Asi si udělá kávu nebo mléko. Měla hlad, ale stále ji ještě neopustila ani nechuť ze všeho, co se stalo. Možná si dá nejdřív sprchu, aby smyla špínu vzpomínek. Mìla by začít něco dělat. Místo toho sedí na posteli a oknem sleduje ulici. Mhouří oči, které se lesknou více než obvykle. Jak jí to vlastně mohl udělat?! Napadne ji snad tisíckrát omýlaná myšlenka. Myslel si snad, že se na to nikdy nepříjde? Co pro něj asi znamenala? Teď by se mohla ještě hodinu zmítat ve smutku na bleděmodrém povlečení. Místo toho vstane a malátně propluje bytem až ke koupelně. Podvědomě chvíli čeká jestli se náhodou neotevřou dveře. Jakoby ještě spala. Návrat ke snu. Možná by bylo lepší se dnes neprobudit, napadne ji, když otočí mosaznými kohoutky a spustí tak soukromý vodopád kamsi do umyvadla. Ale ne! Zažene ten bláznivý nápad. Tohle přece nechce. Nemùže se jen tak vzdát. To hrdinové příběhů přece nedělají. Alepoň těch, co zná. Snad. V zrcadle je na chvíli vidět obraz mladé ženy. Je smutný a jakoby se roztékal.

Pak se rozdrnčí zvonek. Mráz na zádech. Pustila se umyvadla. Asi by mìla otevřít, ale možná by bylo lepší, kdyby si vzala mléko. Vzala si sušenku a sednula si k televizi. Co vlastně žije za život? Žije předvídatelný příběh v nemž mohla předem znát všechny kapitoly i poentu. Kdyby chtěla. Místo toho se v ději soustředila jen na úvod a vnější charakteristiku postav. Vůbec jí nenapadly možné peripetie. Natož katarze s morálním aspektem. Stať odbyla. Chyba začínající autorky. Zasadila do děje hezkého muže a připsala mu pár potřebných vlastností, které se k němu ve skutečnosti vůbec nehodily.

Horko jí naznačilo, že by měla otevřít okno. Místo toho zavřela dveře a zapnula větrák. Na druhou rychlost. Už nechce žít příběh, ve kterém člověk odhalí konec dříve, než se děj stačí rozeběhnout. Chtěla by zase žít jak ji napadne. Bez nereálných představ o hrdinech, bez horečného plánování variant úvodu.

Smetla ze stolu drobečky stejně jako v myšlenkách iluze o velké lásce a udělala si mléko. Možná si dá později i kávu...