Morař

Skrze hustý oblak dýmu stoupajícího z hromady lidských těl se prodírají umorousaní a od sazí zaprášení lidé. Královská garda zapaluje všechny domy jenž postihla strašná tragédie. Mor přinesly krysy rovnou z Pařížských ulic a bez varování nás počaly zabíjet. Chudí lidé byly samozřejmě nakaženi jako jedni z prvních. Garda je nemilosrdně zavírala do jejich obydlí na dlouhých čtyřicet dní. Když otevřely dveře … lidé už nežili. Nikdo neví jestli zemřeli hlady nebo je sklátila ta strašná choroba. Nekonečný smrad a dým stoupající ze zapálených domů tiše zahaloval malou vesničku do černého roucha smrti. Ta stará dáma měla hody, stála Vám za okny a klidně se koukala jak ženu s osmi dětmi zavírají vojáci do sklepení jejího domu. Vzlyk a nářek dětí je neodradil. Ani když museli zastřelit malou holčičku na prahu jejího „hrobu“ z nich nedělalo sadisty.

Prostě měli strach jako každý, nikdy jsem jim nic nevyčítal, ač jsem mohl a měl jsem na to práva. Zavřeli mi ženu do sklepa a já se syny za ní zavíral dobové víko. Rvalo mi srdce opustit ji, ale celou noc mi spílala, že se musím postarat o naše děti, že ona už je stejně ztracená. Nic na světě Vás nevyděsí víc, než když někoho pohřbíváte zaživa v jeho vlastním utrpení.

Postupem času, jak nemoc dostávala čím dál více lidí, stal jsem se jejich hrobníkem. Já ačkoli starší muž okolo padesátky, přežíval jsem mezi nemocnými jako ryba v otrávené vodě. Pohřbil jsem svoje příbuzné, pohřbil jsem i jejich děti, dokonce i pana starostu se šenkýřem. Dal jsem je vedle sebe aby si mohli porozprávět zase o všeličem jako to dělávaly kdysi.

Naložil jsem i svojí choť a zase se dal do práce. Nenechal bych jí tu spálit ani za dva pytle zlatých. Nemám moc času, musím dávat do masového hrobu maso. Živím se tím. Je to ovšem jen moje podstatná část, která se ztrácí v jiné, volnější … ve světle co proniká skrze řadu opadaných topolů k tomuto smrdutému místu.

A tak klekám na holá kolena do rozmočené hlíny a začínám se modlit k bohu za slitování, jenže on je hluchý.

Už nevečeřím a ani nesnídám. V poledne zhltnu krajíc chleba což mi připomene kdo vlastně jsem a co tu dělám.

Páchnoucí kanál dovršuje krásu tohoto místa a v jediném mrknutí oka se halda lidských těl při slunečním žáru rozkládá v přítomnosti mě … „obchodníka“ se smrtí a jeho děravou morovou károu co vleče každý den skrz temný hvozd.

Někdy se směji spolu s legiemi malomocných se nechají dobrovolně pohřbít svůj prst a tak se pokládají za něco víc - proroky či osvícené.

Na kraji bývalé vesnice, ve stanu,  poklidně pokuřuji dýmku a piji svůj čaj v touze po jiném krásném místě. Mým prokletím, za to že jsem zůstal naživu, alfou a omegou je vlastně ta morová kára.

Jsem sám a nemám žádnou skutečnou podstatu. Jsem hrobník. Jsem svatý „obchodník“ s těly a jsem zdráv, jako jediný z této vesnice, kterou jsem celičkou pohřbil na pahorku, kde kdysi stával kostel. Pohřbíval jsem je postupně a pokaždé když jsem před nějaký dům přijel s lítostí v očích … jsem PLAKAL a vzpomínal.