Vůně květů a prasečích nožiček.

Kvetoucí stromy mi připomínají dětství. V těch dobách jaro trvalo dlouho a víly z matčiných pohádek se měnily v rozkvetlé jabloně. Dalo se na ně doopravdy vylézt a naslouchat skutečným včelám a motýlům. Ale motýli doopravdy nemluvili, to už zase patřilo do máminy pohádky.

Zbožňuji uvařené vepřové nožičky. Mámě smrděly a taky neměla ráda ten jejich tvar. Ony vypadají uvařené skoro stejně, jako když běhají po prasečárně. Táta mě do nich nikdy nenutil, ale šel příkladem. Vařil si je sám, ve velkém hrnci a nakládal si jich vrchovatý talíř . Máma mu říkala: "Nemám z nich udělat tlačenku? Nebo ti do nich přidám okurky, vajíčka natvrdo a budeš mít huspeninu, nechceš? " A táta na to: "To je dobrý, Jiřinko. Jestli nám chceš pomoct, mohla bys umejt nádobí. " A krájel si při tom tlustý, křupavý chleby. Mně dal taky, o kolik jsem si řekl. Měl jsem při té baště pocit chlapský soudržnosti. Byl jsem členem ne moc legálního spolku jedlíků nožiček. Tam nemohla ani máma, ani malý bráška.

Objevil jsem sakuru, japonskou třešeň, miss kvetoucích stromů. Našel jsem ji na ulici. Na té, co v ní už dvanáct let bydlím. Možná, že kdyby tady rostly břízy, psal bych teď o nich, o jejich bílé kůře a drobných lístcích. Nevím, každopádně teď píšu o sakurách.

Je plná sakur. Táhnou se po celé délce ve dvou alejích. Padesát jedna týdnů v roce jsou docela obyčejné, neplodné třešně. V létě trochu stíní, na podzim jim zezlátnou listy. Když se jim větve obalí sněhem, přimějí vás mlčet, naslouchat tichu...Nic, moc zvláštního, to dělají všechny stromy. Sakury se liší jedním týdnem v roce, časem růžových třešňových květů.

Ten přichází na jaře, někdy dřív, někdy později, ale vždycky přijde. Mizím z práce neobvykle brzo, abych si to pořádně vychutnal. V naší ulici, jinak liduprázdné, je živo. Lidé sem chodí v tenhle čas na procházku. Místní jdou třeba jenom vysypat koš, nebo dolít vodu do ostřikovačů. Těch, kteří zrovna dnes nemusí být dlouho v práci a mají nějakou nutnou činnost venku je podezřele mnoho. Loudají se a vymýšlejí všechno možné, jen aby mohli jěště chvilku zůstat v té záplavě růžově bílých kvítků. Ti, co musí zůstat doma mají alespoň otevřená okna a každou chvíli z nich vykukují. Všichni vnímají onu těžkou vůni jara.

Jenom soused z příšerně drahého půdního bytu nevnímá nic. Soustředěně si natáčí rozkvetlé sakury do své úžasné, multifunkční  videokamery. Budou se mu hodit, vypadají opravdu luxusně. Může jimi nenápadně proložit jiné dokumenty: " Tak tady bydlím a tady už jsem já na letišti před odletem do jůesej.... " Znáte to.

Přichází skupinka excelentních Rómů. Museli sem vážit dlouhou cestu. Tady široko, daleko žádní cigoši nebydlí, my jsme slušná čtvrť. Jejich holkám to pod sakurama neuvěřitelně sluší. Ten kontrast černých vlasů a světle růžových lístečků bere dech. Napadá mě, že starověcí asiaté po staletí šlechtili japonské třešně právě proto, aby dokonale ladily s černými vlasy jejich princezen. Soused se na romy dívá s nechutí. Otráveně čeká až přejdou. K jeho účelům se záběr na cikánky nehodí. Princeznám je to úplně jedno, jdou řadou třešní dál a smějí se něčemu hrubými hlasy.

Doma chybí kola dvou starších kluků. Jsou někde daleko. Jdu se podívat alespoň po našem nejmenším. Hledám ho pochopitelně mezi sakurama. Nenacházím ho, zato potkávám zase ty tmavý holky. Hrozně se mi líbí a všimly si toho. Když ženská vycítí, že se chlapovi líbí, ještě zkrásní. Tím pádem se mu ještě více líbí a následně je ještě hezčí. Sebe posilující zpětná vazba. Cyklus zrychlujícího růstu, typický pro velmi dynamické, nestabilní systémy. Například pro vznikající lásku, požár nebo protrhávající se přehradu. Cigošky na mě absolutně kašlou, moje teorie na ně nezabírá. No,jo, když jsem jí objevil, byl jsem o patnáct let mladší a o třicet kilo lehčí. A i tehdy fungovala jen vyjímečně.

Přestávám si namlouvat, že by nejmladší synek mohl být v aleji a jdu ho hledat mezi popelnice. Je tam. Přirozeně. Sedí se třemi holčičkami a jedním chlapečkem na betonu. Opírají se zády o plechové nádoby. Chodí do ohrádky na popelnice dost často, říkají tomu náš domeček. Teď zrovna s něčím zaujatě kšeftujou. Se svou pohádkou o vílách a kvetoucích jabloních se tady nechytám. Nechávám si vysvětlit pravidla obchodování. Jsou velmi složitá, netransparentní. Pokud jsem dobře pochopil, základ tvoří směna jetelových trojlístků za růžové třešňové kvítky v poměru 1:5. Kurzy jsou velmi přibližné, protože žádný z účastníků neumí násobit ani sčítat přes deset.

Komerčně nejúspěšnější je malá holčička. Má modré, pomněnkové oči, světlé vlásky a moc hezký šatičky. Neumí sčítat ani do pěti, ale používá účinnou strategii. Pokud se jí zdá, že vydělala málo, začne brečet, nebo spíš řvát. Řev je to opravdu příšerný. Hlavičku při něm otáčí stranou tak, že má pusinku těsně u popelnice. Ta pak rezonuje a působí jako obrovský megafon. Vysvětluji jí, že pokud bude používat takhle tvrdé metody, nebude mít po čase s kým obchodovat. Chápe to a rychle pouští na trh část svých jetelíčků za přijatelnou cenu. Neumí do pěti počítat, ale vyzná se. Šatičky už má dost umazané.

Předpokládám, že mi ti businessmanni zařídí alibi, kdyby se manželka ptala a jdu se ještě na chvilku projít tím barevným, nadýchaným zázrakem. Vzpomínám na mámu. Jestli někdy umře, její duše se promění v jabloňové kvítky. Ne, že by se k tomu schylovalo. Matka je výřečná šedesátnice a energie má až moc. Nějaké převtělování není aktuální. Otci taky zdravíčko slouží. Jak si vzpomenu na tátu, dostávám nezvládnutelnou chuť na vařený vepřový nožičky. Rozkvetlé sakury jsou sice krásné, ale člověk se jich nenají. Jednou napíšu pohádku o princi, co se tak zamiloval do lotosových květů, až z toho umřel hlady. Takový osud mi tedy, zaplať pánbůh, nehrozí.

Vytahuji z ledničky vepřové špárky. Jak to manželka vidí, opouští kuchyň a přesunuje se do pokoje. Boj proti prasečím nožičkám vzdala už před lety. Občas je dokonce tak tolerantní, že mi tu dobrotu sama koupí. Vnitřne srozuměná s tím ale není. Má potřebu to někomu vysvětlit, nějak se obhájit. "Víte," říká zcela lhostejné pokladní v hypermarketu, " to kupuju pro psa." Celá fronta, včetně pokladní vzhlédne a se zájmem si prohlíží úctyhodnou hromadu prasečích nožiček. Jindy zase kupuje zbytečně bedýnku předraženého šampaňského a špárky schovává pod ním. To šampaňské popíjí, když je na mě naštvaná. Nalije si ho plnou sklenici, usrkává a listuje si při tom katalogem příšerně drahého nábytku.

Papiňák usykává, a v kuchyni začíná souboj opojných vůní. Chvilku vyhrávají sakury, chvilku prasečí nožičky, podle toho jak foukne větřík do otevřeného okna. Vykláním se ven. Soused už odložil kameru a jde venčit své nóbl psy s dlouhým rodokmenem. Přátelsky se na mě kření. Jsem mu sympatický, považuje mě za svého méně úspěšného kolegu. Jednou mu ty jeho chlupatý telata poleji tím manželčiným šampaňským. Určitě se mu to bude líbit. Taková stylová příhoda, bude ji moct dávat k lepšímu na párty.

Pod oknem se zastavuje holka s klukem. Jsou to ještě skoro děti. Dneska ti mladí začínají se sexem opravdu brzo. Ležím na kanapi, testuji, která z těch bojujících vůní je lepší a naslouchám vzdechům milenců. Mění se v takové hekání, jako při zápase. A pak se ozve zamilovaný, ale také dost otrávený dívčí hlas: "Jsem ti říkala, že mi tam dneska nemáš šahat." To už si připadám opravdu jako šmírák. Vůně vepřových nožiček ovládla bojiště. Vstávám a jdu zavřít okno. Přidávat k problémům těch mladých ještě zápach z naší kuchyně, to bych nechtěl. Milenci odcházejí a teplý smrad z nožiček stoupá vzhůru. Nad námi je už jenom byt souseda s kamerou. Nechávám okno otevřené. Kolega to holt bude muset vydržet.

Nožičky už budou hotové. Právě včas, protože dorážejí kluci. Zavládne trochu chaos. Mluví na mě všichni tři najednou, každý o něčem jiném. Pokouším se jim všem simultáně odpovídat a ještě při tom lovím nožičky z vařící vody. Nejstarší to komentuje slovy: "Fůj, ble, ble " a odchází za maminkou do pokoje. Ale ti dva mladší si dají říct. Prostřednímu opatrně vykrajuji z nožiček kousky libového masa. Pečlivě si je prohlíží, aby se ujistil, že tam opravdu není ani kousek kůže, ani kousek šlachy. Neví co je dobrý. Nemá zkrátka k pojídání nožiček to správné nadání. Za to nejmladší nesporně talentovaný je. Drží si nožičku pěkně oběma rukama a okusuje jí svými mléčnými zoubky. Drobné kůstky z prasečích prstů způsobně vyplivává na talíř, jakoby to byly třešňové pecky. Radost pohledět. Ale zase nám zalézá mezi popelnice. Rubová strana téže mince. Kluci postupně odpadávají a zůstávám na hostině sám. S obtížemi konzumuji poslední kousky.

Dojídat jsem to neměl. Je mi teď těžko od žaludku. Dávám manželce za pravdu. Ty vařený špárky fakt strašně smrdí. Ohlodané kosti balím do vzduchotěsného igeliťáku a vhazuji do odpadkového koše, přibuchuji mu víko. Myji nádobí. Smrad z nožiček přišel o přísun posil a definitivně ustupuje vlahému vzduchu jarního večera. Na kuchyňskou linku vlétlo pár nachově bílých okvětních plátků.

Teď už můžu otevřít dveře do pokoje. Voní tam žehlení, čerstvě vyprané záclony a všudypřítomné sakury. Jsou i ve váze na stole. Nic tam s ničím nebojuje, vládne harmonický klid. Žena se obrací od otevřeného francouzského okna a začíná mi něco vyprávět. Ráda hovoří. Na to aby mi řekla, že si prostřední synek zapomněl doma svačinu, potřebuje asi dvě stě vět. Zrovna teď mi to nevadí. Naslouchám jejímu měkkému, tichému altu, vnímám nastávající soumrak a hrozny růžových květů proti tmavnoucímu nebi. Jarem zblblý pták zazpíval ranní písničku. Nikdo se k němu nepřidal a tak zase zmlkl. Jenom bzučení včel chybí. V Praze včelaři vyhynuli. Kde nejsou úly, nemohou být ani včely. Manželčin hlas začíná znít kovově. Prý už zase nemyslím na to, co mi říká.

Za léta manželského soužití jsem si vypěstoval zvláštní schopnost, operační paměť. Po vyrušení dokážu opakovat poslední tři zaslechnuté věty, aniž bych je před tím vnímal. Právě teď se mi to moc hodí. Ujišťuji ženu, že ji poslouchám a přeříkávám obsah operační paměti. Tón manželčina hlasu se vrací do tichého altu. Snažím se poslouchat pozorně.

Hodně se zešeřilo. Žena zahání kluky na kutě. I na pohádku dojde. Není o vílách a motýlech, je o dvou medvědech co jsou zároveň policisty, hasiči a záchranáři. V každé jejich příhodě musí být výbuch sopky nebo alespoň požár mrakodrapu, jinak si kluci stěžují, že je nudná.