Sen

Zdá se mi sen:

procházím se kolem prosklené zdi,

za ní je překrásný den,

však na mou hlavu z nebes déšť lil.

Za sklem vše prozařoval svit

- byla to láska

a celý prostor zaplňoval její třpyt

jak pozlacená maska.

Lidé tam šli životem ruku v ruce,

v očích naději, štěstí, smích,

co chtít od života více...

Proč nemohu být jednou z nich?

Bila jsem do té studené zdi,

můj křik zněl silou zvonu,

však nikdo ho neslyšel, až ztich

s srdce mi bolestí tlouklo k tomu.

Nedaleko mě se blíží dvojice,

nesměle se na sebe usmívající,

dívce chlapcův pohled rozehříval líce,

před nimi vidím bránu - hle otevírající.

A tak zlomená, zklamaná a skleslá,

čekám na někoho,kdo vezme mě mě na druhou stranu,

chci otevřít oči, probudit se ze sna,

ale já nesním, stojím v dešti života a po lásce celým svým srdcem planu.