Hypnóza

Seděl v tramvaji a čuměl do zamlženého okna. Venku byla tma a o sklo pleskaly kapky deště, sem tam vyrušil stereotyp bouře jasný záblesk blesku a následné zadunění hromu. Seděl, byla mu zima a snažil se na nic nemyslet. Tramvaj byla osvětlená a tak pozoroval na oknech odrazy lidí stojících u těch, kteří měli to štěstí a mohli sedět. Nikdo nemluvil, slyšet bylo jen jednoho chlápka. Při každém jeho výdechu se ozvalo sípání, nejspíš začínající rýma. Už příští stanici musí vystoupit. Moc se mu nechtělo, byl ještě suchej, déšť začal až po jeho nástupu do tramvaje. Dveře se otevřely, on nuceně vstal a opustil osvětlený vagón. Varovné zazvonění a dveře se zavírají. Světlo schované v tramvaji opustilo stanici jako by tu ani nebylo. Vešel do podchodu, čímž se vyhnul nepříjemným nárazům dopadajících kapek. Bylo ale těžké posoudit, zda je horší déšť nebo zápach chcanek, který se valil ze žlutých stěn podchodu. Zpočátku mu byl sympatičtější ten podchod, ale pak, když už prakticky nebyl schopný dýchat, se pro něj studený vzduch a voda, která ho začala kropit po výstupu z podchodu, staly naprosto vysvobozujícími. A když se pak konečně dostal k autobusové zastávce, bylo by hledání suchého místa na jeho oblečení skutečně známkou čiré šílenosti. Asi proto taky nevlezl do budky poskytující u stanice přístřeší. Mačkalo se tam na dvacet pět lidí, bílej vzduch co se valil z jejich úst způsoboval, že budka nevypadala jako budka, ale jako mobilní sauna. Těm lidem to tak ale asi nepřipadalo. Postavil se před budku kousek od silnice, tak, aby ho nevohodil přijíždějící autobus. Lidi začli lízt ven ze sauny a cpát se do autobusu. Zhruba polovina nenastupovala, asi čekala na jiný autobus nebo jim snad bylo v sauně příjemně, kdo ví…
On byl ve skupině těch nastupujících. Autobus byl předtím téměř prázdný, teď se ale asi z poloviny naplnil, což byl docela optimální stav. Stál úplně vzadu a z okna pozoroval bahno odletující od pneumatik desetitunového vozu. Na předposlední stanici vystoupil, déšť ještě více houstl, ale jemu to už bylo srdečně jedno, cítil se jako kdyby vlezl oblečený do vany se studenou vodou. Šel dlouhou ulicí vedle silnice a cestu si krátil sledováním svého stále se měnícího stínu. Jak procházel pod lampami, jeho stín se periodicky prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval, prodlužoval a zkracoval. Stále dokola. K domovu mu již zbývalo nanejvýš pět minut, ale v tom se to stalo. Byl zhypnotizován. Byl jako loutka ovládaná ne psychologem nebo nějakou jinou konkrétní myslící bytostí, ale městem samým. Pozoroval stíny vrhané lampami, bylo to jako pozorovat psychologovy houpající se hodinky. Vše se stále opakovalo, neuvěřitelně pravidelně. Ale v té době už nebyl schopen myslet. Šel stále rovně, jako zmoklá troska klopýtal strmou cestou z kopce. Řítil se lesem jak nějaký úchyl, jen sem tam narazil do stromu. Prostě šel. Šel dlouho, přes hodinu, a když procházel kolem seskupení popelnic, z něhož si jednu vybral shrbený bezdomovec jako zdroj potravy, přístřeší, ošacení nebo čehokoliv jiného, ani se nezastavil a pár kroků před ním ze země sebral asi půlmetrovou kovovou tyč. Došel až k němu a napřáhl se jako bejsbolovou pálkou. Zvuk při dopadu kovové tyče byl trochu jinej než by si kdokoliv představoval. Udušený, protkaný řadou kratších zvuků připomínajících lámání dřeva. Do toho bylo slyšet úpění bezdomovce. Těsně potom popelnice i jeho samotného vohodil proud krve, který smísený s dešťovou vodou vytvořil růžovou optimistickou barvu valící se do kanálů. Bezdomovec bezvládně dopadl na zem a část jeho čelisti udělala to samé jen kousek od něj. Tři prudké rány mu vyprášily potrhanou koženou, a nejspíš i kradenou bundu, další decilitry krve poletovaly vzduchem jako ptáci. Městem jako by začala hrát hudba.Tvrdá a hnusná.Jako v pesimistickym destruktivnim filmu. Hardcorová hudba. Otočil se a dal se do chůze, tu železnou tyč vzal s sebou. Mlátil s ní o všechno co mu přišlo do cesty. O lampy. O rohy budov. O stromy. O patníky. O billboardy. O stánky. O lidi. Hudba vibrovala. Někdo šel zrovna proti němu. Máchl tyčí a šel dál. Chodil Prahou asi do tří do rána a pak jako mávnutím železné tyče upadl do spánku. Přímo na zem, kde předtím stál. Hudba pominula. Město ho mělo rádo, tyč mu vyklouzla z ruky a propadla mezi mřížemi kanálního příklopu. Žbluňk. Déšť zesílil. Strhal z něj všechno oblečení, které steklo do kanalů. Voda z něj smyla krev. Město ho mělo rádo. Ráno se vzbudil, obklopen skupinkou dětí na něj hledících a jemu se posmívajících. Zařval na ně něco ze svého vulgárního repertoáru a odešel. Zjistil, že je na druhém konci Prahy. Nepamatoval si nic ze včerejší noci. Přemejšlel jak se dostane domů. Jít pěšky?Bos a nahý? Nebo jet autobusem? Ještě by ho chytil revizor, což bylo vzhledem k tomu, kolik může mít problémů zanedbatelné. Orgánům pomáhajícími důchodci počínaje a náruživými neonacisty, hledajícími oběť svých pěstí konče. Ale i oni byly ve srovnání s tím, co prováděl v noci, králíčky s hebkou růžovou srstí hopkající na širých zelených pláních. Nevědomost je sladká. Škody, které způsobil, by se nedali ani vyčíslit, vždyť, jakou cenu má lidský život? A udělal to vůbec on nebo za to může město?
Rozhodl se pro MHD. Oblékl se do hadrů, které našel v popelnici. A po ustavičném přesedání, vyhýbání se pohledům spolucestujících, kterým proměnil dopravní prostředek v podchod, se konečně dostal domů. Neměl klíče a tak byl nucen vyrazit své vlastní dveře hasícím přístrojem připevněném na protější zdi. Oblékl se, vzal si pár prášků na uklidnění, zavolal zámečníka a  pustil si televizi. Na ČT1 bylo zrovna mimořádné vysílání. Reportáž o nějakém psychopatickém šílenci, který dnes v noci zabil a zranil dvanáct osob, povětšinou bezdomovců. Jedna ubrečená nyní-vdova vyprávěla jaký byl její manžel fajn chlap. Nato přes obrazovku prolítl tucet fotografií zmasakrovaných těl. Mluvčí policie ČR mluvil jasně: " … zbraň ještě nebyla nalezena, ale šlo nejspíše o tupý předmět tyčovitého tvaru."
"Pachatele čeká trest od 10 do 30 let," dodal reportér nakonec.
"Tak přesně kvuli těmhletěm grázlům by měli zavíst trest smrti," pomyslel si pachatel a zapil ještě jeden Aspirin.

---