeho hůl v dálce netukáv jejím srdci je zrovna tísentak zpívá si svou starou písenpřed ní jen krabice plná těch nitíčeká ji do noci spouta a hodně šitíodbíjí půlnoc hodiny pendlovépomalu usíná šaty má již hotové.
Táto.
V postýlce leželas malinká
když jsem tě poprvé uviděl
bál jsem se tě vzít do náručí
abych ti nějak neublížil.
O lásce.
Láska přichází v podobě
poupěte růže které rozkvétá
jak tvá krása co vplouvá
rosou ranního rozbřesku.
O nohách.
Posílám pohlazení a polibky
na tvou ranní tvář
pak tvoji nádhernou
obnaženou nohu bosou
Žár těla.
Když dotknu se svou dlaní
tvého nahého těla
lehce políbím tě na
tvé mateřské znaménko
Dětské království.
Vzpomínám na ten malý pokojíkkde si hraje a zavírá víčka dcerana zdi má plno obrázků a poličekje to její plyšové království.
Plno krabic a košů s hračkamiobčas jsem s ní stavebnici skládalnebo si s ní hrál s kostkamikdos nám je stále boural.
Vzpomínám na ráno kdy přišla mezi nási na tu peřinu co mi hned stáhlato už ted vše odnesl daleko časkdy na mě svou ručkou sáhla.
Ted jen slza se vpíjí do papírumě zbylo plno nádherných vzpomínektvou fotku si všude sebou beruúsměv když padal z kostek komínek.
Dívka a klavír.
Přišla dívka ke klavíru trochu nesměleVyndala pár not z papíru měla pot na čeleJejí první dva tři tony pomalu šum v sále ustalHrála od srdce jak zvony úplný klid nastal. Na bíle i černé klapky hraje tam i semPrsty zavadí od pivní zátky ty háže na zemHraje si sama smutnou píseń její prsty lehce chodíJe poznat v jejím srdci tísen cítí dýmku jak vedle voní. Tony té skladby nejsou nudné má ráda svou můzuLidi tleskají to je nutné má průsvitnou blůzu. Vložila do skladby svou lásku pozoruji její nohyBylo slyšet jak někdo mění pásku má na hraní vlohyJen občas přehodí stránku not hraje staré mistryDívám se na lesk jejích bot poslouchají i lustry.
Starý tulák
Starý tulák.
Sám starý tulák o holi tu kráčí
Sedne si vklidu a pak jen svačí
nevadí mu den noc časy větrné
K narozeninám.
Tak nastal čas kdy už nejsi dítě
proměnila jsi se v ženu
už z vlasů Ti nekoukají nitě
ted už nemusíš žít ve snu.
Blesk osudu
Pláče nebe kdo mu ublížilslzy své k zemi nechá padatjen pomalu se vpíjí takkdo se tu bude hádatjen slunce a mrak. Tolik mi připomínají mou duši.
Pláče nebe slunce i mrak. Slunci se ztratil ohnivý vlak.
Malíř zdí
Stojím tu sám v samotě malebv tom kruhu zdí velkých stavebz omítky co malovali mistrovo rucevložil do díla celé své srdce. Ted na jeho dílo jen prach se snášíz nitra těla prach co se někde prášímaloval sám na zed své obrazynezajímalo jej nic a žádné dotazy. Ten mistr maloval od rána do nocijen sám sobě si mohl pomocimíchal barvy a držel si své štětcena zed se s nimi pak dotýkal lehce. Nanášel čáry a jen svými tahymaloval vojáky koně ženské vnadyten nejhezčí uprostřed tady jena něm je krása Panny Marie.
Tulák a řeka
Hvězdy se vezou na velkém voze
měsíc na obloze jasně svítí
pramínky řek se strácejí v stínu
v němž ukrývá se zbloudilý tulák.
Poutník a bílá růže
Mezi jarem a podzimem
deštěm co být může
rozkvétá celá do krásy
osamocená bílá růže.
Červené hedvábí
Jen to lesklé červené hedvábí
ukrývá přede mnou tvé tělo
do mé náruče tě něha odplaví
mým rtům by se líbat tebe chtělo.
Básnířka
Přišla básnířka lehce jak víla na pasekus verši nádhernými s nimiž poutá křídla větrupřišla básnířka s veršem novou nadějípři večerním úplnku to básnířky dělají.
přišla básnířka s mocí co posílá mi spoustu hezkých snůjá už budu s nimi v těch zbývajících dnůpřišla básnířka s deštěm kterému vkládá tu zářv tom nekonečném moři deště snů polibků namoji tvář.
Přišla básnířka s básní jen mě odeslanoubudu tvým veršem tvou básní nedopsanoupřišla básnířka s láskou s čistou pannous tím žárem lásky co věrné srdce planou.
Přišla básnířka s něhou a s životem bez lžínastal čas kdy můj život lásku zasloužípřišla básnířka se slzou svým tichým pláčembudu rád když budu od slz celý zmáčen.
Má lásko
Když jsi se sedla na můj klíntak mě pohladil i tvůj stínsedla sis na mě ve svéch spěchujá cítím to z tvého dechukdyž tě políbím.
Když se dlaní dotýkáš mé kůžeptám se co asi láska všechno zmůžeco zatím já dokázal dosudsnad lásku mi napsal sám osudkdyž tě políbím.
Má lásko se zavřenými víčkyzatím co ještě klidně spíšshrnu ti okraj od spodničkya dlouze políbím má lásko.
Ten tvůj stín na mě dorážímé myšlenky právě někam odnášíměsíc prosvědcuje prach a záříuž máš vyležený důlek na polštářikdyž Tě políbím.
Altán
Ve staré zahradě šedého domu
na němž je omítka zčásti opadaná
kamený taras táhne se od boku domu
za nímž je starý dřevěný altán.
Hlas.
Tvůj hlas čistě zníkdyž zpíváš svou písenmé ruce Ti tleskajípodávají Ti růže. Stojíš přede mnous hlavou na mém rameni. Tvé objetí je něžnéjako Tvé polibky. Něžně Tě hladím po vlasechpo Tvých dolíčkáchv tváři.
Nahá
Stojíš nahá v dešti. Kapky dopadají na Tvé vlasy,paže,tváře,rty. Jsi štastná. Kapky stékají po TVém tělea každá kapkakterá se dotkne Tvého tělatam Tě hned políbím.
Dívka u Vltavy
Ty dívko co stojíš u Vltavy
na její hladinu se díváš
snad žene tě síla pohanská
že chceš skončit jak O. Vranská
Ty řeko Vltavo
Ty řeko Vltavo ve svém nahém svetru
já ted musím spoutat křídla větru
abys nám nikde cestou nenachladla
za pár měsíců zas ucítíš doteky pádla.
Malíř
Ja na tvé tělo kreslilbych malíř kreslil bychobrysy tuží za obraznevzal bych ani halířna tvé tělo jen samou růži.
Až budou půlnoc zvony znítmalíř tvuj je malý pánaz budem o pulnoci spolujen mi dva šampus píttuží ti namaluji tulipán.
Večerní pošta
Větrnou poštou přišlo mi pár Tvých vlasůstále Tě ještě nepoznám podle hlasuani nevím jakou barvu mají Tvé očijaká jiskra v nich vlastně hoří. Větrnou poštou přišlo pár sněhových vločekna silonkách pustilo se pár očeknevím na koho ted právě vzpomínášjen na mých ramenou přeji si at usínáš. Větrnou poštou přišlo mi pár deštových kapekjen já jediný zapoměl na Tvůj svátekvím,že se nezlobíš rty se chtějí smáttřebas i dovolíš ten dárek Tobě dát. Větrnou poštou přišlo mi pár paprsků sluncecítím jak by mě hladili něčí něžné ruceje spousta slov co mě ted napadáto slunce však za obzor náhle zapadá.
slza
Slza kápla na mou tvář
z mých očí kapky Tobě posílám
jen hvězdy dávají slzám zář
zas sám to světlo zhasínám.
Moře slz.
Ty moře slz co z mých očí vytékají
lod stroskotala na veliké hoře smutku
mé slzy stále tečou a já se nestratím.
Každá lod se z plavby nevrátí
Vyznání
Já píši Ti o svých pocitechsnech co jsou uvnitř mě ukrytévěřím,že oči se čtení nebránítěm řádkům co pro ně jsou jen napsané. Snad nepřivádím Tě do rozpakůz očí déšt ty kapky někam odplavíhodně daleko do říše skřítkůmé srdce tu bolest napraví. Dej volnost svým myšlenkám a pocitůmnech je naplno ze sebe rozletětzaplav mě spoustou svých polibkůdo Tvých očí dovol mi se navždy zahledět.
Snář
Tvá tvář kterou zatím v mlze ukrývášjá Tě nesmím poznat nebo před sebouzatím celá se přede mnou schovávášjak ta mlha co zahaluje Tě v tajemnou. Jen ta mlha kolem mě všude zářízatím nevidím Tě snad už brzyjen hledám to co vše znamená v snářizatím mi dělají společnost mé slzy. Jdeš s tváří zahalenou v šátkujá chci Tě políbit a Tebe se dotknoutsnář vypráví že ještě pár pátkůpak už budem spolu pod nebem moknout. Konečně uvidím jak Tvé vlasy vlajíněžně je pohladím po jejich leskuty snáře proč v nich tak lhajítak dlouha mě necháváš v mém stesku.
Slepá dívka a růže.
Ráno se dívka slepá probouzís novými paprsky ranního sluncesvými střevíčky projde od rosy louží. Dívka je královnou snůo čem si tak sama snívákdyž na květ růže se nepodívávidí ho ve svých večerních snechv zavřených víčkách svýchkaždý den roste do krásydo víček zavřených očínavždy zavřené průsvitným stínem.
Na palouku růže rozkvétájejí dlan se jí něžně dotýkájejí oči nepoznají její krásu. Vůně do dívky vstupuje s jejím vdechempřed mrazem ji chrání svým dechemta dlan je velice něžnánikdo tvář co skrývá neznáukryta před sluncem ve stínudlaní protrhla právě pavučinu.
Co dětem se zdá.
Co dětem se zdá ve spánkuzakrytých vonavou peřinouzdá se jim o malém stánkus tou výbornou zmrzlinou.
Jak jim jde ted pohádkao zvířátkách o princezněna stole leží rovnátkav krabičce nedotčené.
Království dětí začínájakmile maminky zhasnoupár bonbonů schovají do klínapak ve tmě si je načnou.
Jaký sen se jim zdáo vílách či šípkové růžencetu pohádku každé dítě znáo ševci a princezně jasněnce.
Poznání
Chtěl bych poznat vášen co z Tebe zářítu nesmělou červěn co line se Ti z tváříjak při západu slunce když nebe hořínaše láska jak v našich snech svět boří.
Chtěl bych poznat co skrýváš uvnitř sebezda ten mráz co kolem je Tvé ruce zebejak krví se právě ted barví nebejak ta láska co vychází z vnitřku Tebe.
Chtěl bych poznat co skrýváš ve svých dlaníchjá s kopce s tebou jel bych a nebál se na saníchnevěřím tomu co povídá nebe o zlých dracíchjen,že je láska už navždy v našich srdcích.
Chtěl bych poznat co skrýváš pod zavřenými víčkyproč chráníš si oči těmi barevnými sklíčkynebe si hraje s větrem skládá z mraků příčkya ta láska roste na dně zatím malé lžičky.
Mé jižní čechy
Procházím šumavo tím tvým polomemtou rodnou krajinou tím mým domovemtvým nejhezčím bohatstvím a tvé cestyVy jižní čechy jste mou rodnou vlastí.
Pohledy z vrcholků na plešné jezerokde každý večer tančí víly své boleroi ten malý potůček co mění s v řekuspoustu městeček hradů a zámků.
Rožmberk Hluboká a také Orlíkv jejich sálech se tančil valčíkplno těch zámků zasáhlo do dějinz některých zůstalo už jen pár rozvalin.
Plno měst vesnic a také pomníkůpotoků řek a jezer malých rybníkůkamenné pískové i stříbrné dolyúrodná země se spoustou polí.
Tulák po hvězdách.
Slunce zapadlo za obzor.
Vysoké vrcholky zašedlých hor
ční k nebesům zbarvených červánky
jako by chtěli jít do války.
Lovci opuštěných duší
Až ucítíš horký dechželezo Ti vypálí značkudo tvé kůže tak boha nevolejto sám dábel tě sved sám.
Až ucítíš ve vlasechpařáty černých vranco se ti boří do vlasůduši svou vema upsat skus.
Až vejdeš do mrtvýchulic velkých městtvá stopa zmizív mesíčním prachu. Slunce se vybarvilokrví všude kolemtebe jen cáry kůžes kusy masa.
Naděje.
Naděje přiletí na vlaštovčích křídlechve větrných poryvech se neztratípočkat si až proletí kolem náspak už jen zbývá chytit ji do dlaní. Až proletíš jednou kolem mědo svých dlaní tě pevně uchopímjen řeknu si žes mojí nadějíprázdná křídla od nás odletí. Já budu Tě mít na svých dlaníchsnad už se mi nikam neztratíšbudem spolu až do naší smrtižít v čisté lásce a věrnosti.
Vzpomínka
Jen ležíš na stole
Tvá duše opustila tělo.
Já dívám se z okna
kam asi letí.
Vánoční lístek
Jen tiše leží v nitru se trápí
sami vědí jak ten čas kvapí
smutně čekají na vánoční lístek
v šuplíku zbylo jen pár starých fotek.
Královna ledových rukou.
Tvé ledové ruce nězněpohladí mě jen zběžně. Chráníš si své soukromíco na to odpoví mé svědomí. Z Tvých ledových dlaníje cítit něha ne braní. Vím,zdraví chceš mi přátjá ted nemohu jít spát.
Opuštená duše.
Já sám se večer toulám tmoujen občas kroky chodců mě rusínemohu se zabavit ani žádnou hroujsem v Klubu opuštěných duší. Má duše umírá ve tmě se propadáněkam hluboko do tiché samotya žádná hvězda z nebe nepadáani se neleskne na barvě kapoty. Nezůstal ani sen někam se rozplynulstejně jak světlo z lampy mizíten dnešní den co právě pominulta tma mou radost všechnu kazí. Mezmizí ty škaredé sny co stále se vracíani ta samota co v opuštěnost se měnítak i má radost co ze mě se strácíta trocha naděje co zbyla už ve mě není.
Brána
Smět tak na chvíli zastavit časprojít svou branou osudupoznat to co je uvnitř z náspoznat i míru svého odstupu. Smět vrátit se do dětsrvíkde si jak malý hrátve svých snech nejlépe na štěstíco nikdo nebude nám brát. Plnou dlan malin jístv dlaních krev je pravá. Na nich jen s klidem čístže je to z malin štáva.
Struna
Srdce když bolavé mášžádný lék nepomůžesama ten lék dobře znášláska je lék na vše. Dovol mi je pohladit mou něžnou dlanímůžeš i slzu uronitto k bolesti patří. Položím dlan na Tvé srdcestiskneš ji Tvoji rukou. Cítíš teplo,jak do Tebevstupuje,to již láska začla léčit.
Vánoční
tak přišel ten čas těch pár dní vánoční
celý rok na sebe lidi řvou ted se přetváří
to zlo dávaj svým blízkým ukrývaj ho do dárků
spolu se smějíhodují apijí z těch samých pohárků.
Tma v očích
Tma v očích. Šla tiše po ulicioči ukryté v tmavých brýlích. Z jejich rtů nešlo nic řícisama trápí se v těžkých chvílích. Jen smutný úsměv na rtechpocit,že sem nepatříhraje si ve svých snechkouzlo ženy si však opatří.
Vltava
Ty tichá Vltavo
cos z břehů se rozlila
Ty naše Šumavo
cos tu vodu pustila.
Břeh
Já chodil básně k řece psát
na mé místo,kde už nic není
když nemohl jsem večer spát
tak tam jsem své řádky psal.
Světlo
Zavírám oči zdá se mi sensvětlo bílé přichází. Nikdo mě nedrží netáhne venslunce za pár hodin vychází. Zavřené oči vzpomínky vrácenémé tělo klidně leží. Zbyly jen stíny světlem ztracenév mé hlavě ted film běží.
Město
Jen tak se dívámtoulám se těmi uličkamisměsí nových a starých domůsítěmi ulic křižovatek nádraží.
Jsou to hluboké parky,zahradykde odpočívají staří lidémaminky v kočárcíchsluní své ratolesti.
Ty staré uličky,památkystarobylá náměstí,zákoutíjimiž se rád touláma každý týden je v nich trh.
Vždy,když se procházímtěmi uličkami,zákoutímimám město jak na dlani a přemýšlímjak bude vypadat za pár letaž zestárnu.
Blesk
Mohutný blesk uhodil do domu jen praskání krovů co se rozpadá. zastavil se čas, světlo, jen síla hromu jak dům k zemi dopadá. Ten blesk z nového století do tmy zasvítí pak už jen k zemi padá dům stoletý. Jen samý prach a vedle strom co také dostal ránu spadl na dům jen samý ohen co schoří až k ránu.
Fotka
Na stole leží Tvá fotkajá stále si ji prohlížímsnad Tě už také potkámz okna Tě stále vyhlížím. Na srdci mám Tvou fotkupřelezem dřevěné hrazeníz břehu řeky ukradnem lodkupoplujem k jejímu prameni.
Pouta lásky
Pouta lásky.
Jsi spoutaná láskou. V dlaních máš pouta láskyjen sklo nás oba oddělujevytahuješ žaluziia já přesto cítím Tvou vůnikdyž oba se dotýkáme sklajen svými rty. To sklo je od nás zcelazadýchané a oba najednoumalujem na sklo srdce tamkde jsou otisky našich rtů.
Smrt
Jen tak sedímta má svíčka ještě nemohla dohořet. Mé nemoci neuniknuje brzo ještě odejítnení ten správný čas na odchod. Nudně se blíži postava s kosoupomalým jistým krokem. "tak si dej poslední cigaretu mladej"povídá a nezdržuj mi to.
Sny
Sním o snech a zázracích které se splní,věřím v naději a pravdu,čekám na tu hlubokou a opravdou láskukterá se mi zatím vyhýbá. Věřím,že když růže pláče,že to není marnékdyž stéká Ti slza po tváří cítím Tvou bolestnení tu nikdo kdo by utřel i mou slzukterá mi právě ted stéká. Nenech ji dopadnout na zemnenech ji aby se vsála do zemědovol mi abych Ti ji setřel a rukou směl pohladit TVé rty. V mém srdci je láskakterá čeká právě na Tebetak pojd si ji vzít z mého srdcejen budu vědět,že Tebe mám rád.
Slepota
Život je velký lhář osudu jsi jen hračka zbývá mi už jen pláč vše jen velká rvačka. Protloukám se tím životem snad našel jsem cestu k bohu mé ztráty jsou mým osudem není ten správný čas jít do hrobu. Jsem ted na vše sám uvnitř mě to moc bolí snad svou lásku někomu dám mé srdce si za své někdo zvolí. Osudu svému nikdo neunikne snad najdu tu správnou cestu má bolest jednou zanikne budem dva na tu lásku.
Slzy
Jen tiše stékají z barevných zrcadelstékají po tvářích,když je někdo smutnýjen já naletěl na spoustu lákadelmé slzy se barví krví.
Už z nich mám krvavé jezerokapky se tříští v střepynikdo neví jak mě to boleloa to střepy nosí štěstí.
Já jeden střípek mámje celý můj životpro něj svůj život dámjen na něm mi záleží.
Vločky
Z mraků se snesou bílé vločky bílou peřinou se zem přikreje TVé oči se jasně rozzáří ta vločka Tvou vrásku přikreje.
Až vločky spadnou Ti do vlasů tak já Tě dlaní pohladím půjdu za Tebou ne pro krásu Tvé dlaně už ze svých nepustím.
Ty vločky nás dva zasypou cítím doteky TVých rtů já budu Tě nosit na rukou v bílé záplavě motýlků.
Kapky deště
Stojíš v tom nekonečnu ticha sama se bojíš,jen kapky kolem Tebe Tvé srdce se Ti uvnitř svírá bolest tlumíš svým zpěvem. Jen tiše stojíš v kapkách deště rukou hraješ si s křížkem na řetízku voláš mé jméno a ještě vítáš mě v klubu romantiků. Jen tiše stojíš v kapkách deště ty kapky Tě celou smáčí jen mě prosíš "bud tu ještě" polibky cítím na své tváři. Slyšíš kroky já přicházím ve tmě držím Tvé boky říkáš mi ved mě mezi těmi kapky deště budem spolu proplétat se těsně.
Doteky II
Doteky II.
Smět dotknout se nebe. Smět dotknout se země. Smět dotknout se snů.
Doteky
Doteky.
Rukou si hraješ s vlásky. Tvé rty šeptaj něžná slůvka. Z očí Ti svítí hvězdy.
Bílá Růže
Voníš má lásko voníš tak lehounce jak bílá růže daleko ode mne stojíš ani bůh mi nepomůže v té staré zahradě kde černý kříž stál spostu dní a nocí jen vítr ovával. Voníš má lásko voníš tak lehounce jak bílá růže dovol mi Tvou vůni cítit stále v té staré zahradě kde černý kříž stál mé srdce jak kámen pukne. Voníš má lásko voníš tak lehounce jak bílá růže jsme zas o kousek blíž v té staré zahradě kde černý kříž stál jen řekni,že neodcházíš. Voníš má lásko voníš tak lehounce jak bílá růže jen rozvalina zbyla z kříže v té staré zahradě kde černý kříž stál jen ta růže kvete dál.
Den
Až přijde ten den
kdy dotknem se naší lásky
andělé z nebe se rozletí
z nebeské zahrady nás květy zasypou
Jsi
Jsi něco co vždy jsem najít chtěl
jako ta láska kterou jsem zapoměl
jsi něco co najdu stěží a když
tak se jen těžko věří,
Láska
Láska.
Jen sedím tu tak sám
Ty se mi vyhýbáš
marně přemýšlím
Dotek lásky
Doteky Lásky
Dotýkáš se mě konečky prstů
cítím teplo z Tvých dlaní
hvězdy jsou jak tisíce lustrů
Modlitba doteku
Modlitba doteku.
Vrcholkuvysoké hory
nech dotknout mě pane
odtud z nebeského prostoru
Síla úplnku
Síla úplnku.
Je úplněk,jen mlčky tu stojím a slyším brekot a pláč dívek,jak je trestá matka představená,svist biče protíná vzduch a dopad na záda,jak trestá matka se svými pomocnicemi. Jen na nóční obloze svítí měsíc a je úplněk,mám dnes narozeniny,sic mi to není nic platné. Své rodiče jsem už neviděla hrozně dlouho,byla jsme unesena asi před pěti lety a těch pět let jsme uzavřena v tomto klášteře já a spousta jiných dívek,jsem dcerou krále,určitě mě hledají ale zatím jsem tu a trpím,jen čekám na ten den kdy mne najdou a budu pohlazena od své matky a budu cítit její něhu i mého otce,vzpomínám na moji setřičku co asi ted dělá,jaká je.
Dospělost.
Dospělost.
Noci jsou chladné jako dálnice
v ulicích bytostí ztratí se tisíce
dlouho jsem předvídal tuto nehodu
Vyznání pavučinek
Vyznání pavučinek.
Tvou pavučinu lásky
neprotrhne větrný poryv,
ani bouřka s ledovými perlami.
Barevná křídla
Barevná křídla
Bouřka po sobě zanechala nebeskou sedmikrásku
jsou to však andělé co křídlá svá suší,
sotva slzami stačili smýt prach z cest.
Střípek
Střípek
Jen malá holčička stojí na písku
v ruce má střípek z lahve
jen stojí a skrz ten poklad
Svíčka
Svíčka
Ta svíčka zapálená co pomalu hoří
tím svým malým plamínkem každému z nás
ta svíčka zapálená co pomalu hoří
Anděl
Anděl
Je ráno,slunce se právě probouzído zpěvu ptáků,je ráno a pryč je úplněk té poslední noci vládce jenduha na obloze zbyla po nočním dešti. Jen musí poklesnout mlha co město večer přikryla a TVé vlásky se budou lesknout ve třpytu slunce které si pročísneš a na mé dlaně padaj kapky z večerného deště. Ty muj anděli,proč jsi přivedla podzim,Tvé vlásky usychaj pod slunečním svitem a ranní vánek jim pomáhá a růže svuj květ rozvila když večer jej zavřela před TVou krásou. Ve vzduchu je cítit sníh který napadá na TVé vlásky a já jej budu rukou ztírat,zatím však se do Tvých vlásků zapletl list,který se vydal s vánkem na dalekou cestu.
Černý kříž
Černý kříž.
Jsem sám jak černý kříž
mé tělo je větrem ošlehané
stojím tu sám jak černý kříž
Večer
VečerJe pozdní večer kouř z komínů poletuje nad městemaměsíc osvětluje stříbrný plechVe vzduchu cítíš vůni sazídéšt smývá listí ze starých střech. Je pozdní večer jen kapky bubnují Do střech a pouličních lampStojím tu smáčený poslouchám zpěv andělůavoda jen stéká z betonových ramp. Je pozdní večer jen světlo z lampSe odráží od Tvých vláskůastojíš tam celá promočenáJen naše dvě těla dělaj stínJsi ke mně jen svými rty otočená. Je pozdě již jen naše rty se dotýkajía mlha si nás dva přikrýváUž není vidět ani na krok nám dvěma nic jiného nezbývá.
Básník
Básník
Odešel básník a neřekl ani sbohem
odešel básník a nikdo neví kam.
Odešel básník rozloučit se sbohem