Obydlené Zrnko

Věnováno Bizkitfreakovi, protože mě přivedl k psaní povídek.

Jmenuji se Molkowski. Brain Molkowski. Ano asi si říkáte, proč mám polovinu jména Anglickou a druhou polovinu Ruskou. Nebo se možná ptáte, proč se jmenuji „Mozek“.

Sám nevím. Rodiče mě tak prostě pojmenovali. A navíc je mi úplně jedno, jak se jmenuji, hlavně že mám kde bydlet a docela slušně vydělávám.

            Víte, podle mne je nejtěžší věc na celém dni probudit se. Ano, je to samozřejmost, ale dovedete si představit, že se prostě probudíte a zjistíte, že jste prospali dva dny ?

            Úspěšně se probouzím, vylézám z postele a jdu se do koupelny opláchnout. Není to daleko, mám docela malý byt, ale mně to stačí. Suším si obličej a s ručníkem s ručníkem na hlavě vcházím do kuchyně. S potěšením zjišťuji, že je to tu pořád stejné. S potěšením, protože tu v noci řádí nějaký gang. Říkají si „Tichý Gang“ protože se vloupávají v noci do bytů a kradou na co přijdou. Koukám do lednice, ale tam není nic nového. „Sakra ! Včera sem měl dojít nakoupit. Sem to ale pitomec !“ říkám si, když zavírám lednici. „No nic, nakoupím až pudu z práce.“ dodávám. Hodím na sebe oblečení, namátkou vybrané ze skříně a hledám klíče. Po usilovném hledání po celém obýváku je s udivením nacházím v kapse.

            Zamykám za sebou dveře a přivolávám si výtah. Nejede. Bude docela na dlouho sejít sedmdesát pater. Opravdu. Trvalo mi to asi dvacet minut. Z výtahu vystupuje opravář: „Tak lidi, už zase můžete jezdit.“ huhlá si pro sebe. To člověka docela naštve.

            Vycházím z domu a prodírám se rušnou ulicí. Za chvíli vidím vchod do metra. Vejdu, projdu okolo nechutného páru bezdomovců a spousty dalších lidí až ke kolejím. Vlak přijede relativně brzo a já mohu nastoupit. Je tu obsazeno, tak budu muset stát. Naštěstí jedu jen tři stanice. Za celou cestu se nic zvláštního nestalo a já vystupuji na Marketplace street. Žádný market tu není. Je tu jen sídlo firmy, ve které pracuji a několik malých domků.

            Vejdu do té prosklené budovy naproti mně a kokám, že už je tu napilno. Všude běhají mí kolegové s nějakými lejstry, slečna v bílém roznáší čaj na jejím skřípavém vozíku, telefony nepřestávají vyzvánět a všude se ozývají nehty cvakající o tlačítka klávesnic.

Vyjdu o patro nahoru do důvěrně známé chodby. Nejdřív si jdu udělat kávu, jako to dělám každé ráno. Sahám po plechovce a zároveň napouštím konev vodou. Plechovka, ve které původně byla zrnková káva, je prázdná. Tedy téměř prázdná. Z lesklého dna se na mne usmívá jediné zrnko. Něco mi říká, abych se na něj podíval blíže. Zavírám jedno oko a dívám se do plechovky. Začíná s-e m--i m---o---t---a-----t h---------l---------a---------v------------a…

„Budeme v té koloně stát ještě dlouho ?!“ řve rozčilený zákazník na taxikáře. „Nevím. Ňákej magor vysklil letiště a hodil po poldech fragmentační granát. Kontrolujou všechny auta.“ odpovídá taxikář tak klidně, že by to uklidnilo i člověka po vstupu do uzavřeného hyperprostoru. „Možná bude lepší, když půjdete pěšky.“ „Dobře. Kolik to dělá ?“ „Patnáct dolarů.“ „Cože ?! No dobře…“ odpovídá mladík a podává taxikáři zmíněný obnos. „Příště jedu s někym jinym.“ řve, když odchází od taxíku.

„Rebeko, drahoušku, mohla by sis PŘESTAT HRÁT A PŘIJÍT DO KUCHYNĚ ?“

„Ano mami, už letím.“ odpovídá malá holčička. Vbíhá do kuchyně a začíná mlít ořechy.

„Tátovi se něco muselo stát. Už tu měl být před třemi hodinami.“ „Uklidni se mami. Však on přijde.“ „Nasyp ty ořechy sem. Ne tam, sem.“ „Promiň mami. Můžu jít na zahradu ?“ „Ano, běž.“ Holčička probíhá dveřmi a vchází na zahradu. Doufá, že uvidí přicházet tátu, ale ať kouká kam chce, všude jen sousedi. „Ahoj pane Harrisi. Neviděl ste tátu ?“ Soused jen zavrtí hlavou, jako že ne. „Naposled, když odjížděl.“

            „Hele táta !“ křičí Rebeka. Opravdu. Přichází po silnici od jihu. „Promiň že jdu tak pozdě. Uvízl jsem v zácpě a jdu pěšky až z Trevunic street. To je asi šedesát bloků odtud.“

            „Jááu ! Skoro sem si uříz prst !“ řve Tom. „Nelítej tady, leje z tebe krev ! Ukaž, já ti to zavážu. Kde máte vobvaz ?“ ptá se duchapřítomně Líza. „ÁÁÁ nahoře JAU ve skříni.“ „Jo, už ho mám. Dej tu ruku nad dřez. Necukej, bude to v pohodě !“ „No, jenom aby !“