NA HORÁCH.

Sníh se třpytil ve slunečních paprscích, které vysílalo zářící slunce z modravé oblohy a zasněženou krajinou se nesl hluk ze sjezdovky. Na ní byl velký nával a pod ní se tvořila dlouhá fronta čekatelů na vlek.

„Hele, tady začíná bejt hlava na hlavě a tam dole to čekaní v tý frontě mě taky přestává bavit,“ řekl Mirek  Standovi, s nímž se vezl na jedné sedačce vleku.

„No jo. Ale co chceš dělat? Všechny sjezdovky jsou narvaný,“ mínil Standa.

„Tady je mnohem víc svahů, kde se dá sjíždět, akorát, že povrch není upravenej. To by nám nemuselo vadit.“

„Ty o nějakým svahu víš?“

„Jo vím. Včera jsme jeden na běžkách míjeli. Není moc daleko od tohohle.“

„Aha. Už vím, který máš na mysli. To je ten pod tím velkým kopcem, jak je na něm samá skála.“

„Koukal jsem na mapu. Když ho sjedeme, dostaneme se na další svah a ten nás zavede na běžkařskou trasu, co vede směrem k našemu hotelu.“

„Jo, tak ty už to máš předem vymyšlený.“

„To si piš!“

„Myslíš, že se ostatní přidaj?“

„Uvidíme. Když tak si to sjedeme sami.“

„Holky určitě nebudou chtít.“

  Za okamžik dojeli na konec vleku a počkali, až dojedou ostatní, kterým hned předložili ten nápad.

„Já se určitě budu trmácet někam do dálky, abych sjela nějakej blbej svah!“ odmítla hned jedna z jejich kamarádek a ostatní tím strhla taky k odmítnutí.

„Tak se pak sejdeme v hotelu,“ řekl Mirek.

„No, já půjdu s vámi,“ ozval se náhle Kamil.

„Hm. Další blázen,“ zaznělo ze skupinky, která se poté rozjela a začala sjíždět sjezdovku.

  Trojice lyžařů vyrazila za svým cílem a za více jak půl hodiny dorazila na zmiňovaný svah.

„No, vidíte to. Není tu ani živáčka!“ řekl Mirek.

„Je to dost prudký a vidím i pár obrovskejch kamenů,“ mínil Kamil.

„Těm se snad dokážeme vyhnout. Nejsme přeci žádný amatéři,“ zkonstatoval Mirek.

„Rozhodně musíme sjíždět opatrně a pomalu,“ řekl Standa.

  Začali tedy sjíždět, když tu se náhle  ozval ohlušující hluk přicházející od shora.  Ohledli se a spatřili nízko nad kopcem, pod nímž začínal svah, přeletět vojenskou tryskovou stíhačku, jejíž hluk se mnohonásobně od okolních kopců odrazil.

„Ten letěl dost nízko, co!“ zvolal Kamil.

„To řídil určitě nějakej frajer, kterej neví, co by roupama…,“ Mirek nedopověděl, protože se ozval vzápětí další hluk přicházející od kopce.

„Do prdele! Ta stíhačka utrhla nahoře lavinu!“ vykřikl  Mirek. A všem se naskytl pohled na to, jak se k nim valí lavina, která sebou strhává i velké kameny.

„Jeďte do strany!“ křičel Standa a co nejvíce se odpichoval hůlkami. Na svahu nabral na rychlosti a jel ke straně, kde začínal les. Neustále se ohlížel za sebe. Viděl, jak se lavina valí už na začátku svahu a jeden velký kámen se kutálí přímo na něho. Vjel do lesa před sebou a zarazil se v houštinách, přičemž za ním se mihl onen kámen a okraj valící se laviny.

  Kamil hned stočil lyže do strany a těsně projel kolem výstupku skály, načež při pohledu nahoru mu tuhla krev v žilách. Uviděl  masu valícího se sněhu. Co nejvíce se odpíchl, aby lavině unikl, ale její okraj ho zasáhl. Než se nadál, byl sražen a odhozen mezi nízké stromy. Tam se jednoho zachytil a sledoval, jak se kolem něho lavina řítí dolů.

  Nejvíce byl ohrožen Mirek. Nacházel se přímo uprostřed svahu a byl níže než ostatní. Také se hned pokusil jet ze svahu do strany, ale před sebou uviděl souvislý řetězec skalisek přes které nemohl přejet. Velkou rychlostí sjížděl kolem nich dolů a přes rameno se ohlížel za sebe. Začátek laviny se k němu přibližoval. Do strany stále nemohl a před sebou náhle spatřil zasněžený výstupek. Nebyl čas k vyhnutí. Najel na něho. Ustrnul. Pod sebou zahlédl mnohametrovou prázdnotu zakončenou prudkým srázem. Za několik vteřin padal. Ve stejný okamžik se přes místo, kde nechtěně vyskočil, se převalila lavina.