Povídka plná smutku

Zachmuřené, nevesele pošmourné ráno. U chodníku před domem tiše přistál nekonečně dlouhý Rols. Šofér, hrubými tahy vyřezaný z ebenového dřeva, vystoupil, pomalu obešel vůz a úslužně otevřel dveře. Z omamujícího tepla vypnuté klimatizace se z neprůhledného temnoty vozu vynořila černá bota. Pak druhá. Podivný cestující, který se na nich vztyčil, byl oblečen ve slušivé černi podoben mrazivé noci. Nepopsatelný shon života lidí kolem strnul v mrtvolném očekávání nevyhnutelného. Cosi se přihodilo. Malé, téměř nepostřehnutelné cosi zapůsobilo deptající silou a potlačilo sled myšlenek na krásu. Muž se až přízračně podobal ostře řezané slonovině východoafrických bůžků. Tiše proplul úskalím tří nestejně vysokých schůdků, které už dávno prohrály svůj boj se stabilitou a splynul s dveřním rámem zívajícím mu v ústrety. S ním do domu vkročil chlad. Těžké, husté závěsy vstupní haly jen jemně podbarvovaly atmosféru domu hrůzy. Ztemnělé obrazy v zašlých zlatých rámech, zaprášené růže a k tomu malý, zbabělý pes. Tichem se neslo jen tikání hodin. Muž pohlédl zvířeti zvysoka do očí. Kdesi na jejich chladném dně mizel prostor i čas. Pes se stáhl do kouta. Tiše a táhle zakňučel. V patře zvýšené haly zaskřípělo staré dřevo. Vysušený praskot starého hlasu rozdrtil nemilosrdně ticho: “Přicházíte právě včas. Tudy prosím, pane doktore. Za chvíli by se mělo dítě narodit.”

---