Morduk - kapitola 1.

Morduk je bezesporu největší město, které kdy v známém světě bylo. Je obrovské a jen málokdo může s čistým svědomým prohlásit, že jej dobře zná... Ne, neoplývá krásami, je takové, jako jeho obyvatelé... špinavé, unavené, plné hořkosti a bolesti, ale zároveň touhy a odhodlání žít... Město se stalo novým světem, kde vedle sebe žijí příslušníci všech ras ve vzájemné pospolitosti, což však není vždy zrovna snadné. Prastaré rodové nesnášenlivosti se nedají vymýtit přes noc a tak se veškeré dění v Morduku podřizuje vůli koncilu. Každý významnější rod zde má svého zástupce, každé společenství zde jeho ústy hájí to své místo na výsluní.

“Z cesty!” Běžící muž se proplétal davem postávajícím v hale paláce koncilu a mířil k mramorovému schodišti a hbitě vyběhl do patra. “Proč ten spěch, Cedriku?” Pospíchající Cedrik se zastavil před postarším mužem v rudém rouchu se zlatým lemem, ale než stačil cokoliv říct, halou se už rozléhal křik. “Přichází.” řekl, když vstoupila skupina mužů v kožených zbrojích. Muž v rudém hávu v obličeji na okamžik strnul, ale pak se rozzářil, jako by spatřil dávného přítele. “Vítej Daar’ma, co Tě sem přivádí?” Koutkem úst ještě špitl k Cedrikovi : “Běž varovat radu! Utíkej!” Na ta slova Cedrik zmizel za jeho zády. “Daar’ma přijít na zasedání koncilu.” Zarostlý muž se zčernalými zuby se vítězoslavně rozhlédl kolem sebe. “Chystá se snad lid mocného Daar’ma vstoupit do společenství?” Slovo ‘mocný’ udělalo na příchozího veliký dojem a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. “O tom si právě chceme pohovořit, Rufare.” Co může mít Daar’ma za lubem? Tenhle zlodějíček nikdy o společenství nestál, třebaže by to pro něj mělo i výhody... “Pak mi tedy dovol abych tě uvedl do sálu.” Usmál se přívětivě Rufar.

V zasedací síni to vřelo. V poslední době připomínala všechna zasedání jednu velikou frašku, jak se spolu handrkovali pro každou hloupost, ale dokavaď zůstávalo společenství jednotné, bylo potřeba přimhouřit nad některými dětinskostmi obě oči. Sotva vstoupili, rozruch poněkud utichl, aby jej vystřídaly zkoumavé pohledy. “Přátelé,” promluvil Rufar, aby na sebe upoutal pozornost. “Dnešní den je významným dnem pro společenství.” Oči všech sledovaly střídavě Rufara a střídavě Daar’ma. “Přivádím k vám mocného Daar’ma a spolu s ním přichází i jeho lid, aby vstoupil do společenství!” Chvíli bylo ticho, protože nikdo nic podobného neočekával. Daar’ma je schopen všeho a pokud mu něco zaručí slušný zisk... ale tohle? “Nebudu sedět u jednoho stolu se sprostým zlodějem!” Povstal muž v barevném rouchu. “Hodaku, zadrž!” Snažil se utišit hněv zástupce obchodníků Rufar. “Má pravdu!” Starý trpaslík se za opory svého kladiva postavil na židli, aby jej bylo vidět. “Souhlasím s nimi!” Zdvihl se v rohu místnosti Vogar, temný mág. “I ty?” S výčitkami se na něj Rufar podíval. Daar’ma se zlostně rozhlédl místností a pak cosi procedil skrze zuby. Otočil se a vyběhl z místnosti. “Vidíte, co jste způsobili?” Osočil se Rufar na ostatní. “Nemáme právo jej takhle odmítat... když jsme dokázali potlačit nepřátelství mezi námi...” na ta slova trpaslík zavrčel cosi o hloupých elfech, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. “Je na čase mír upevňovat... nemyslíte?” V odpověď mu bylo sborové mlčení. “A tak se vás ptám, hodaku, Vogare i ty, králi trpaslíků... opravdu odmítnete nabídnuté přátelství lidu Daar’ma?” Rufar umí mluvit a musel potlačovat spokojený úsměv, když sledoval efekt svých slov na tvářích přítomných... “Přiveď jej zpět, Rufare.” Již pokorně řekl Hodak. Rufar se usmál a pokynul Cedrikovi.

“Jménem Morduckého koncilu tě mezi námi vítám, Daar’ma.” Pronesl Rufar sotva byl zloděj zpět, aby předešel nejapným poznámkám někoho jiného. “Přijmi místo tu, po mé pravici!” Vyzval jej a sám usedl teprve až všichni seděli. Koutkem oka pohlédl na elfího vyslance, který se celou dobu, jako vždy, zdržoval jakýchkoliv projevů a jenž jen lehce pokrčil nos, což nebylo vyjádření opovržení nad příchozím, ale reakcí na jeho zápach. “Nuže, Daar’ma, co Tě přivádí mezi nás?” Zahájil Rufar zasedání koncilu. “Eeeh, jak víte, já a mí lidé žijeme na jižním cípu města. Živíme se různě, ale většinou jako překupníci.”

“Oni si kladou podmínky, neslýchané!” Rozlítil se Hodak, ale opět na něj nikdo nereagoval. “Na našem území nebude společenství zasahovat do našich obchodů a my za to svou činnost omezíme právě jen na své území... to zní dobře, ne?” Daar’ma se zašklebil, zjevně spokojen se svým projevem. Rufar se zvedl. “Dobrá, slyšeli jsme Daar’ma. Nyní se musíme poradit. Přijmi občerstvení Daar’ma a až se koncil usnese, pozveme Tě zpět!” na ta slova se Daar’ma v doprovodu Cedrika vzdálil.

“Kdyby Tvé námitky měly úroveň, milý Hodaku, tak bychom se jimi možná zaobírali.” Napadl rozlíceného kupce zástupce obyvatel bažin, mohutný ještěr. “Jako kdyby jeho poznámky někdy nějakou úroveň měli.” Bodře si přisadil trpaslík a se smíchem udeřil do stolu, jako by mu ani nevadilo, že se směje sám. “Jako děti!” Zasyčel z druhého konce místnosti Vogar. Rufar se překvapeně otočil jeho směrem, podporu od Vogara opravdu nečekal... a vlastně od nikoho ji moc nečeká... nejraději by se na sebe zase všichni vrhli... není lehké udržet mír... “Copak si neuvědomujete oč tu běží?” Vogar byl dobrý řečník, oči všech se na něj s otázkou upřely a on, spokojen, že zaujal jejich pozornost, pokračoval: “Daar’ma je v koncích. Potřebuje nás... Jak dlouho ž s ním vedeme tyhle nesmyslné bojůvky? Když už jsem přistoupili na jakás pravidla a nezničíme ho jednou pro vždy, proč nevyužít alespoň této situace? Máme ho v hrsti! Můžeme ho velmi nenásilně zlikvidovat!” Sálem se rozneslo spokojené mručení. “Tak tohle chcete?” Po krátké pauze pokračoval Rufar, mluvil ke všem, ale upřeně sledoval Vogara... “Opravdu tolik toužíte po jeho území?” Pátravě sledoval tváře všech v místnosti... Každý skláněl svůj zrak stranou, jen aby mu nemusel pohlédnout do očí... “I ty, elfové?” Nechápavě se díval na elfího zástupce, který se též vyhýbal pohledem... “Opravdu všichni tolik toužíte po té špinavé a páchnoucí stoce, kterou jsme milostivě Daar’maovi ponechali?” Zdálo se, že tuto otázku vznáší přímo na elfa... “Pochop, Rufare, prostoru není nikdy dost...” Omlouval své stanovisko elf... “Styďte se!”

“Ale co jeho podmínky? Vždyť je to proti pravidlům společenství! Ve společenství si jsou všichni rovni, tak proč by on speciálně měl mít výsadu volného obchodu na svém území?” Ozval se menší muž, zástupce guildy překupníků se vším, s čím se obchodovat dalo. “Že se ozýváš zrovna ty! Ty sám se chováš, jako by na Tebe žádná pravidla neplatila!” Okřikl jej ještěří válečník. “Cos’ to řekl?” bránil se osočený. “Stáhnu z tebe kůži a pověsím si ji nad dveře!”

“Pokud tolik toužíš po mé kůži, rád ti ji prodám, až ji svléknu...” jízlivě odsekl ještěr. “Tak dost!” vstoupil do hádky Rufar. “Tohle nikam nevede! Rozpouštím sněm, sejdeme se pozítří a řekneme v této věci poslední slovo, tak si to dobře rozmyslete!” Zakončil Rufar zasedání, rozzlobený, jak už dlouho nebyl. Rychlým krokem opustil místnost a spěchal za Cedrikem a Daar’maem. Stejně mu pořád nejde do hlavy, proč Daar’ma o to členství ve společenstvu tolik stojí...

“Ale to ne... jen se tu vyskytlo mnoho...,” chvíli nemohl najít správná slova. “Mnoho různých skutečností, které je třeba ještě projednat.” Cítil jak ta věta skřípe, ale lepší chatrná výmluva, než vůbec žádná... “Dobrá,” smířeně štěkl Daar’ma. “A kdy se koncil rozhodne?” Rufarovi se ulevilo. Ještě není nic ztraceno... “Pozítří. Zatím prosím využijte našeho pohostinství... Cedriku,” otočil se na mladého muže v obleku palácové gardy. “Zaveď hosta do jeho pokojů a postarej se o jeho ochranu.” Na ta slova se rozloučili a rozešli.

“A o jeho bezpečí je náležitě postaráno?” Zeptal se Rufar se zvláštním důrazem na slově bezpečí... “Zajisté. Nechal jsem postavit zvláštní čestnou stráž u jeho dveří, nikdo nepovolaný se k němu nedostane.” Usmál se. Rozuměli si. Právě to možná zapříčinilo, že Cedrik, přes své, mládí zastával tak významnou pozici u palácové gardy... byla to hra. Každé slovo mohlo být zachyceno a tak se veškerá vážná komunikace musela odehrávat formou gest, významných pohledů a důrazů na podstatná slova... Kdekoliv mohly být špehové... ať už zvědaví půlčíci, kteří vlastně ani nic zlého na srdci nemají, nebo elfové, jejichž úmysly jsou vždy poctivě utajeny všem ostatním, nebo třeba kouzelní zvědi samotného Vogara... ne, nikde není bezpečno...

Rugar se usmál a nalil Cedrikovi pohár vína. Měl důvod se usmívat, kdyby se Daar’ma kamkoliv hnul, nebo kdokoliv za ním přišel... bude to vědět. A jestli je v tom něco jiného... V nejhorším případě jej vždycky mohou zajmout... “Dobré,” pochválil Cedrik Rufarovi víno. “Tys’ měl vždy pro víno cit!” Rufar se usmál. Pak se zvedl a nahlédl na balkón. Byla krásná klidná noc a jak se zdálo, všude byl klid a mír... “Je krásná noc.” Řekl Rufar a oba muži se posadili na balkon. Chvíli pečlivě hledali, kde by mohl být nějaký špeh, ale nic neobjevili a tak... “Cedriku, nelíbí se mi to.” Cedrik upřel na Rufara své světlé oči. “Nevěřím Daar’maovi. O něco mu jde, ale já pořád ještě netuším, co to je!”

Cedrik ze svého úkolu nebyl zrovna nadšený. Jistě, měl Rufara rád a byl by pro něj udělal vše, ale s tímhle neustálým strachem už to trochu přehání. Kolik let už to trvá? Když začal, tohle město bylo nebezpečné a plné nástrah. Smrt zde byla na denním pořádku a nikdo si nemohl být ničím jistý... Pak přišel Rufar a vše se změnilo. Dokázal sjednotit rozhádané rody a vytvořil společenství. Vymítil násilí z centra Morduku a i na periferiích měl značné úspěchy. Jen jediné nedokázal-pro samou práci neměl čas na své soukromí a tak byl sám. Zprvu mu to nevadilo, za to teď, když již byl stár... možná proto se ujal Cedrika, protože v něm spatřoval naplnění svého snu o pokračovateli svého díla.

Zastavil se před dveřmi Daar’maovi komnaty. “Je vše v pořádku?” Zeptal se jednoho muže z čestné stráže, ale ten jen přikývl. “Dobře.” Řekl Cedrik a pokračoval dál do změti chodeb. Ne, opravdu nechápe, proč má Rufar z Daar’ma takový strach. Co by mohl tak zlého přinést? Už teď se koncil hádá jako haštěřivé báby na trhu... vážně netuší co by se mohlo...

Z přemítání jej vytrhly tiché hlasy. Zastavil se. Kdo to může být? Přitiskl se ke zdi a zatajil dech, aby lépe slyšel, co si povídají. Pak zahlédl dva blížící se stíny. Rozhlédl se rychle po chodbě, kam by se mohl před nimi ukrýt a vklouzl pod těžký závěs visící podél mramorového sloupu. Oddychl si. Už dlouho se mu nic podobného nestalo... Když jej oba stíny míjely, mohl si je dobře prohlédnout... dvě nevysoké, hubené postavy zahalené v tmavých pláštích, hovořící jemu neznámou řečí. Zarazilo jej to... zná všechny významnější řeči ve městě, tohle musí být něco nového... možná nějaký tajný dialekt... Kdo to však může být? Kdo může potřebovat tajnou řeč?

Sotva oba stíny zmizely za rohem, opustil svůj úkryt. Hbitě je následoval, ale stíny zmizely... Chvíli jen tak nechápavě stál. Kdo to mohl být? Musí za Rufarem! Musí se s ním poradit!

Rozeběhl se spletitými chodbami k Rufarově pracovně a bez otálení vstoupil. Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil Rufara v družném hovoru s dvojicí nevysokých postav v tmavých pláštích. “Co se děje, Cedriku?” Zeptal se Rufar jako by nic. “Kdo to je?” Vyštěkl Cedrik a nedůvěřivě si je prohlížel. “To jsi sem tak vpadl proto, aby ses mě zeptal právě na tohle?”

“Ne přímo, ale myslím si, že už vím, proč tolik touží po společenství.” Významně řekl Rufar. Cedrik překvapeně otevřel ústa. “Ale nejprve Ti představím své přátele, ale pamatuj si, ani slovo o tom, žes je tu spatřil!” Oba příchozí si na ta slova sejmuli z hlav kápě a Cedrik ztratil slova. Před jeho očima stáli dva elfové, muž a dívka... krásní. Přesně jak o tom mluví prastaré legendy o krásných elfech... Měli tmavé vlasy a jiskřivé oči. “To je Aris a Lysandra.” Oba elfové se usmáli. “Rád vás poznávám.”

Brzy byl dav v ulicích vystřídán šerem spletitých postranních uliček a všem se tak šlo snadněji. Z kanálů byla cítit plíseň a špína, tu a tam z vyšších pater oknem vyhodily zbytky z kuchyně a tak byl Cedrik celkem vděčný za pevný, tmavý plášť. Při zemi se táhla hustá páchnoucí mlha a Cedrik se cítil sám. Podvědomě svíral rukojeť meče, ale proti té podivné stísněnosti to příliš nezabíralo.

Šli dlouho. Cedrikovy oči si pomaličku zvykaly na tmu a tak poznenáhlu začínal rozeznávat obrysy, ale daleko nejsilnějším vjemem mu byl odporný zápach. V duchu litoval, že se k tomu vůbec kdy nechal propůjčit, ale teď už nebylo cesty zpět... Jako kdyby toho už tak nebylo dost!

“Tiše!” Špitl najednou Aris zastavi se. “Co se děje?” Zeptal se Cedrik, ale Aris jen zasyčel, aby zmlkl. Voda se zavlnila a pod hladinou se objevila změť zelených světýlek. “Co to je?” Zašeptal Cedrik, ale Aris do něj dloubl loktem: “Tiše!” Světélka se pomalu ploužila kolem nich a Cedrik sotva dýchal. Pak se to něco otřelo o jeho nohu a on vykřikl. Náhle se to zastavilo a z vody se vztyčilo podivné chapadlo. “Uskoč!” Zvolala Lysandra, ale už bylo pozdě. Tvor chytil Cedrika za stehno a prudce s ním smýkl do vody. “Dělej něco, Arisi!” Volala vylekaně elfka a sama tasila svou dlouhou štíhlou dýku. Aris tasil svůj krátký mač a rozmáchl se. “Nevidím ho!”

“Tady!” Vykřikl Cedrik, když se na okamžik dostal nad hladinu, ale rychle zase zavřel ústa, protože to nejmenší, po čem zrovna toužil bylo se napít téhle páchnoucí břečky. “Mám tě!” Zavolal Aris a chytil Cedrika za límec, ale ten se mu vysmekl. “Eeeh, nemám...” Zaúpěl elf a tnul mečem do vody kolem Cedrika. “Nezraň ho!” Volala elfka a snažila se zahlédnout ve vodě tvora, který ulovil Cedrika. A pak se hladina uklidnila. “Je klid...” řekl po chvíli Aris. “A Cedrik?” Zeptala se Lysandra. “Tady...” Ozval se o několik kroků dál Cedrikův hlas. “Jsi v pořádku?”

“Ano...” Odpověděl slabě... “Jsi zraněný?” Zeptala se elfka, když došli až k němu. “Jen mě to škráblo... Co to vůbec bylo zač?” Elfka chvíli cosi štrachala v mošně a po chvíli se jí v dlaních rozhořelo jasné chladně modré světlo. “Ukaž...” Řekla a začala prohlížet dlouhý krvavý šrám na Cedrikově boku. “To byl požírač mrtvol,” řekl Aris, když dokončil obhlídku, jestli je už bezpečno. “Mrtvol?” Podivil se Cedrik. “Ale já žiju!”

V zasedací síni byl neobvyklý hluk, který neutichl ani když vstoupil Rufar v doprovodu Daar’ma. “Uklidněte se, přátelé.” Přátelsky začal Rufar sotva vstoupil do sálu. “Nadešel čas rozhodnout, zda přijmeme lid Daar’ma do našeho společenství. Jsem si jist, že rozhodnete moudře a spravedlivě v dobré vůli vašeho rodu i společenstva celého.” Síň se na pár chvil naplnila souhlasným mručením, ale Rufar jej záhy utišil. “Ještě něž však dojdeme k samotnému rozhodnutí, je tu ještě jedna věc, kterou je třeba objasnit...,” otočil se k Daar’maovi. “Skutečný důvod proč chce Tvůj lid vstoupit do společenství!” Sál oněměl. Všechny oči se soustředily na Daar’ma a ten sám byl tímto vývojem poněkud zaskočen. “Cože?” Nechápavě reagoval, ale Rufar jej zpražil pohledem. “Kdo Tě přinutil ke změně postoje... pověz! Kdo to přišel do jižního Morduku?” Daar’ma sklopil oči a bylo na něm vidět, že přemýšlí. “Dobrá, již tedy víte...” začal pomalu vůdce zlodějů. “Před časem se nedaleko našho sídla usadil podivný člověk. Nevěnovali jsme mu pozornost, moc toho neměl, nebylo oč jej připravit a zabíjet jej také nebylo proč... nebo jsme alespoň neviděli důvod... Och! Kdybych tak tenkrát věděl to co vím dnes... sám bych jej zabil, ale... nevěděl jsem.” V sále se rozlehlo hrobové ticho. Všichni napnutě poslouchali a mnohým ze slov krále zlodějů začínal běhat mráz po zádech. “Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, nejsou ku prospěchu věci... je možné že teď, když tu před vámi mluvím, již nejsou mí lidé mezi živými...” Odmlčel se. “Řeknu jediné slovo: technomág!” Místností se přehnala bouře hlasů. “To je nesmysl!”

“Nekrm nás pohádkami, což jsme děti?!!!”

“Technomág?” Zeptal se Rufar, ale spíš než otázka to bylo jen zopakování Daar’maových slov... “Snad mu nevěříš, Rufare?” S posměchem povstal Vogar. “Věřím mu.” Nahlas řekl Rufar a všichni utichli. “Slyšeli jste to?” Zvolal Vogar. “Rufar věří pohádkám!” Zasmál se mág a svým smíchem nakazil celou síň. “Stárneš Rufare... měl bys předat svůj úřad mladšímu!” Vogarův pohled se střetl s Rufarovým... tak o to čarodějovi jde? Chce vládnout? Ach... že to Rufara nenapadlo dřív... “Navrhuji,” pevným hlasem si vynutil Vogar klid. “Abychom Rufara zbavili jeho funkce a zvolili nového předsedu koncilu! Kdo je pro?” Rufar potlačoval hořké zklamání, když sledoval les zvedajících se paží... “Víborně!” Neskrýval Vogar svou radost... “A teď přistupme k dalšímu bodu... Kdo je pro zamítnutí vstupu Daar’maova lidu do společenství?”

“Zamítli?” Zeptal se Rufar Daar’ma, který jen o chvíli později opustil síň. “Jistě... opravdu mne to mrzí. Vím, že byste to od člověka jako jsem já asi nečekal, ale vážím si vás, jako všeho, co jste udělal pro můj lid. Vím, že to není snadné, po těch letech vzájemných bojů...”

“Hlavní je mír, Daar’ma... mír! Tvůj i můj lid si ho po těch letech zaslouží, ale... to mě teď netrápí.” Daar’ma upřel na Rufara oči. “Doufal jsem, že situace nebude tak vážná...”

“Bojím se o Cedrika... poslal jsem ho zjistit co je na zvěstích pravdy.”

Když Cedrik otevřel oči, netušil kde je. Ležel na měkkém lůžku a do pokoje vnikalo jasné sluneční světlo... Zvláštní... copak se mu to všechno jenom zdálo? A nebo je tohle sen? Z venku sem doléhala tklivá hudba loutny. Pokoušel se posadit, ale ucítil ostrou bolest na boku. Tak to tedy není sen... ale kde to je? Nemůže být v Morduku... Nikde v celičkém Morduku není takhle krásně! Opatrně se zvedl a vyšel ven.

“Vítej na východě Morduku... tohle je Elfí země. Jen málo ne-elfů sem smělo vkročit... pravda, Tebe jsme přinesli.” Usmála se. “Přinesli?”

“Jistě.” Usmál se Cedrik. “Lysandra mi říkala, že chceš pokračovat v cestě.” Cedrik ožil. “Ano! Musím splnit svůj úkol!” Aris se zamračil. “To ale nejde.”

“Zbytečně? Pro Rufara je to důležité... a já pro něj udělám vše!” Cedrik byl neoblomný. “Ale Rufar by to neschvaloval...”

“Možná, ale já si to přeji. Copak neznáte žádné kouzlo co by mi dodalo sil? Alespoň na tu cestu!” Aris posmutněl. “Ano, ale pak by Tvá smrt byla neodkladná!” Rozhostilo se ticho. “Jak dlouho?”

“Dobrá. Zhruba za hodinu budu mít dost lektvaru na pět dní... ještě budeš mít čas vzít svá slova zpět.” Aris odešel a Cedrik zůstal sám.

Zvedl se a vyšel na terasu. Sluneční paprsky jej lákaly a tak se posadil tam, co prve seděla Lysandra. Cítil sluneční paprsky na své kůži a bylo mu dobře. Měl rád slunce. Bylo tak laskavé a vlídné... naplňovalo jej vnitřním klidem... škoda, že už jej asi nikdy takhle nebude cítit... Ne, už nikdy... Je to kruté, ale musí to podstoupit. Ne, tady skutečně nejde o něj a ani o Rufara... tohle se týká všech... celého společenství! Má odpovědnost a tohle je jeho svatá povinnost! Za jiných okolností by byl asi hrdý na to, že smí za společenství položit život, ale k čemu by mu byla hrdost teď? Pět dní... jen pět dní, které navíc stráví někde ve špinavých útrobách jižního Morduku... daleko od slunečních paprsků..., ale proč se tím trápit teď? Teď když může vychutnávat slunce? Rozhlédl se kolem sebe a jeho pohled padl na Lysandřinu loutnu. Usmál se a vzal ji do rukou. Nikdy na loutnu nehrál a tak se jen tak lehce dotkl strun... jak uklidňující zvuk...

“Mohla bys nás teď nechat na chvíli o samotě?” Arisův hlas byl studený a nepřátelský. “Slyšela jsem že dnes vyrazíme.” Vesele se zeptala Lysandra aniž by věnovala pozornost Arisovu tónu. “Ano, ale teď běž... musíme ještě něco probrat.”

“Já ale nechci abys to udělal... za tu krátkou dobu jsem poznal, že jsi dobrý člověk... chci abychom byli přáteli, nechci abys to teď udělal!” Aris se proměnil. Mluvil pohnutě a úplně jinak, než by od něj kdo čekal... “Děkuji Arisi, dodal jsi mi odvahu... podej mi ten lektvar.” Aris neochotně podal malý pohár Cedrikovi. “Už nebude cesty zpět...”

Úsvit je zastihl na cestě. Nespali... nebylo kdy. Spánek znamená zastávku a každá zastávka stojí čas... čas... zrovna toho mají tak málo... a cesta je dlouhá... “Jsi unavený?” Zeptal se Aris Cedrika, když už sám cítil příznaky únavy. “Trochu... co ty, Lysandro?” Elfka se usmála: “Zatím to jde.” Aris se zahleděl před sebe. “Asi tak půl hodiny odtud je les, tam si odpočineme.”

Lesní chatrč připomínala dům lesních elfů, jak se o nic vypráví v pohádkách. Na jednom z mála mohutných stromů, spíš než les to bylo pár osamělých stromů mezi nižšími budovami, byla v koruně postavená celkem útulná chýše. “Nidare!” Zavolal Aris, když stáli u kmenu stromu, ale nikdo se neozval. “Zvláštní, nikdy se příliš nevzdaloval... Nidare!”

“Třeba není doma...” Řekla unaveným hlasem Lysandra. “To se mi nezdá, spíš se jen na chvíli vzdálil... půjdeme nahoru!” Rozhodl Aris. Cesta po provazovém žebříku byla zdlouhavá. Stoupali jen pomalu a na všech bylo znát, že již jsou unaveni. Když konečně dosáhli chatrče, oněměli. Byla rozbitá. Vylomené dveře, utržené okenice... “Co se tu stalo?” Zeptal se Cedrik, ale odpověď ani nečekal... “Nelíbí se mi to.” Řekl Aris a s taseným mečem nahlédl dovnitř. Lysandra obnažila dýku a začala se rozhlížet kolem sebe... “Pojďte dál.” Ozval se Aris z chýše a jeho hlas zněl dost nespokojeně. Vnitřek domu byl celý zpřeházený. Rozbitý nábytek... roztrhané kusy tkaniny a knih... “Doufám jen, že se Nidarovi nic nestalo.” Zamyšleně komentoval výjev Aris. “No nic, změnil náhle tón.” Když už jsme tady, přespíme tu.”

Z relativního poklidu je vyrušil podivný hluk. “Co to bylo?” Zeptal se velmi tiše Cedrik. “Nevím.” Stejně tiše odvětil Aris a vytáhl Lysandřinu dýku, protože jeho meč byl daleko... Cosi, nebo kdosi bylo před chatrčí. Pomalu to obcházelo před dveřmi, jako by váhalo s útokem... Všichni tři čekali... Pak do chatrče vstoupila zvláštní postava... “Arisi, jsi to ty?”

“To je na dlouho... jsme na cestě na jih a tady jen odpočíváme... a co se tu stalo?” Nidar se na chvíli otočil ke dveřím a zaposlouchal se. “Přicházejí... rychle! Taste zbraně a připravte se!” Než se stačili zeptat kdo přichází... dveřmi vlétlo první podivné zvíře, ale Nidar jej svým mečem srazil k zemi. Zajiskřilo se, jak se čepel meče dotkla podivného hmyzu a ten s těžkým zaduněním padl na podlahu... vypadal jako obří vosa... celá z kovu! “Rychle, než jich tu bude víc!” Zavolal Nidar a vyběhl z chýše. Ostatní jej se zbraněmi v rukou následovali. Několik vos ještě srazili k zemi, než doběhli k dutině v kmeni... “Skočte tam-to je zkratka!” Zavelel Nidar a sám se snažil odrážet útočící hmyz, aby nakonec sám skočil na tu podivnou skluzavku.

“Kde to jsme?” Zeptala se Lysandra, když se kolem rozhostilo ticho. “U mě doma.” Vesele řekl Nidar. “Měli jste štěstí, že jsem vás slyšel a šel se podívat kdo to je...” Řekl Nidar a rozsvítil svíce. Měkké světlo se rozlilo po celkem útulné podzemní noře, zařízené jako z pohádek o lesních elfech. Cedrik si konečně mohl prohlédnout toho Nidara. “Ty jsi člověk?” udivil se. “Jistě, tělem i duší...” Usmál se Nidar. “Teď ale trochu lže,” rozesmál se Aris. “Duší je to pravý elf.” Nidar se také rozesmál. “Ale povídejte, co vás ke mně přivádí?” V krátkosti mu vše pověděli. Nidar se zamračil. “Možná s tím souvisejí i ty vosy. Je to pár týdnů, co se tu objevily... nakonec mne zahnaly až sem!”

“A co tedy?” Zeptala se Lysandra. “Stroje...” Zašeptal Cedrik. “Ty je znáš?” Podivil se Nidar. “Ne, jen... jedna z legend o zlu mluví o sesílatelých vraždících strojů...” Zamyslel se. “To by ale znamenalo, že tam na jihu...” Pohledy všech se setkaly... “Technomág!”

“To jsou jen legendy...” Oponoval Aris. “Ty vosy mi moc jako legenda nepřipadaly.” Chladně si rýpnul Nidar. “Co budeme dělat?” Zeptala se Lysandra. “To proč jsme přišli... zjistíme pravdu!” Temně řekl Cedrik. “Tady nemůžeme zůstat.” Řekl najednou Nidar. “Musíme jinam, o tomhle úkrytu vědí... a vědí-li o něm vosy, ví o něm i technomág... A on nesmí vědět, že po něm jdeme!”

“Viděl jsi, co udělaly z mého domu? Vidíš kde musím žít? Ne... věčně se schovávat nemůžu... nejde pořád jen utíkat a mají-li mne někdy zabít, raději když to bude stát za to!” Nidar byl neústupný. “Zvláštní, přestávám vás lidi chápat...” Povzdechl si Aris. “Co?” Zeptala se nechápavě Lysandra. “Ne, nic...” Usmál se Aris. “Co tedy navrhuješ?” Nidar se zamyslel. Pak se zvedl a otevřel truhlu. “Nejprve se oblečte do tohohle!” A podal každému zvláštní plášť. “Co to je?” Zeptal se Cedrik. “To je zvláštní plášť, co používali lesní elfové... splývá s okolím... budeme téměř neviditelní.” Usmál se Nidar. “Ale jenom v členitém terénu!” Na každém plášti bylo připevněna spousta různobarevných cárů látky, vpletené listí a různé odpadky, takže za chvíli všichni vypadali jako chodící hromada smetí... “Nádhera.” Pochvaloval si Nidar. “Trochu jsem je upravil, aby se daly využít i ve městě. A teď si najdeme nějaké útočiště, tady není bezpečno!”

“Nejsi trochu paranoidní?” Zeptal se Aris. “Ne, jsou rychlí a mají čas nás hledat ale sem se nepodívají... věř mi.”

Šli dlouho. Několikrát museli odpočívat, ale nakonec před nimi stanul cíl jejich cesty. Na skalisku nad jezerem odpadních vod se tyčil temný hrad. Kamenné zdi, místy doplněny obrovskými kusy železa, se tyčily do neuvěřitelné výšky. Z věžiček na cimbuří vylétaly snad nekonečné spousty kovových vos... z několika bran vycházeli znetvoření otroci a plnily útroby hradu vším, co se dalo nějak využít... Vysoké komíny chrlily do ovzduší jedovatě zeleno černý dým... oněměli. “Nečekal jsem to takové...” Zašeptal Cedrik, protože nebyl schopen normálně mluvit. Nidar se odvrátil od hradu. “Tak, co teď?” Aris se podíval na Cedrika: “Myslím, že co jsme chtěli vědět už víme... je čas se vrátit!”

“Má pravdu,” přidal se Aris. “To je jako jít si pro smrt!” Cedrik se na Arise upřeně podíval a s ledovým klidem řekl. “Stejně mě na konci života čeká smrt.” Aris mlčel. Lysandra i Nidar se na oba nechápavě dívali... “Něco mi uteklo?” Zažertoval Nidar. “Má pravdu.” Pomalu řekl po chvíli váhání Aris. “Když už jsme tu, měli bychom využít příležitosti...”

“Fajn, jdu...” Řekl bez váhání Cedrik. “Ne, já půjdu. Podívám se, kudy by se dalo do hradu dostat a vrátím se, vy tu počkejte a odpočívejte-potřebujete to víc než já.”

“Neboj, nechci tady umřít!” Ušklíbl se Nidar a zmizel v hromadách odpadků směrem k hradu.

Zastavil se asi padesát kroků od jedné z bran. Dav otroků s neměnným tempem vcházel dovnitř, ale nikde nebylo vidět žádné stráže... Zvláštní. Musí si dost věřit, když nikde nepostaví hlídky... I když... proč taky? Tihle otroci nikam neutečou... Otřesný pohled na zpitvořené těla... napůl stroje a napůl živé bytosti... ach... jak někdo může být tak krutý? Uvěznit živou bytost mezi čtyřmi stěnami je zlé, připoutat ke zdi... ale uvěznit sám v sobě... co může být ďábelštějšího?

“Pokud se zařadíme mezi otroky, nevšimnou si nás.”

“Jsi si jistý?” Zaváhal Cedrik. “Mám ti lhát?” Ušklíbl se Nidar. “Dobře, veď nás... Lysandro, počkej tu...” Rozhodl Cedrik. “Ne.” Odporovala elfka. “Bude to nebezpečné!” Trval na svém Cedrik. “Když se dostanete do maléru, bude vám každá ruka dobrá. Když se dostanu do maléru já a tady... kdo mi pomůže?” Aris se musel usmát, když ji slyšel. Poprvé za celou dobu ji políbil... “Má pravdu, Cedriku... tady nebude o nic víc bezpečněji.” Řekl Nidar i když by také raději viděl elfku někde v úkrytu. “Dobře, asi máte pravdu... tak nás veď!”

Když konečně vklouzli do hradu, stanuli jako opaření. Hrad připomínal obrovskou kovárnu. Veliké pere, ozubená kola, sálající žár... Chvíli jen tak stáli v němém úžasu. První se rozkoukal Cedrik. “Rychle, musíme se někam schovat!” Hbitě se přesunuli podél zdi k jednomu z velikých kotlů... zastavili se. Cedrik se rozhlížel kolem sebe, kudy by se mohli dostat dál. Tohle je jistě zajímavé, ale pro tohle tu není! Lačně hledal nějaké dveře dál do útrob sídla, ale nikde nic... až pak zahlédl napříč celou obrovskou halou malá dvířka. Dloubl loktem do Nidara a ten jen přikývl. Všichni čtyři se opatrně plížili podél stěny. Pracující otroci jim nevěnovali sebemenší pozornost... ano, opravdu byli slepí, místo očí měli někteří jen hluboké černé jizvy... Konečně se dostaly ke dveřím. Zamčené. Cedrik cosi tiše zaklel. Taková smůla! Nešťastně se podíval na ostatní a Ti jeho zklamání opětovali... Pak si všiml, že nad nimi, na jednom z lešení stojí dvě postavy. Vysoká mužská postava se šedivými vlasy ve fialovém rouchu se zlatým lemem a malý skřet. “Chtěl bych slyšet co si povídají...” Zašeptal Cedrik. “Tamhle po tom řetězu se dostaneme nahoru!” Ukázal Cedrikovi těžký ocelový řetěz Nidar. Cedrik se podíval na Lysandru a Arise a oba přikývli. Obě postavy na lešení byly zjevně zabrány do hovoru a tak si ani nevšimly prostranstvím proběhnuvší čtveřice vetřelců...

Zdolat řetěz bylo těžší. Ještě štěstí, že nikde nebyly žádné strže, protože při jejich tempu by si jich asi dávno všimli... Když se konečně dostali na lešení kousek pod oběma postavami, všichni si oddychli... Byli dost blízko. Mohli si prohlédnout jejich tváře... “...Teď mají svých starostí dost. Ještě počkáme!” říkal mág svému společníkovi. “Jistě pane, ale co ten Vogar?”

“Ne, to není rozumné... i když... ano... zabij ho!” Cedrik nemohl věřit svým uším. Oni chtějí zabít Rufara? Ne, to neodvolí... “Ty...” Zašeptal a tasil meč... “Zadrž...” šeptl Nidar, ale již bylo pozdě. Mág zaslechl Cedrikův meč. “Kdo je to? Zab je!” Skřet sáhl do kapsy a vytáhl malý úzký předmět. Pohladil jej a vrhl přímo proti Cedrikovi. “Ne!” Aris se vymrštil a kovová vosa zaťala své smrtící žihadlo do Arisova srdce. “Ne!” Zoufale vykřikla Lysandra. “Proč Arisi?” Zeptal se Cedrik, když elf padl k jeho nohám... “Tohle jsi neměl...” Aris se usmál, z úst mu vytryskl úzký pramen krve... “Už vás, lidi chápu...”

“Utíkejte, já jdu hned za vámi!” Volal Nidar na Lysandru a Cedrika. “Pojď Lysandro, musíme jít!” Snažil se zvednout plačící elfku Cedrik. “Už je dlouho neudržím, utkejte!” Volal Nidar a svým mečem srážel k zemi jednu vosu za druhou... “Běž... Lysandro, prosím...” Zašeptal Aris a zavřel oči...

“Jestli nepřestaneš s tím fňukáním, tak bude jejich smrt zbytečná! Teď musíme jít a varovat Rufara!” Lysandra byla k nepoznání. “Máš... máš pravdu.” Vzchopil se Cedrik. “Musíme jít!”

Šli dlouho. Nemluvili. Oba se museli vypořádat sami se sebou... Cedrik se cítil hrozně. Nechápal proč to Aris udělal. Měl všechno, po čem Cedrik jen toužil... poznal lásku... miloval a byl milován a hlavně - měl celý dlouhý život před sebou, vlastně celou věčnost a on... vzdal se života kvůli Cedrikovi, který měl již jen pár dní... ne, to nepochopí... A Nidar... nic nevěděl... neměli ho tam nechávat! A teď... teď jsou oba mrtví a již brzo, již brzo bude mrtvý též... ach... raději nemyslet!

Jak se blížili k paláci, ulice ožívaly. Trhovci hlasitě vnucovali své zboží, děti se spolu honily podél kašen a mezi jednotlivými krámky... Morduk dál žije svým životem a nestará se o to, co se kolem něj děje... Spěchali. Ne, opravdu již neměli času nazbyt... Cedrik již cítil, jak jej opouštějí síly... musí to stihnout! Musí varovat Rufara... kvůli Arisovi a Nidarovi... kvůli sobě... kvůli Lysandře a vlastně i kvůli celému Morduku! Konečně stanuli před palácem.

Pod schodištěm se to jako vždy hemžilo lidmi. Snad ze všech koutů Morduku se sem sjíždějí, aby spatřili slavný koncil, který nad nimi bdí... A tiše doufají, že spatří některého ze svých zástupců. Cedrik a Lysandra se chvatně prodírali davy směrem k mramorovému schodišti. "Z cesty! Uhněte!" Odháněl Cedrik překážející mordučany a hledal Rufara. Spatřil jej, jak jako obvykle, stojí opřen o zábradlí nad schodištěm u velikého sloupu. "Rufare!" Zvolal, ale Rufar jej neslyšel. "Haló! Rufare!" Volal dál, ale Rufar byl zřejmě zamyšlen a nevěnoval mu pozornost...V půli schodů se zastavil a ohlédl se do davu. Pak se znovu rozeběhl za Rufarem... "Rufare!" Muž v rudém rouchu si jej konečně všiml. Usmál se. "Rád tě vidím Cedriku, kde jsou ostátní?"

"Chce tě zabít!" Vykřikl Cedrik a zdolával poslední schody. Letmo pohlédl do haly a vzadu u dveří spatřil cizince, který tam prve nebyl. Nízká postava zahalené v tmavém plášti... skřet! "Tam!" Vykřikl Cedrik a ukázal směrem ke dveřík. "Zadržte ho!" Skřet u dveří však vytáhl cosi zpod pláště... "Má zbraň!" Křikl Cedrik a vší silou se vymrštil na Rufara. Mosazná vosa s vrčením opustila skřetovy ruce... Cedrik ucítil lehké bodnutí v zádech... Podíval se na Rufara a usmál se. "Stihl jsem to."

“Já mu rozumím,” řekla Lysandra...

“Ano, ale ta cena je vysoká...” Lysandra na Rufara upřela své oči, které jako by ztratily svůj lesk... Rufar se na ni soucitně usmál. “Za život v míru není žádná cena dost vysoká!” Pak Lysandra přistoupila k Cedrikovu tělu, zatlačila mu oči a usedla vedle něj. Uchopila do rukou loutnu pohladila struny, jako se dotýkala svého Arise... Sluneční paprsky hladily její kůži, všude byl klid a mír, jen starý muž stál opodál ve stínu a poslouchal tklivou píseň krásné elfí bardky...