Já nechci tě vidět, už nikdy, NIKDY!

- mám strach ze své vlastní lásky. Chci křičet, brečet, vztekat se,  

proč!?

     Já sedím mlčky a poslouchám vypravěče, ač cítím tvůj pohled na mně. Nemůžu se odtrhnout z místa a já říkám si ,,v pohodě". Zkouším přesvědčit sama sebe a srdce, že je to jen pouhá zvědavost. Není, ...je, ... já nevím - jsem zmatená!

     Chci se schovat sama ve svém těle, ... nejde to! To mi nepomůže. Vypravěč dohovořil svou závěrečnou větu ,,nashledanou a pěkdný víkend", potlesk a pak jen vrzání židliček. Nedívat se! Můj pohled se však proti své vlastní vůli stáčí doprava. Jsem slaboch, k sakru. Pohled jeho očí ve mně rozpálil oheň a touhu jak paprsek slunce, když dopadne na mou tvář, se chtě nechtě začnu křenit, misto ve snaze se nesmát. Mé tělo se dosud ještě nenaučilo reagovat na lásku. Stávám a hrdě kráčím směrem k výtahu, aniž bych se už ohlédla. V duchu se proklínám.

     Mučím sama sebe. Pár potřepení rukou s nadřízenými, ,,naschle" a rychle odtud pryč. Snažím se netřepat, když prstem zmačkávám tlačítko od výtahu a v duchu přivolávám slůvkem ,,kde si" jak tu pojizdnou bedýnku na provázcích, tak i jeho. Vstupuji a otáčím se. Dřív než stačím zmáčknout ,,přízemí" do výtahu vniká vetřelec a ve mně to řve! CHtěla bych ho seřvat, jen tak bezdůvodně, ale na místo toho odpovídám na jeho ,,ahoj", ,,Dobrý den". Buď chladná, alespoň napovrch.

     On chvíli nemluví, on se jen dívá. Já mapuju tlačítka a počítám, jestli má opravdu tento dům 5 pater a každé má své správné číslo. On se mě ptá, jak se mi to líbilo a jak mi to de v práci. Já jen písklavím hlasem mu odpovídám ,,de to". Pro mě už konverzace skončila. Raději bych těď místo dialogu vedla monolog a nahlas bych si sama nadávala. On si chce ale povídat. ,,Kafé?", ,,proč ne?" vychází z mých rtů namísto mého obvyklého ,,nemám čas". Už nyní se musím vyrovnat s tím, že se na něj budu muset podívat. Jsem zase vzteklá!

Vločky mu dělají na hlavě malou bílou čepičku a mezi ozářenými lampami si připadám ještě hůř. Vede mě kolem zelného trhu uličkou doleva až na krásný výhled na Petrově. Výhled nevýhled, touha netouha, mně je zima. Objímá mě kolem ramen ve snaze zahřát mě. Ať na mě nešahá! Jen blbec by si nevšimnul mého podlomení kolen. Snažím se vymanit z jeho objetí, on si mě však otáčí tváří k sobě a já vím, že neuniknu. Dívám se mu do očí!

     Cítím, jak se mi zahřívá celé tělo. Krvinky nestačijou vyrábět destičky, kdyslík nestíhá proudit z mozku do plic, možná tím, že zapomínám dýchat. Motám se, vše kolem mě se točí. Sbírám poslední střípky své vůle, ... nádech a odtahuju se. Teprve teď cítím ten dlouho ukrývající pocit, tu věčnou prázdnotu. Už během pár vteřin bych se chtěla k němu znovu přitisknout. Cítím, jak se mi derou slzy do očí. Dýchám, ... dívám se do země, ... seberu všechnu svoji odvahu, hrdost a čest a s chladným výrazem se mu podívám do očí a říkám ,, Jde domů, nevím do očekáváš, ale vůbec mě nijak nepřitahuješ"

     V tu samou chvily, kdy dokončuji svou poslední souhlásku si mě přitáhne, jednou dlaní uchopí mou tvář, druhou mě sevře kolem pasu a políbí mě. Nechápu, nerozumím, jak to? Vždyť se ho snažím nevšímat? A on má tu drzost mě políbit a nezeptat se mě?! Rukama odstrkuju jeho hruď od mé a vzteky uděluju jeho tváři facku. Možná vzteky nad sebou samou za to, že ho líbala taky. Vzteky za to, že ve mně probudil touhu, vzteky za to, že nedokážu ovládnout své tělo, srdce, mysl. Připadám si hloupě.

     Cítím, jak sama tisknu svá ústa k jeho rtům. Teď je jisté jedno, oba dva jsme zmatení. Já z něho a on ze mě. Ve svém sladkém zmateném opojení slyším z dálky jeho šepot, slyším pravdu, která mě svírá. ,,Nechcu porozumět lásce, mám strach". Už se nedokážu vztekat, cítím jak slza, která se drala dříve do očí mi nyní stéká potváři a končí mezi mými rty, jako rosa mezi lístky.

     Chci umřít. Místo toho, abych ho bušila do prsou, tu stojím a brečím jak malá holka. Cítím jeho teplé rty, jak se mi lepí ke tváři, na víčka a na rty ve snaze slíbat potůček slz. Pak hřejivé objetí a klid.

Vrním se v posteli, protahuju se jak kočka, ale nakonec se stejně schoulím do klubíčka a znovu cítím tu slzu, ... tu, ... která byla I V MÉM SNU!

     Prstem si utírám slzu, odhazuju deku ze svého těla ve snaze odhodit ze sebe tu tíhu. Marně. Jen chlad. Krčím nohy na stranu a nemotorně jak koťátko lezu z postele. Vánek z pootevřeného okna mnou projede a já cítím ten svěží vzduch. Ten vánek sebou nese řadu vzpomínek, spoustu krásných chvil prožitých kdysi dávno. Letmím pohledem kouknu ještě rozespalým okem na hodinky a rozjede e klasická řada úkolů v rychlem spěchu, abych stihla tu radost vyšlápnout si tělem zasněženou cestu do školy. Snažím se zjistit, proč mám smůlu a proč nevěřím nikomu kolem sebe a ani sama sobě. Nějaká důvěra tam musí být, ale chybí u určitých lidí, třeba u toho, který je v mých snech. Spíše tu jeho osobnost do mých snů přenáším.

     Do školy jsem se už delší dobu neučila a všechno mi hladce prochází, zatímco u kluků se musím snažit pořád a stále nic. Teď už se nesnažím. Snažila jsem se hledat více než lásku úkryt, ale teď už jenom rozvíjím v nocích svou fantazii. Je to krásný můj celodenní sen. Můj sen je postavit si dům, tak lehoučce jak domeček z karet. Přidat pár pater, lásku, něhu, důvěru a porozumění a usínat s realitou. Jen sen - věčný sen.

     Odjíždím, dnes ho spatřím, nechci, chci být doma a rač snít, než cítit bolest v srdci. Pořád si říkám, že je mi ukradenej, asi tak 3 minuty co ho vidím, pak si jen snažím v duchu popsat ten nepopsatelný pocit, který cítím.