STALO SE V BYTĚ.

Evžen Horák došel ke svému automobilu, který byl zaparkován nezvykle za rohem v druhé ulici, protože v ulici, kde bydlel,  nebylo místo. Když do úložního prostoru auta dal kufr, v němž měl zabalené věci na delší služební cestu, otevřel malou aktovku. Zděsil se. Jednu důležitou knihu, co potřeboval k přednášení,  v ní neměl.

„Do prkýnka!“ vyhrkl a hodil aktovku do automobilu. Pak se rozeběhl ulicí, aby za okamžik zaběhl za roh. Netrvalo mu to dlouho a běžel po schodech do patra ke svému bytu. Co nejrychleji odemkl dveře. Klíče nechal v zámku a vřítil se jako velká voda do pokoje, kde byla velká knihovna.

„Zatraceně! Kde ta kniha jenom je?“ řekl si a přejížděl zrakem hřbety knih.

  Mezitím dovrávoral do patra v podroušeném stavu Radek Málek, který bydlel ve stejném patře. Viděl otevřené dveře a tak do nich vstoupil. Klíče vytáhl ze zámku, strčil si je do kapsy, zavřel za sebou, aby pak zůstal stát v předsíni. Najednou zaslechl  šťavnaté nadávky Horáka, který marně hledal onu knihu. To ho poněkud vyděsilo a namířil si to do dalších otevřených dveří. Za nimi se nacházela podlouhlá komora plná všelijakých věcí i velkého množství knížek, které už nebylo možno dát do žádné knihovny v bytě. Ve tmě narazil na knihy a počal je přelézat. Přitom ztratil rovnováhu a v pádu se snažil zachytil závěsu, který zakrýval poličky na konci komory. A i s ním vzápětí spadl za hromadu knih.

  „Sakra, co to bylo za ránu?“ pomyslel si Horák, který zoufale prohledával už i šuplíky. Přestal hledat a šel se podívat do předsíně. Byl překvapen, že jsou zavřené dveře na chodbu. Pak jeho zrak spočinul na otevřených dveřích komory. Došel k nim. Sebral několik spadlých knih a dal je na velkou hromadu.

„Ksakru, kdo mi sem lez?“ pomyslel si a rozsvítil. Spadlý závěs ho překvapil. Zároveň uviděl na jedné poličce tu knížku, co hledal.

„Heuréka! Tady je!“ řekl radostně a opatrně vlezl na naštosované knihy. Polička, kde byla ta kniha, se nacházela až skoro u stropu. Už se jí dotýkal prsty, když tu náhle knihy,  na nichž stál, se pohnuly. Ztratil rovnováhu. Zachytil se rukama o zavěšený batoh, ale  strhl ho na sebe. Pak se hlavou praštil o zeď. Přitom pravou nohou zavadil o vypínač a v komoře světlo zhaslo.  Pak se ozvala rána a hluk hroutících se knih.

   Za několik minut začal vyzvánět telefon. A zvonil dlouho. Ten, kdo volal, se však nedovolal.

„Je to dobrý, Františku. Evžen už odjel na služební cestu. Doma telefon nebere. A syn je se svojí partou někde na čundru. Celý víkend je náš,“ řekla radostně Martina Horáková svému milenci Frantovi Konopnému.

„Tak jedeme k tobě?“

„Ano.“
  Za několik minut dojeli před dům, kde bydleli Horákovi.

„Je určitě pryč. Nemá tu svý auto. Támhle zrovna někdo vyjíždí. Tam zaparkuj,“ řekla a po zaparkování hned vystoupili. Ve snášející se tmě došli ke dveřím domu a zanedlouho výtahem vyjeli do patra, ve kterém bydlela.

„Hm. Ten tak spěchal, že ani nezamknul. To mě ani nepřekvapuje!“ pronesla při otevírání dveří. Když došla dále do předsíně, uviděla pootevřené dveře komory a vysypané knihy.

„To je celý on. Zase se hrabal v těch svejch knihách,“ řekla naštvaně a uchopila ony knihy. Hned je mrštila do nitra komory, aniž by rozsvítila. Horák zavalen batohem a knihami se začal probírat, ale jedna kniha ho najednou naplno zasáhla do hlavy  a tak zase ztratil vědomí.

  Víno a dvě skleničky na stole a hrající příjemná hudba dotvářela romantickou atmosféru večera, kterou však náhle přerušilo chrastění klíče v zámku.

„Proboha! To bude asi manžel! Rychle se schovej!“ vyhrkla zděšeně.

„Co? A kam?“

„Do komory!“

  Než se nadál, táhla ho do předsíně a doslova ho narvala do komory, ze které se ozval opět mohutný hluk. Rychlostí blesku vypnula hudbu a schovala druhou skleničku. K jejímu překvapení do předsíně vešel její syn a nějaká dívka.

„Michale, co tady děláš?“ zeptala se.

„Ahoj, mami. Co ty tady? Já myslel, že jsi u tety. Tohle je Katka,“ vysoukal ze sebe překvapeně. Než se stačili vzpamatovat,  v komoře se ozvalo několik mohutných ran a pak směsice hlasů. Pak se prudce otevřely dveře. Celá hromada knih vypadla ven a s ní i trojice mužů. Následná konverzace byla velmi pestrá, hlučná a padlo i pár facek a ran. Jako první ze dveří vyběhl jejich syn se svou přítelkyní. Pak vylétl pan Málek, který vše ještě stačil komentovat. Po něm se ve vzájemném sevření na chodbu přemístila dvojice zápasících mužů následovaná paní Horákovou.

  Potyčku ukončilo zhasnutí světla na chodbě a rána zavírajících se dveří od bytu.

„Máte někdo klíče od bytu?“ zeptala se Horáková.

„Já je ze zvyku zavěsil na věšák,“ ozval se jejich syn.

„Já je nechal předtím v zámku,“ zkonstatoval  Horák.

„Já je budu mít někde v kapse,“ řekl vítězoslavně pan  Málek a vsunul ruce do obou kapes.

„Tak to mně vypadly asi u vás v komoře,“ mínil pak suše. Chvíli panovalo ticho, ale pak vše propuklo nanovo a pan Málek náhle zjistil, že ho utěrkou mlátí i jeho žena, kterou přilákal na chodbu hluk stejně jako i ostatní sousedy.