Slunečné zápisky I

Je to docela svíravej pocit, prostě tak stát a držet ji za ruku a myslet na někoho úplně jinýho a na něco úplně jinýho a představovat si ji, jak zrovna teď leží na svojí posteli a myslí si jak jsem strašně věrnej a hodnej a já tady přitom tahám po venku úplně jinou holku, kouříme spolu cigára a líbáme se na krk.

Přizpůsobovat se. Kdyby najednou všichni na světě začali plivat na Beatles, začal bych taky? Kdyby moji kamarádi začali chodit každej večer do hospody, chodil bych s nima?

Nebo bych se izoloval od světa nebo bych postavil zeď?

Každej k někomu vzhlíží a tajně ho napodobuje. Někteří si to uvědomují ale přesto s ním nepřestanou, dál ubíjí svoji osobnost, jedinečnou na celým světě, unikátní duši transformují do jiné podoby.

Cokoliv co píšu, píšu s pocitem co tomu budou říkat lidi. Po každým svým řádku si představím kritika, po každé básničce sháním čtenáře. Přestal jsem se radovat ze slov, přestal jsem být nevinným básníkem, nesečtělým žákem, přestal jsem bázlivě nahlížet do pokojů psaní, začal jsem prodávat na trhu.

Kdysi ráno ve škole, minulej rok, jsem se tak krásně a naivně zasnil, že jsem si svůj sen načmáral do sešitu.

Lásko

ja tě tak zoufale potřebuju

abych mohl po všech těch letech

houpavě vystoupit

na Měsíc

na Měsíc.

A vedle toho jsem si namaloval Měsíc, nějakou podivnou křivku a panáčka, kterej na tom Měsíci poskakuje a mává pozemšťanům. Dobrou noc.