Paprsek naděje

Venku za okny už byla skoro tma. Garry stál v napolo osvětleném pokoji a čelem se opíral o okenní tabulku. Pozoroval, jak lehce narudlá obloha tmavne a objevují se první hvězdy. Musely však bojovat s pronikavou září neonů, která proudila zezdola, s rozsvícenými světly aut a za okny bytů. Lidé dole na chodníku je vidět nemohli. Tady, ve dvaatřicátém patře si k nim ale Garry připadal blízko. Někdy.

                Najednou někde vzadu uslyšel tiché kroky, pak klapnutí a následně se bytem rozezněly tóny klavíru. Ohlédl se a uviděl Fairí jen jako bledou skvrnu za černým křídlem. Šel k ní blíž a pozoroval, jak se její prsty lehce rozbíhají po klávesách. Oči měla zavřené. Ale i kdyby je měla otevřené a v místnosti bylo světlo, stejně by nic neviděla. Byla slepá.

                „To je hezké, Fairí. Moc se mi to líbí.“ Řekl Garry, když došel až k ní. ,,To je dobře. Složila jsem to pro tebe.“ Trošku se usmála. Hrála dál a Garry se na ni díval. Byla velmi bledá, poslední dobou čím dál víc, a její černé vlasy ostře kontrastovaly s pletí. Postavu měla malou a hubenou, jako dítě. Garry zatoužil po tom ji obejmout. To se mu splnilo vzápětí, ale ne tak, jak by si byl přál. Fairí najednou strnula uprostřed hry, vstala ze židle a udělala váhavý krok vpřed. Přitom se jí ale podlomila kolena a Garry ji musel zachytit. Vzal jí jemně do náruče a zanesl do postele. ,,Nesmíš se tak namáhat, miláčku. Jsi ještě moc slabá.“

,,Promiň, Garry, já jsem jenom…“ Položil jí prst na rty. ,,Já vím, chtěla sis zahrát, to je úplně v pořádku. Ale teď chvíli odpočívej, ano?“ Sedl si na okraj postele a stiskl její ruku. Jsi ještě moc slabá, řekl jí. Jenomže nevíš že už to bude jenom horší a já nemám sílu ti to říct. Musel by se stát zázrak, a v ty nevěřím.  I když pevně svíral víčka, vytékaly mu zpod nich slzy.

,,Ty pláčeš?“, zeptala se Fairí. ,,N-ne, nepláču, jak jsi na to přišla?“ podivil se Garry. ,,Cítím to,“ řekla prostě. Garry nevěděl, co by jí na to odpověděl. Po chvíli pak Fairí tiše řekla: ,,Já se neuzdravím, že ?“ ,,Ale jistě že se uzdravíš, doktor říkal že máš velkou naději. Nesmíš se tomu poddat, musíš věřit...už brzo to bude lepší a…“ Došla mu slova. Odvrátil hlavu stranou, ale pořád na sobě cítil pohled nevidoucích očí.

,,Ne, pokud se nestane zázrak,“ řekl pak. Když uviděl v jejím obličeji tichou rezignaci, chtělo se mu křičet. Měl strašný vztek. Na ty, kteří jí kdysi ubližovali a on ji od nich zachránil, aby mu teď umírala. Na sebe, že pro ni nemohl nic víc udělat, že mohl jen sedět a čekat, až mu navždy odejde. Na Boha, že to všechno dopustil. Pokud vůbec je nějaký Bůh.

Prudce vstal a znovu přešel k oknu. Už byla úplná tma a hvězdy zářily o něco jasněji. Upřel k nim oči plné slz a vyslal tam ven do nekonečna otázku: Jsi…jsi tam, Bože ? Pak stál, s dechem zatajeným, a čekal. Ale odpovědí mu bylo ticho.

Cítil strašnou, vše pohlcující prázdnotu. Tak tedy nejsi. Říkali mi to, ale já jim nevěřil. Doufal jsem, že tě jednou najdu a ty… Pomalu se odvracel od okna, ale vtom koutkem oka cosi zahlédl. Obrátil se zpět a viděl, že jedna malá hvězda bliká, chvíli silně, chvíli slabě. Položil si ruku na srdce a vnímal jeho tlukot. Hvězda blikala stejně jako jeho srdce bilo. Je to snad znamení?, pomyslel si a náhle pocítil novou naději.

Vrátil se k Fairí. Ležela s otevřenýma očima. Najednou řekla trochu silnějším hlasem než předtím: ,,Víš, že je mi najednou lépe? Ty bolesti trochu polevily. Těším se na příští ráno.“ ,,To je dobře,“ řekl Garry, trochu překvapeně a zároveň jakoby věděl, že se to stane, ,,zítra má být slunečno.“ To Fairí potěšilo. Říkala, že když svítí slunce hodně jasně, může někdy vidět ve věčné temnotě pod víčky bílé záblesky.

Pak se ale její tvář náhle zachmuřila. ,,A co až slunce přestane svítit? Slyšela jsem, že se to jednou stane. Co bude pak?“ ,,Pak…“ Garry se odmlčel a políbil ji na čelo, ,,Pak ti najdu nové.“