Nastaly deště

Miluji všechny ty jarní deště, vůni letní bouřky, pohodu prázdnin, ale když přišel čas sklízet obilí, trochu jsme se vody báli, my-sekáči v srpnovém ránu, šli jsme, velká zář slunce si schovávala tvář za  hranicí středokontinentu,  plivli jsme do dlaní, palcem zkusili ostří kosy, namontovali oblouk pro žence, v toulci se nám ve vodě zaklinklal brousek, milenec mé příbuzné ze vzdáleného kolene stál jako první, kosa zasyčela, tak jako jeho neočekávaná sebevražda, všichni se divili, ale smrt na něm byla  vidět, na těch jeho mužských zádech, žádný vzkaz, jako vždy v tuhle dobu foukal alpský vítr, měl jsem ho rád, ty jeho šikovné ruce, jak se dotýkaly mé vzdálené tety, babiččina krev, žena s plavými vlasy, tak žádoucí a mateřská, nosil nám dárky, učil mě klepat kosu, sehnal mi kladívko - zlehka - říkal a když jsem s ním pořádně kosou zabíral, to už slunce svítilo, bylo horko, ženy nesly jídlo, pluly na poli v letních šatech, mohl jsem i pivo, malorolník dědeček cpal tabák do své fajfky, visela mu na spodním rtu, nožem krájel chléb, podával mi krajíc, sledoval, abych se nepřitočil a nevzal si další láhev, potom jsme vstali a kosili, ženy odebíraly klasy, vázaly je do snopů, stavěly z nich panáky a když se spustil nechtěný déšť, utíkali jsme domů, voda tekla po silnici, blesky létaly z nebe do zatopené skály, také Labe je stahovalo i komíny cukrovaru, jako Indiáni se točily kolem naší vesnice, šlehaly skrz černé mraky a v poslední chvíli odhodily nacucané vaky na  požáry,

rozdělali je určitě odbojní rolníci, již předtím jsem viděl hořet jejich stodoly, které si sami zapálili, jezdil jsem s hasiči k ohni, musel jsem se hodně snažit, abych udržel hubici a nechápavě se díval přes sálající žár na lidi, kteří nechtěli agitátorům vydat svá pole, viděl jsem mrtvé komunisty přikryté Rudým právem, viděl jsem rolníky viset na trámech vlastního statku a když přišel do vsi nový policajt - četař Čipera, už dávno se všichni vytloukli, ještě předtím mi starý četník Klein zachránil život na sokolském dvorku, hloupě jsem demontoval ruskou protitankovou minu, lízal její rozbušku a nabízel ji kolemstojícím dětem, vystřelil nad naše hlavy od Venclovských, utekli jsme, dostal jsem u pekaře Sovy chleba se sádlem a příliš kyselou okurku, chlácholili mě, přijeli pyrotechnici, chrousti na stromech bzučeli, lípy kvetly a voněly,

když školní inspektor- koncentráčník Jirousek, šel po silnici, vrzala mu protéza, vlály rudé prapory, jeho nádherné dcery přijížděly mazat učitelskýma rukama voňavou  paštiku na rohlíky kamarádům jejich bratra, vyhuboval nám a připomněl, že za trest půjdeme sbírat námel na družstevní pole, Komanči z něho vyráběli LSD a zaútočili s ním na americká města, bombardovali i  pobřeží, vymývali mozky květinových dětí, infikovali je socialismem aby pak s ním experimentovaly ve starých Volkswagenech, psaly v novém syntaxu transcendentální básně, mazaly si kokainem stydké pysky, jely v tom z  New Yorku až do Kalifornie, snily o heroinu a závistivá maková pole kolem celé naší vesnice pro ně  také rozkvetla, i moje babička z jejich palic vařila čaj proti kašli,

také  Elvis Presley inkasoval semišky a první kytaru, na její akordy si vsadil i do sebe zahleděný Džej Ef  Kej a poslal svého tambora dobýt Evropu, viděl jsem Elvise jak nesl velkou polní, šel dolů po lodním můstku,  zpíval rock and roll, šílená moci kapitálu mu tlačila na záda, afrodiziakum na celý svět, na ženské i na moji rozmazlenou tetu, sehnala si obrovského pracháče, chtěla s ním přijet na Spartakiádu, dospělí se zděsili, vysílali jí do emigrace opatrné signály, vysloužilý strýc Klouda neříkal nic, byl velitelem Benešovy stráže a pamatoval si defenestraci Masaryka, ale vzteklý tatínek nadával, -co si ta kráva myslí, že ji snad neseberou?-,

válečný veterán a přestárlý sportovec, trénoval ve skoku o tyči, radili mu i Zátopkovi a boxer Torma, pamatuji si, že mi bylo asi patnáct, když ho tatínek poprosil, aby se podíval, jak si ten kluk vede, obr mě svlékl do půli těla, každé třetí kolo na mě pouštěl čerstvého maníka, nemohl jsem to zabalit ani kdybych chtěl, kopal mě zpátky, šel jsem vyvalený domů, dal si kakao a příště jsem před každým zápasem čekal na záchodě, trenér Malík si tam pro mě chodil, bál jsem se, ale makal, vyzkoušel jsem si pravačku, pohoda, nebezpečná rána a kdyby se mi nestalo, že ten Němec z Jeny, kterého jsem složil levačkou, neomdlel ve vzduchu, nespadl na podlahu ringu a nemyslel jsem, že je mrtvý, chlap nechlap, vyhrkly mi slzy a když ho za tři dny vzbudili, věděl jsem, že půjdu někam jinam, že se musím zbavit toho strachu, celý život je o strachu a když jsem v sobě objevil kompromis, byl jsem už na cestě do Austrálie, myslel si na Tasmánii, na její divoké moře,

ale bolševik mě jednoho dne sebral, nechal si můj průkaz, zamotal mě do klubka banálních hypotéz udavačů, vytáhl na mě pihatou Ditu-francouzskou překladatelku, musel jsem vypočítávat roky jejích dětí, popisovat, jak na mě házely rýži, mysleli si, že jsou to moje děti, chtěl abych jim pomohl udělat kamaráda Tondu Prejzu a když jsem začal mluvit čiré nesmysly a virtuálně se díval na své zimní boty,  po celých šest hodin vrážel do kanceláře zuřivý polooblečený vyšetřovatel, počkal, až jeho pohůnek šel na oběd, zavřel si mě na chodbu, do malého vězeníčka, nemohl jsem se narovnat, sedět ani ležet, změknul jsem a posral se, vydýchal si vzduch a pochcal se a potom, když mě vyzvedli, seděli u svých psacích strojů, najednou byli slušní, styděli se za svou fatální chybu, udělali mi kafe, pomohli umýt, podepsal jsem jim protokol, i to, že se mi nic nestalo, popřáli mi všechno nejlepší,

a vypadl jsem ven, pršelo, s razítkem na zádech, dosáhli na mě, celá ta moc mě vyděsila a i když jsem jim utekl do vlastní obory,  sedím v ní dodnes, ve schizofrenii dvojníka, nevyléčitelně  nemocný, nezpůsobilý přijmout bídu demokracie, celé ty její daně,  východní filosofii kapitalismu, negramotnou inteligenci a nevím, kam s  těmi pocity, přemítám, jestli všechno vím,  jestli je to vůbec pravda, jestli nejsem mrtvý, jestli si někdo nekoupil moje tělo a z těchto pochybností mě vysvobodil déšť, zaplašil démony, zabouchal na parapet, vyčistil vzduch a ráno, až vyjdu na ulici, autobus cukne automatickou spojkou, doveze mě mezi mé pochroumané kamarády - jak se máte? – řeknu generaci svázané do bezprizorných snopů a i kdyby se mi zachtělo vrátit se na to naše pokosené pole a rolnické geny by mi zadupaly u rozvrzaných vrat, mazlavá hlína by zavoněla po vysoké orbě, vemeno krávy by nabídlo z cecíků mléko, už dávno mi nic nepatří, ani naše cepy na mlatu, ani háky na zabité prase, ani sekačka na trávu, vůbec nic mi nepatří, ani fotografie, ani zaschlý koňský trus…