Nebe

Sedíme na zahradě Annina otce a jen tak mžouráme do ošklivého odpoledního sluníčka. Já, Fielding, Anna a  Oscar, my všichni přemýšlíme, co bychom teď mohli dělat a nic zábavného nás nenapadá. Poslední činnost vymyslel Oscar, a tak soutěžíme, kdo se nejdéle vydrží koukat do paprsků sluníčka se škodlivým UV zářením. Podle toho už vám musí být jasné, že si to vymyslel on. Ne že by Anniny, nebo snad moje nápady byly bůhvíjak výborné, ale prostě si nelibujeme ve zdraví nebezpečných aktivitách.

Nejlepší to má Fielding, protože má sluneční brýle. Nosí je pořád, aby nebyly vidět ty jizvy kolem očí. Já jsem proti této výhodě nejprve protestoval, ale Anna řekla, že je jedno, jestli mám brýle nebo ne. Stejně se mi nelíbí zvýhodňování Fieldinga, ale s Annou nic neuděláte. Začínají mě pálit oči, již podruhé, protože předtím se dostavila fáze umrtvení. Zíráte do světla a brzy mu přivyknete, ale teď to začalo být nesnesitelné. Připadám si jako, když mám každou chvíli oslepnout, ale ani to mě nedonutí přestat dřív než Anna.

Oscar si všimne mojí momentální slabosti:

"Pálí, co?"

"Ani ne, díky." odpovím a moc si přeju, aby Oscar uhnul pohledem ze slunce a prohrál. V duchu ho proklínám za tuhle zábavičku, kterou si vymyslel, aby mě naštval. Po straně pohlédnu na Annu, buď medituje, anebo jí už sluníčko vysmažilo očka. Ještě chvíli, takhle sedíme a pak Fielding prohlásí: "Už mě to nebaví." a přeruší náš hloupý boj. Skloním oči ze slunečního žáru a vůbec nic nevidím a jen si domýšlím, kde asi sedí ostatní.

"Je to blbá zábava." ozve se Annin hlas. "Příště vymyslím něco já." dodá princezna trochu naštvaně.

 Oscar se otočí směrem, kde tuší Fieldinga a požádá ho, aby mu podal pití, protože doufá, že alespoň Fielding vidí. Nechá pak láhev s minerálkou kolovat a já dám Anně přednost, i když mi pud sebezáchovy velí okamžitě se napít a zbytek vody si vylít do spálených očíček. Ona mi poděkuje a já si potom konečně trošku zchladím oči i tvář.

Pak se ozve strašný hluk, jako když přistává hrozně velké letadlo. Nebo víc letadel. A protože naše vidění se pomalu vrací do nornálu, my všichni pohlédneme nahoru, kde už není žádné slunce, ale nějaká nedefinovatelná hmota. A ta se blíží, padá na nás. Čím blíže je, tím více horký a žhavý je zemský povrch. Já, Oscar a Anna to nevidíme úplně jasně, ale všichni jasně slyšíme Fieldinga, který říká: "Padá. Nebe padá.". A říká to tak vyrovnaně a klidně, že nepanikaříme. Anna se ještě naposledy přisune blíž ke mně, položí si hlavu na mou hruď a řekne: "Vždycky jsem chtěla zažít konec světa."

A pak kamsi odletí, a taky Oscar a Fielding a místo očí mi teď žhne celé tělo. Skvělý pocit.