Prázdná nádoba

Lidi mě furt překvapujou. Proč pořád zjišťuju, že vím lautr hovno. Je to nefér. Sotva člověk odroste z puberty, kdy je všechno jasný, potácí se při hledání toho co jasný není. A lidi do kterejch bych to neřek mě překvapujou. Nejsem na to zvyklej. Nejraději překvapuju sám sebe. Znamená to, že nejsem mrtvej. A lidem závidím. Jenom to, že mě překvapujou. Že se s něčím smířili, třeba s denní dávkou povinností, nebo s úrazem, nebo se svým svědomím, nebo že ho nemaj, nebo že se umí včas radovat, nebo bojovat, nebo brečet, nebo se uklidnit, nebo mít totálně scestnej názor, nebo s něčím přestat, nebo s něčím začít, nebo si věřit, nebo si ulítnout, nebo se něco naučit. Nechci fňukat, ale mě to už dlouho nepotkalo. Jako bych byl prázdná nádoba, která čeká na dolití. A nevím čeho. A fakt se tak cítím. Zkoušel jsem to u psychouše, prej mi chybí chemie. Tak to zkouším s chemií. Žádná změna. Můj výraz prázdné nádoby jednoduše čekající si psychouš po půl roce vysvětlil svým úspěchem. Jenže v tomhle stavu bych zblbnul i detektor lži. Mám dojem, že v mým vduchoprázdnu i světlo letí rychleji. Kde nic není, ani berňák nebere. A přitom se všichni kolem mě snaží. Jakoby mě chtěli dolejt. Jenže to nefunguje. Nevím proč. Myslej to doopravdy a mě je to líto. I když jsem oblíbenej vím, že si je nezasloužím. A hrozně mě tím překvapujou.