NETYPICKY VE MĚSTĚ-2

Před autobusem se objevila postava, kterou bylo sotva vidět přes mračno všelijakého hmyzu. Já v ní rozpoznal pana Bezouška, který běžel směrem od místa, kde se zrovna čistila žumpa a do níž se na nápravě zakutálel. Narvaný autobus byl během krátké doby  prázdný a dokonce i řidič zmizel v dálce. A tak jsem se rozhodl, že dojedu na konečnou sám.

  Klíčky ve startéru zůstaly a tak jsem autobus zdárně nastartoval. Ač jsem nikdy autobus neřídil,  jelo se mi s ním dobře. Tu a tam mně na zastávkách nadávali čekající lidé, že nezastavuji, ale moc jsem si jich nevšímal. Po jisté době mi došlo, že jedu mimo trasu autobusu. To nebylo však to nejhorší, protože autobus náhle nejel po ulici ale po parkovišti. Pak se přede mnou objevilo něco jako tunel. Já jím projel, abych se poté ocitl na větším prostranství, které kolem dokola bylo obsazeno sedícími lidmi v hledišti.

„Dobrý den. Promiňte, že otravuji, ale jak se dostanu do centra?“ Zeptal jsem se užaslého muže, který seděl na vyvýšené sedačce.

„Zbláznil jste se?!“ Rozkřikl se.

„O tom nic teda nevím. A proč tak řvete. Já se vás slušně zeptal.“

„Jste normální?“

Já jen pokrčil rameny a letmý pohled mi prozradil, že jsem autobusem vjel na tenisové hřiště.

„Aha, tak tudy cesta do centra nevede.“ Řekl jsem si a nenapadlo mě nic lepšího než začít couvat. To nebyl moc dobrý nápad, protože jsem se netrefil do vchodu a to ani opakovaně. Jízda po tenisovém kurtu s narážením do všeho kolem mě přestala pak bavit. Rozvášněný dav pak autobus vzal útokem a já jsem tryskem vyběhl ven. Mým úkrytem se stala pootevřená výloha.

  Když dav přeběhl,  přestal jsem pózovat jako jedna z figurín ve výloze. Hned na to se jiná figurína rozkřičela, což dávalo tušit,  že se nejedná o figurínu.

„Pomóóóc..blazééén..“ Křičela žena, která upravovala výlohu.

„Sakra,  to jste dnes už druhá, která mi něco podobného říká.“ Řekl jsem jí a mou snahou bylo vyjít z výlohy, jenže jsem vrazil do stojící figuríny a ona i se mnou ztratila rovnováhu. Pád do obchodu mě neminul. Hned se na mě kdekdo zadíval.

  Začal jsem co nenápadněji utíkat, ale to se mi moc nepodařilo, protože se mi do cesty postavil prodavač.

„Kam nesete tu figurínu?!“ Zněla jeho otázka.

„No, vidíte. Já bych na ní zapomněl.“

„Kde má hlavu?“

„A jo. Ona jí nemá. Asi se někam zakutálela. Ale když může existovat i bezhlavý rytíř, proč by nemohla existovat bezhlavá figurína.“

„Vy jste jí chtěl ukrást i s tím oblečením na ní!“

„No možná, že by mně bylo, ale to bych si ho musel nejdřív vyzkoušet, jenže já na to nemám čas. Tady máte figurínu a někdy nashledanou.“ Sdělil jsem mu, vrazil mu figurínu do rukou a dal se na rychlý úprk. On mě začal honit a stále držel figurínu v rukách.

  Po vyběhnutí na ulici jsem zahnul za roh a skočil rovnou po hlavě do první otevřené popelnice. Nějaký čas jsem v ní pobyl, když se pak otevřela její vrchní část.

„Dobrý den. Já jsem tu jen tak náhodou.“ Řekl jsem užaslé postarší paní a vylézal ven.

„Ty jeden bufeťáku!“ Rozkřikla se a přetáhla mě hbitě svou holí. Vzdálil jsem se  od ní co nejrychleji, ale pak jsem pak zjistil, že mé oblečení dost v popelnici načichlo a smrdí. Do očí mi padl nedaleký obchod. V něm jsem pak začal nenápadně stříkat na oblečení různé voňavé spreje. Efekt to však mělo opačný a ještě mě začali honit po prodejně. K mé smůle se na ulici  počet honících osob zvětšil o ty,  kteří mě již honili předtím a tak to vypadalo, jako když  se běží nějaký městský běh za velké účasti lidí.

                                                      KONEC