Dědo

Dědo!!!

Asi se divíš, že Ti píšu, psávala jsem Ti pouze z táborů. Tak vidíš, z těch táborů už tvá malá holčička vyrostla a přece ti píše. A není to jen užmoulaný lístek s leteckým pohledem Manětína. Dědo, dneska jde o víc. Víš, dneska jsem tak nějak uklízela svůj pokojík (divíš se, viď?) a našla své staré dopisy. A právě tam byl. On. Dopis od Tebe. Byla jsem asi malá, možná ve školce, možná v prvních třídách základky. Zřejmě jsem ležela doma nemocná (vidíš, z těch věčných nemocí jsem zatím nevyrostla) a tobě jsem scházela. Dopis byl plný obratů jako "moje šikovná holčičko", "brzy se mi uzdrav", "mám Tě rád" a jiných... Byl překrásný. Tak krásný, že... (teď se asi budeš smát), že mi vstouply slzy do očí. Ano, mě, vidíš dobře.

Jenže, dědečku, já už nejsem ta malá dlouhovlasá holčička s věčně rozbitýma kolenama a nikdy slzičkou na tváři, jakou jsi mě znal.... a jakou jsi mě opustil. Dědo můj, já už vyrostla. Zítra je mi 15 let a jediné co z toho škvrněte, které jsi houpal na kolenou, zbylo, jsou snad jen ty dlouhé vlasy. Vlasy, které jsi tolik obdivoval, mám i dnes do půli zad, snad jediná změna je jejich načervenalý přeliv a přírodní zvlnění. To víš, móda. Ale uvnitř, tam jsem úplně jiná. Pláču hodně a často, ale kdo to ví? Jen ty, víš, já nepláču před lidmi. Alespoň se snažím. Asi se ptáš proč, vždycky Tě zajímalo jak se cítím. Dědo, mám pár trápení, ale co na nich sejde? Nic...

Za několik let se budu vdávat (pokud si mě někdo vezme). Chtěla jsem, abys byl tam, držel mě za ruku a ve chvíli, kdy budu říkt své ANO, stiskl tu ruku babičce a dal jí pusu tak, jak jsem vás tak často vídávala. Ten obrázek mám ve své hlavě zafixovaný dodnes. A taky, kdo mi schválí mého ženicha, kdo mě pochválí, jak mi to v bílých šatech sluší??? Táta? Vždyť ho sám znáš... Já vím, svatba je daleko. Ale co teba zítřek??? Koho dojme moje občanka, kdo mi řekne že jsem už velká holka? Kdo bude rád, že půjdu na školu do jeho města a budu ho častěji navštěvovat...???

Dědo, dědečku můj, tak strašně bych tě potřebovala. Tak děsně mi chybíš. Kéž bys to slyšel!!! Za černé potůčky líčidel, které mi stékají po tváři se stydím, ale já pláču pro Tebe. Asi bys to nechtěl, ale copak to ovlivním??? Koukám na tvou fotku, na ty krásné sněhobílé vlasy, které jsem s takovou oblibou sčesávala "na blbečka" (tímto se Ti omlouvám...), na ty silné kostěné brýle, bez kterých jsi to prostě nebyl TY, na věčnou kravatu... A co teprve vzpomínky! Ačkoliv... nežili jsme spolu dlouho, viď? Když si vzpomenu na mé marodění u vás, na společné noci s tebou a babičkou, já hezky uprostřed vaší manželské postele, na naše ranní lenošení v peřinách, na společné žolíky (jak jsi mě nechával vyhrát...). Je hodně zážitků z kterých vybírat. No a dneska...? Marodím doma, když náhodou spím u babičky, tak v tvé posteli, sama!!! Koukám na tvůj noční stolek, na tvůj ručník... chápu babičku, že dodnes ten ručník neuklidila. A žolíky? S kým je mám asi tak hrát???

Tak moc mi chybíš. Strašně.

... Kéž bys mě slyšel...

tvoje L.