V LESE.

Slunce pálilo z modravé oblohy a horko začalo být nemilosrdné. Robert se po lese spíše ploužil, než šel a v duchu si nadával, co to měl za nápad,  jít na houby.

„Stejně >houby< najdu. Akorát tak nějakou vysušenou prašivku!“ pomyslel si a zastavil se před malým lesním paloukem. Přehlédl jej a zahlédl pod jedním stromem několik hnědých hlaviček.

„Hrome! To budou hříbky!“ řekl si a hned tím směrem vykročil. Ušel jen několik kroků a naskytl se mu pohled na skupinu kamenů. Zarazil se.

„Do prkýnka! Copak mám už vidiny?“ problesklo mu hlavou a nevěřícně se na ony kameny zadíval. Do dvou z nich kopl, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou to opravdu kameny. Šel dále. Netrvalo dlouho a zaslechl odněkud zdálky nefalšované zavytí. Překvapeně zůstal stát. Chvíli naslouchal, jestli se opět něco podobného neozve, ale v lese vládlo ticho. Ani ptáček nezazpíval. Sotva udělal krok, ozvalo se zavytí znovu a tentokráte bylo mnohem blíže.

„Přeci tady nejsou vlci?“ řekl si a pak zaslechl v nedaleké houštině šramot. Pozorně se na houštinu zadíval. Něco se v ní pohybovalo. A pak zaslechl vrčení. Vytřeštil oči. Mráz mu přejel po zádech a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Přitom zahlédl obrovskou hlavu vlka, který na něho cenil zuby a oči jako by mu svítili. Než stačil nějak zareagovat, houština se rozevřela a z ní vylétl velký pták.

  Rozechvěn po celém těle sledoval jeho let do korun stromu. Opět se zadíval na houštinu. Nic se v ní nehýbalo.

„Proboha! Já snad dostal úžeh!“ pomyslel si a zároveň se ho zmocnil pocit, že se s ním všechno začíná točit. A začal si připadat jako na kolotoči. Zavrávoral a opřel se o kmen stromu. Vše se mu před očima rozmlžilo a slévalo dohromady. Vzápětí nevěděl, jestli stojí nebo leží. Pokusil se udělat několik kroků. Nevěděl, kam přesně jde, ale šel.

  Když opět začal vnímat, nevěřil vlastním očím. Stál v lese, který byl černý. Před sebou spatřil velké množství poletujících světýlek. Přibližovala se  blíž a blíž. Připadal si jako očarován. Pak se světýlka změnila v bílé průsvitné postavy. Slyšel jejich hlasy. Víly kolem něho začaly tančit. Roztančil se také. Jejich smích se mu rozezvučel v uších a začal přecházet ve zvonění zvonečků. Zmocnil se ho pocit, že se začíná vznášet a vše kolem náhle přestal vnímat.

  Když otevřel oči,  viděl kolem sebe jen mlhu. Zdálo se mu, že stromy z ní začínají vystupovat. Přitom se ozývalo  praskání. Viděl, že stromy se proměňují v podivné postavy. Chtělo se mu křičet. Nohy se mu dávají sami od sebe do běhu. Postavy stromů se po něm natahují větvemi, které se mění v ruce. Běží dál a před ním se náhle rozjasňuje. Je opět v lese zalitém slunečními paprsky. Slyší zpěv ptáků. Už nemá sílu běžet. Upadá do trávy. Cvrčkové spouští svůj orchestr, který se pozvolna vzdaluje. Přestává vnímat.

   Pomalu otevírá oči. Přes větve a listí mu na obličej dopadají sluneční paprsky. Poněkud zmateně se rozhlédne kolem sebe. Je u malého lesního palouku. Podívá se na hodinky.

„Hrome. Já tu tluču špačky už pěkně dlouho a košík je prázdnej. No, opravdu jsem dneska našel >houby<. To mě asi máti moc nepochválí,“ řekne si a vstává. Pak nejkratším směrem míří z lesa.

    Na obrazovce monitoru jeho chůzi lesem pozorují dvě postavy.

„Myslíte, že náš experiment na téhle osobě nám poskytl cenné informace o nitru člověka?“ zeptala se jedna z nich.

„Myslím, že ano. Jeho reakce, vnímání a myšlení máme zdokumentováno. To nám pomůže v dalším zkoumání,“ odpověděla druhá postava.